RobinTento příběh je o tom, jak z toho nejhoršího, co bych si kdy před tím ani nedovedla představit, se (doslova) zrodí něco tak úžasného a pohodového, co ani moje fantazie nedokázala předpovědět.

Svoje první dítě, dceru Gaiu (příběh č.13), jsem nosila s tím, že chci rozhodně jít cestou přirozenosti. Připravovala jsem se tedy na domácí porod, protože jsem jí chtěla umožnit co nejlepší a nejsilnější start do života. To se nakonec povedlo a jsem za to velmi vděčná za nás za obě.
Přesto jsem se těšila na další těhotenství, porod a další nový začátek, protože jsem cítila, že něco by mohlo jít i jinak a ještě lépe.

Nová dušička se ohlásila už po roce a třičtvrtě a já měla velkou radost, že si vše prožiji ještě jednou. To se i stalo, nicméně tentokrát bych nechtěla vrátit jediný okamžik. Těhotenství BY bylo poklidné, příjemné a pohodové jako to první, porod BY byl úžasný v klidu domova s dalšími silnými zážitky a počáteční sžívání s novým človíčkem BY bylo stejně milé a roztržitě dobrodružné jako poprvé, kdyby….
Kdyby mi muž krátce po početí neoznámil, že momentálně považuje za důležitější sexuální zážitky a na můj vkus až extravagance s jinými ženami. Rozchod nepovažoval zpočátku za nutný, takže trvalo dlouhou dobu a stálo mě to spoustu sil z obrovského psychického vypětí, než se naše cesty definitivně, těsně před porodem, rozdělily.
Snažila jsem se vše „ustát“ co nejlíp a dát se dohromady, abych měla sílu na porod a bezprostředně po něm na non-stop péči o sebe a dvě malé děti. Naštěstí jsem vnímala silné napojení na miminko a cítila jsem jeho podporu. Jako by říkalo: „Neboj, mami, to zvládneme, hlavně nebuď nešťastná“.

Druhý porod se pro mě tedy stal velkým otazníkem a paradoxně, navzdory předchozí skvělé zkušenosti, jsem z něho měla docela strach. Zvládnu to? Mám na to dost síly? Cítila jsem se totiž po všech stránkách jako troska. Mám dovolit člověku, který se takto ke mně zachoval být porodu přítomný? Hodně o to totiž stál. Chci se s ním o tak intimní chvíli podělit? Nebude mě oslabovat to, že ten, koho stále miluju a který měl být toho všeho součástí, mě v takto významné, náročné a hlavně velmi citlivé životní situaci opustil? A co dítě, bude se mu vůbec po tom všem chtít přijít na svět? Vždyť co bych mohla po takovém zběsilém těhotenství vlastně čekat? Porod bude jistě dlouhý a náročný a dítě bude neklidné a ukřičené a bude špatně spát…
Navíc doktor, na kterého jinak nedám dopustit, nade mnou „zlomil hůl“ už někdy v 6. měsíci. S takovýmto nálezem určitě porodím předčasně… „vždyť, ženská, vám stačí si víc kejchnout a je to venku“. Předepsané magnézium jsem asi po dvou týdnech přestala brát a o velmi důrazně doporučovaném klidu doma na gaučíku jsem si, s dvouletou temperamentní dcerou, mohla nechat akorát tak zdát. Řekla jsem si tedy, že to dopadne tak, jak má. Miminku jsem se snažila poskytnout nejlepší podmínky, jakých jsem byla v dané situaci schopna a zbytek nechala už na něm.

A přihlásila jsem se k Ivaně do poradny. Ivana byla přítomna při mém předchozím porodu a měla jsem na „spolupráci“ s ní jen ty dobré vzpomínky. Od té doby se doba ale změnila a podmínky pro asistovaný domácí porod se staly zcela nereálnými. V rámci takto úzkých mantinelů ale pro mě opět udělala maximum, jaké mohla. Především mě uklidnila, že můj fyzický stav je vzhledem k druhému těhotenství naprosto normální, brát magnézium a ležet v posteli by mě od předčasného porodu stejně neuchránilo, pokud by se dítě rozhodlo jinak nebo by to moje tělo ze zdravotního důvodu nezvládalo. Taky se mnou probírala moji domácí situaci a já tak pomalu nabývala sebejistoty, že to zvládnu, a co ne, tak k tomu si přímočaře vyžádám mužovu pomoc.
Oříškem ale stále zůstávalo, kdo mi tedy pomůže se samotným porodem. Taktika byla stejná, jako předtím. Zhruba měsíc před termínem jsem se zaregistrovala v porodnici. Chtěla jsem mít možnost volby, až přijde den „D“. Pokud bych se necítila, nebo by na domácí porod nebyly podmínky, jela bych rovnou tam. Požádala jsem bratra a rodiče, aby byli v pohotovosti kvůli eventuálnímu hlídání starší dcery, a jako odvoz do porodnice jsem zvolila taxík. Docela jsem s tou myšlenkou koketovala. První zkušenost s porodem byla tak silná, že jsem si říkala, že mi jí snad už nic nemůže přebít. Nechtěla jsem jen, aby případně špatným zacházením nebo podmínkami při porodu utrpělo moje už tak pošramocené ženství, a miminku jsem chtěla samozřejmě dopřát opět to nejlepší. Taky jsem si říkala, že podmínky v porodnicích můžeme postupně posouvat k lepšímu pouze my ženy-rodičky, pokud budeme trpělivě ale důrazně upozorňovat a prosazovat nutnost zajištění podmínek pro přirozený průběh porodu a všeho, co k tomu patří.
Při registraci jsem tedy podstoupila vše potřebné, resp. požadované. Na ultrazvuku mi řekli, že už teď má miminko odhadem něco málo přes tři kila a ptali se mě, jestli jsem při prvním porodu neměla potíže s tlačením. To mě trochu znervóznilo. Při natáčení monitoru přístroj evidentně nefungoval správně a navíc se ke konci záznamu sám nečekaně vypnul. Prosadila jsem si, že nový záznam se udělá hned a ne až další den jak nařizuje jejich pravidlo, které jsem nepochopila. Mladá paní doktorka posléze vše vyhodnotila tak, že na prvním záznamu křivka místy „padá“, což není dobré a ten druhý je zas nějak moc zběsilý, že se dítě asi nějak moc hýbalo. To ano, když nespinkalo a bylo aktivní, tak jsem mívala na břiše vlnobití. To by tedy prý mohlo značit eventuální problém. Pak mě vyšetřila vaginálně a podivila se, že jsem otevřená na dva prsty. Začalo se tedy se mnou zacházet jako s potencionálně rizikovou rodičkou. A to jsem tedy rozhodně nechtěla. Na další kontroly jsem tedy už raději nechodila a opět se spíše přiklonila k porodu doma.
Řekla jsem to Ivaně při další poradně i s obavou, jak to vlastně udělat, když teď asistentku legálně mít nemůžu. Ona na to jen: „Jste šikovná baba, to zvládnete i sama“. A bylo jasno.

