Na začátku mého druhého těhotenství jsem náhodou narazila na Příběhy pro Ivanu, které mi přišly naprosto úžasné. Ač jsem o přirozených porodech věděla, došlo mi, že jsem vlastně netušila, co to doopravdy znamená.

Tentokrát jsem nechtěla nechat nic náhodě. Už na začátku těhotenství jsem si začala sepisovat porodní přání a současně začala zjišťovat co nejvíc informací, abych si za tím, co mám na papíře, dokázala stát i během porodu. Nechtěla jsem se nechat rozhodit větou typu „ublížíte tím miminku“ apod. Zajímavé pro mě bylo, že čím víc jsem toho o porodech věděla, tím víc jsem si přála rodit doma. Bohužel jsem neměla podporu manžela.

Ve 36. týdnu jsem se zaregistrovala v Benešově. Líbil se mi jejich nadstandartní porodní box, a ačkoliv jsem slyšela, že nejsou přirozeným porodům moc naklonění, doufala jsem, že si to vybojuji. Registrace proběhla příjemně. Během monitoru se mnou sestra sepsala papíry a popovídaly jsme si také o mém porodním přání.

Deset dní před plánovaným termínem porodu jsme byli domluveni s manželovými rodiči, že dceru vezmou v sobotu na výlet. Začala jsem tedy přemlouvat miminko, že by bylo vhodné se v sobotu dopoledne narodit. Doopravdy, jakmile auto s dcerou odjelo z ulice, ucítila jsem první kontrakci :-). Kontrakce přicházely velmi pozvolna a nebyly vůbec bolestivé. Nejdříve po půl hodině, pak po 15 minutách. Zatopila jsem a během kontrakce jsem se opřela o zeď u krbu, nahřívala bříško, kývala se v bocích a bručela. Bylo to zvláštní, první porod (příběh č. 412) začal třemi silnými bolestivými kontrakcemi po 5 minutách a pak už následovaly po 3 minutách a my hned vyrazili do porodnice. Tentokrát jsem se cítila moc příjemně a bylo mi líto, že musím přemýšlet o tom, zda již vyjet do porodnice nebo ještě počkat, místo toho, abych se plně uvolnila a užívala si příchod miminka v klidu domova. Manžel ještě něco dodělával a ptal se mě, jak to tedy vypadá. Začala jsem měřit kontrakce a zjistila, že jsou po dvou minutách, což mě velmi překvapilo, protože jsem se na „kontrakce po dvou minutách“ vůbec necítila. V autě kontrakce úplně přestaly, proto jsem se chtěla vrátit domů, že to byl planý poplach, ale manžel se nedal přemluvit a jel dál :-). Po vystoupení z auta se kontrakce opět rozjely, stále ale nebolely, jen mě nutily se zastavit prodýchávat je.

Na příjmu se mě ujala příjemná PA, se vstupním monitorem jsem souhlasila s tím, že kontrakce budu prodýchávat ve stoje. Ty ale po lehnutí na záda úplně ustaly. Pak přišel mladý pan doktor, prohlídl si monitor a řekl, že to budou jen poslíčci. Vyšetřil mě a řekl: „6 cm, vy jste šťastná žena“ a následně mě informoval ohledně předporodní přípravy (klystýr, píchnutí plodových obalů…). Předala jsem tedy panovi doktorovi mé porodní přání. Se vším souhlasil, jen se mu nelíbilo, že nechci preventivně oxytocin, dohodli jsme se, že uvidíme podle situace po porodu. Když jsem slezla z lehátka, kontrakce se opět rozjely. Šla jsem se ubytovat na pokoj, manžel došel do auta pro tašky a pak jsme šli společně na nadstandartní porodní box.

