Nejsem si jista, kdy jsem o Ivaně K. slyšela poprvé. Ale naprosto přesně si pamatuji, kdy jsem ji poprvé viděla. Šla jsem tehdy za ní, abychom se seznámily, kdyby má porodní asistentka nemohla. Po telefonické domluvě jsem se po pravdě trošku bála, protože byla strašně strohá. O to víc mě překvapilo, jaká byla při osobním setkání. Vstřícná, příjemná, a tak … souznící je to slovo, empatická.

Když soud došel ke svému rozhodnutí, došla jsem ke svému i já. Budeme Ivanu podporovat, jak jen to bude v našich silách. První rok jsme to pořešily posezením s čokoládovým dortem. A druhého roku, když jsem se pořád nebyla schopna dostat do Áčka, se najednou ozval Eugen K. na nejmenované sociální síti, že „téhož dne v tolik a tam“ bude sedět s Ivanou a předá jí svůj příspěvek. Vynadala jsem mu, že to je moc narychlo a že se to pokusím stihnout. Cestou jsem obrala bankomat o nějaké peníze a zakoupila nejošklivější přání k narození chlapečka na celém světě. Měli i naprosto otřesné přání k narození holčičky, ale jelikož jsem matkou dvou synů, přišlo mi to tak nějak vhodnější. A uháněla jsem na určené místo. Tam jsem popsala přání, vložila do něj vybraný obnos, a toto předala Ivaně, která celou dobu seděla vedle mne.

Nepíšu to, abych se chválila, jaká jsem ušlechtilá duše, ale proto, že jsem o to byla požádána. Že prý příklady táhnou. Nejdříve jsem se zdráhala tenhle příběh psát, ale pak mi došlo, že já jsem prototyp člověka, kterého lze asi nadneseně nazvat „spontánním“. Tedy s věkem se to lepší a není to tak ve všem, ale často dřív mluvím či jednám, a až pak začnu promýšlet, co z toho vlastně bude. Takže taková „hurá akce“ mi přijde poměrně normální. A proč tohle zase píšu? Proto: pokud chcete Ivanu podpořit a předat jí nějaký dar – nedar, nebojte se ji oslovit a třeba ji někam pozvat. A to je celé. Krásné jaro vám všem.

Majda Kuč.

Fotografie publikována se souhlasem jejího autora pana Eugena Kukly.