Ještě asi před rokem nebo dvěma jsem vedla horlivou diskuzi s kamarádkou v kavárně o domácích porodech. Naprosto jsem nechápala, jak někdo může takto hazardovat se životem, že bych to „zakázala“ a ženy by přece měly rodit jen v porodnici, protože je musí rodit lékař… Nyní mám naprosto opačný názor a naopak bych klidně o domácím porodu uvažovala 🙂

Kde nastala ta veliká změna?

Za vše může moje dobrá kamarádka Lucia…. Často teď s úsměvem vzpomínám, jak jsem se s ní bavila po prvním porodu, že „jaké to bylo“. Tak jak většina ostatních kamarádek říkala, že hrozné, že to tak tak přežila, Lucia řekla, že to bylo NÁDHERNÉ a že si to s manželem krásně užili. Naprosto jsem nechápala, o čem to mluví. Pak jsem si řekla, že asi měla veliké štěstí, že měla rychlý nekomplikovaný porod, což se normálně prostě nestává…. A více jsem na to zapomněla.

Nyní po více jak roce, měsíc před mým druhým porodem, Lucia psala, že jsou přednášky Týdne respektu k porodu, že tam určitě chce jít a že jestli půjdu s ní. Zalíbily se mi tam přednášky o výchově a spíše ze zvědavosti jsem si řekla, že se kouknu i na nějakou přednášku o porodu, i když vlastně všechno vím, co mě čeká a co zase budu muset „přežít“ a „přetrpět“.

Nakonec to dopadlo tak, že Lucia porodila druhé krásné miminko asi první den přednášek, takže jsem se nakonec vypravila sama. První jsem byla na přednášce o bezbolestném porodu, ten název mě zaujal, že jsem chtěla vědět, že co to je za „blbost“ 🙂 Na této přednášce jsem pomalu začala přicházet na to, že to asi bude všechno maličko jinak, než jsem doteď slyšela a že porod je možné prožít jako nejkrásnější zážitek v životě. Další den jsem se chystala na přednášku o císařském řezu, protože mimčo bylo pár týdnů před termínem stále koncem pánevním a už jsem vlastně tak nějak počítala s císařem, protože většina porodnic bere polohu koncem pánevním jako jednoznačný císař, a nechce riskovat možné komplikace. Na této přednášce jsem se už dozvěděla spoustu zajímavých věcí, nebyla zdaleka jen o císařském řezu, ale o porodu obecně, o přirozeném porodu atd.….

No a následující přednáška byla právě o porodu a vedla ji Ivana Königsmarková. Neměla jsem v plánu na ni jít, spíš tak náhodou, že jsem zůstala sedět v sále, jsem si řekla, že si poslechnu i toto a po hodince odejdu na přednášku v druhém sále (přednášky se částečně překrývaly).

Takže takto zcela náhodou jsem se setkala s paní Ivanou Königsmarkovou a opravdu toho nelituju. Na její přednášce jsem samozřejmě zůstala do konce, navíc jsem měla i několik otázek a její přednáška na mě zapůsobila z těch několika dní naprosto nejvíce. A proč? Nedokážu to asi přesně popsat, ale jak jednoduše a přirozeně mluvila o věcech, o kterých jsem předtím vlastně nevěděla a které mi pak najednou připadaly úplně samozřejmé. Třeba, že dítě se umí narodit samo, že porod není operace, ke které je třeba lékař atd., atd.…. Že většina komplikací vzniká v porodnici, přístupem personálu, strachem rodící ženy…. Bylo toho spoustu, o čem jsem potom musela přemýšlet a veškeré pohledy na porod se najednou obrátily o 180 stupňů. Za to jsem jí velmi vděčná, že jsem o tom začala takto přemýšlet, přečetla ještě další články na internetu, sestavila si porodní plán a změnila jsem plánovanou porodnici. To vše opravdu za 5 minut 12, pár týdnů před porodem.

Celé druhé těhotenství jsem si říkala, že bych byla ráda, kdybych zase porodila tak o 2 týdny dřív. Fyzicky mě druhé těhotenství velmi vyčerpávalo a hlavně starost o 20ti měsíčního syna byla pro mě někdy na pokraji sil. Díky přednáškám o přirozeném porodu jsem se najednou začala těšit na miminko úplně jinak, než do té doby. Chtěla jsem vydržet co nejdéle ho nosit v bříšku, aby bylo dostatečně silné a zvládlo bez problémů tu velikou změnu, jakou porod je. Také jsem začala chápat ze strany miminka, jak je to neuvěřitelná dřina a obrovská změna pro něj, když se narodí. To mě předtím nenapadlo, že porod je velice těžký a náročný hlavně pro miminko, které je tak úžasné, že se dokáže samo narodit, že ono ví, jak na to. Tím spíš to musím zvládnout já, já to vlastně nemám tak těžké.

Sepsala jsem si porodní plán, i když jsem neměla nějaké zvláštní požadavky, spíš dost základní věci (které ale v mnohých porodnicích nejsou vůbec brány v potaz). Potom jsem se rozhodla jít se podívat do porodnice v pražské nemocnici, kde jsem byla registrovaná a taky do mimopražské porodnice, o které jsem slyšela jen samou chválu a kterou jsme měli asi půl hodiny cesty autem, tedy kousek. Na prohlídce porodních boxů v Praze jsem byla sama. Přesto se mi věnovala sestra (porodní asistentka), která mi to tam vše ukázala a potom se mnou prošla podrobně porod, co a jak, bylo to velmi poučné a byla jsem překvapená, jak se mi věnovala tak dlouho (skoro hodinu). Ovšem byla mi něčím prostě nepříjemná, nesympatická, taková odměřená. Když jsem se zeptala na porodní plán, tak mi řekla, že ano, že samozřejmě pracují s porodními plány, ale že vlastně ve skutečnosti stejně dopadne porod většinou úplně jinak. Tím jsem pochopila, že se přáními ženy na přirozený porod příliš neřídí a již po této návštěvě mě vše přesvědčovalo v to, abych rodila raději v menší porodnici mimo Prahu. Tam jsem se jela podívat pár dní poté, na prohlídce tam bylo naopak asi 50 lidí, že jsme se skoro do chodby nevešli. Většina maminek tam byla i s tatínkama. Tam naopak nebylo žádné velké povídání, porodní asistentka nám ukázala porodní boxy a odpovídala na dotazy, ukázala nám i oddělení šestinedělí, jak vypadají pokoje. Byla hrozně milá a usměvavá, všechno tam na mě (i přes ten obrovský dav zájemců) působilo hrozně mile, příjemně, taková domácí atmosféra. Takže bylo jasno.

Svůj porodní plán i záměr změnit porodnici jsem na poslední návštěvě prodiskutovala i se svou gynekoložkou, která je opravdu naprosto úžasná doktorka. Je pravda, že většinu bodů řešila z lékařského pohledu, zase takové to, co by se mohlo stát a že toto je lepší a že místo klystýru mi napíše YAL gel…

Na první kontrole v porodnici jsem prošla s přítomnou doktorkou porodní plán. Byla jsem překvapena, že to se mnou procházela poměrně podrobně. V podstatě nic nebyl problém, nebo spíš sama říkala, že takto to oni standardně dělají, že to je samozřejmé atd… Jediný bod se jí tam nelíbil, že jsem nechtěla „píchnout vodu“ a to jsme potom řešili i u porodu 🙂

A jak tedy můj druhý porod probíhal?

Asi bych ještě dříve měla napsat něco málo o prvním porodu.

…pokračování zítra…

Zuzka