Na porodním boxu jsem jen podepsala pár papírů, které si přečetl manžel, já jsem nebyla schopná textu porozumět :-). V té době začaly být kontrakce bolestivé. Snažila jsem se je tedy rozhýbat, tak jsem hodila, bručela, hučela a kývala se u žebřin. Mohla jsem použít i vanu, ale moc se mi do ní nechtělo. Začalo mi vadit denní světlo a hlasité topení. Nedokázala jsem se úplně pohroužit do sebe, myslím, že to bylo částečně i tím, že jsem personálu nedůvěřovala a stále jsem byla připravena se bránit případným doporučením na „zlepšení“ porodu. Po čase mě začaly bolet nohy a já si na chvilku lehla na postel, abych si ulevila, kontrakce zase úplně ustaly. Když jsem pak vstala, přišla velmi silná kontrakce, kterou jsem prořvala tak silně, že se přišla PA zeptat, zda něco nepotřebuji, a že za chvíli přijde udělat monitor. Přišla asi za půl hodiny, vyšetřila mě. Monitor už nebyl třeba dělat, protože jsem plně otevřená. PA mezi kontrakcemi poslouchala srdíčko, ale někdy už se jí nepodařilo ho najít, jak bylo miminko hluboko v pánvi. Pak přišel pan doktor a jen se opřel o zeď. Po chvíli navrhnul protržení plodových obalů, protože miminko prý bylo již dlouho sestouplé a zbytečně by se mohlo dostat do tísně. Souhlasila jsem, ačkoliv jsem věděla, že miminku ani mně nic nehrozí, ale současně jsem nechtěla lékařům „přidělávat starosti“, protože mi bylo jasné, že oni s takovou situací moc pracovat neumí. Po píchnutí vody kontrakce zeslábly a interval se hodně prodloužil. Uvědomila jsem si, že takhle to bylo i u prvního porodu, ale to jsem hned dostala infuzi oxytocinu, tlačila na povel a dcera byla na 3 kontrakce venku a já nastřižená a potrhaná. Tentokrát jsem jen stála, kývala se v bocích a při kontrakci hučela. Pan doktor mi doporučil, že pokud chci, můžu při další kontrakci přitlačit, aby miminko dorotovalo. Trošku jsem tedy zatlačila, ale potřebu na tlačení jsem vůbec neměla.

Měla jsem pocit, že miminko už čeká jen na to, abych si našla pohodlnou polohu. PA navrhla porodní stoličku, na kterou jsem se posadila a zády se opřela o manžela, který seděl na posteli. Miminko se při dosednutí posunulo ještě níže. PA masírovala hráz, aby se uvolnila, protože v místě předchozího nástřihu to hodně pnulo a hrozilo natržením. Snažila jsem se tedy netlačit a čekat, aby mé tělo pracovalo samo, jak bude potřeba. Při další kontrakci jsem za povzbuzování pana doktora trošku zatlačila. Kontrakce byly slabounké a byl mezi nimi stále dlouhý interval, PA mi šimrala bříško, aby kontrakce povzbudila. Každou kontrakci jsem tlačila tak na 3x, bez zadrženého dechu, s výdechem tak, aby mi to nebylo nepříjemné. Když jsem ucítila, že miminko je jen tak tak venku, raději jsem jednu kontrakci netlačila vůbec. Při další kontrakci se již narodil náš syn. Měl 3890g a já byla bez poranění. Hned jsem ho dostala na bříško, během chvilky dotepal pupečník, který manžel přestřihnul a záhy vyšla i placenta.

Bohužel jsem začala trošku více krvácet, proto pan doktor navrhl injekci oxytocinu, se kterou jsem raději souhlasila, protože jen PA a dr. vypadali v klidu, ale veškerý ostatní personál se tvářil trošku vyděšeně. Syna jsem tedy podala manželovi, který stál vedle mě, a než jsem dostala injekci, tak ho v jeho náruči zkontrolovali. Během aplikace oxytocinu se již děloha pěkně zatáhla a další krvácení tedy podle PA nehrozilo. Pan doktor mi podal ruku, pogratuloval a odešel. Pak přišla dětská sestra, že četla porodní plán a nechá nás s miminkem o samotě. Po dvou hodinách mě převezli na pokoj a než jsem se osprchovala, tak syna vyšetřili a zvážili. Od té doby jsem ho měla pořád u sebe.

Odchod z porodnice jsem si přála co nejrychlejší, ale bohužel jsem Rh-, proto jsem musela počkat na výsledky krve miminka, abych dostala injekci proti tvorbě protilátek. Synovi jsem nenechala odříznout pupeční pahýlek, proto jsme mohli bez problémů odejít 3. den domů. Vzhledem k tomu, že jsme s druhou maminkou na pokoji již jedno dítko doma měly, tak se jen párkrát přišel někdo zeptat, jestli něco nepotřebujeme, jinak vše nechávali na nás. Na oddělení šestinedělí jsem si tedy nemohla stěžovat, ačkoliv jsem si tam připadala trochu jako na táboře (budíček, strava, společné sprchy…)

Chtěla jsem začít pět ódy na Benešovskou porodnici, ale pak k nám na pokoj přivezli maminku po císařském řezu. Porod byl vyvolán 7 dní po termínu, kontrakce 24 hodin, které nikam nevedly, nakonec přestala děloha spolupracovat, miminko se v porodních cestách zaseklo a letělo se na císaře. Třešničkou na dortu už jen bylo to, že jí doktor stihnul ještě nastřihnout hráz! Paní byla ovšem spokojená a řekla, že doktoři snad ví, co dělají…

Můj druhý porod byl pro mě úžasným zážitkem, ačkoli nebyl na 100% přirozený. Děkuji za to hlavně paní Ivaně a ostatním ženám, které bojují za to, aby se na porod přestalo koukat jako na nutné zlo, které je plné utrpění, krve, bolesti a náhlých život ohrožujících zvratů.

Veronika N.