A dny pomalu ubíhaly a stále se nic nedělo. Děkovala jsem miminku za každý umožněný zážitek jako divadelní představení nebo koncert, na který jsem ještě mohla jít. Věděla jsem, že po porodu se zas dlouhou dobu jen tak někam nedostanu. A pak přišel i Štědrý den a já byla stále kulatá (termín se stanovil na 26.12.). Večer se u nás stavil i můj muž, abychom byli kvůli Gaie pohromadě a neošidili ji tak o zážitek s kouzlem vánočního stromku. Sama bych to už asi nezvládla a byla jsem i ráda, že jsme zas všichni pohromadě. Vše se báječně vydařilo a skoro jsem i zapomněla na to, že můj muž už vlastně s námi nebydlí. Když jsme se loučili, tak jsme si jen řekli: „A teď už to přijde, možná už zítra.“

Robin ve fusakuRáno jsme s Gaiou ještě dospávaly předešlé ponocování. Když už se jí nechtělo být v posteli a chtěla si jít hrát, poprosila jsem jí, jestli by mě nechala ještě chvíli odpočívat, že za ní brzy přijdu do obýváku. Po čase jsem pomalu vstala a šla nám udělat snídani. Když jsem zasedla ke stolu, zabolelo mně trochu v břiše. Přičetla jsem to bohaté štědrovečerní večeři a odešla na záchod. Když se to ale opakovalo už po několikáté, zavolala jsem raději manželovi, že se už asi něco chystá. Nějak jsem zapomněla na to, že jsem ho u porodu vlastně mít nechtěla. Bylo mi to všechno ale divné, v 10h dopoledne se přece nerodí. Ach jo, to budu mít kontrakce nejspíš celý den až do noci.
Od té doby jsem chodila po bytě jako lev v kleci, snažila se něčím zabavit Gaiu, která mi byla neustále v patách a vesele kolem mě poskakovala. Vadilo mi všechno – denní světlo, dětské písničky, které jsem jí pustila i to její neustálé švitoření. Zalezla jsem si tedy do vany, dala do ní špunt a pustila na sebe teplou sprchu. Dělalo mi to moc dobře, kontrakce se ale parádně rozjely. Netuším, kolik minut mezi nimi bylo, přišlo mi, že sotva jedna. Zavolala jsem tedy ještě jednou: „Přijeď teď hned“. A to bylo to poslední, co jsem zvládla. Manžel měl naštěstí ještě klíče od bytu, tak jsem nemusela ani vylézat z vany. No, ono by to nejspíš už ani nešlo. Tak jsme se zas všichni sešli, včera u stromečku, dneska v koupelně – já na čtyřech ve vaně, manžel klečel vedle ní a dcera u mé hlavy. Blesklo mi hlavou, že zhruba takový obrázek mi ukazovaly moje představy, když jsem o porodu dříve přemýšlela.
Pak přišla jedna kontrakce, která byla o poznání jiná, než ty předešlé. Byla velmi silná a přinutila mě zvednout se na kolena. To celé jsem provázela velmi výrazně i hlasem. Gaia se lekla a začala plakat a volala na manžela, ať mě pustí ty ruce, že mě to bolí. On na ní, že se držím já jeho a to velmi silně, takže mě ani pustit nemůže. To jí naštěstí uklidnilo. Pak se stalo něco, čemu jsem nemohla ani uvěřit. Cítila jsem na své ruce, kterou jsem si dala instinktivně mezi nohy, temínko hlavičky, která si bez větších potíží razila cestu ven. Od té doby jsme s mužem byli tak trochu jako Pat a Mat. No, přeci jenom jsme rodili takto sami poprvé. Hlavičku jsem tedy porodila ještě do vody, ale pak jsem spodek těla, nevím proč, vynořila nad hladinu. Stalo se něco, co nás velmi překvapilo a tak trochu zpanikařilo. Mimík si začal slabounce broukat. Nevěděla jsem, že je to možné a bála jsem se, aby se nedusil, když má tělíčko ještě uvnitř. Zkusila jsem tedy zatlačit i mimo kontrakci, ale samozřejmě bez šance. Při té další se ale děťátko vylouplo celé a bylo v pořádku. Muž mi ho podal a moje chvilkové obavy vystřídal pocit nekonečného štěstí. Potvrdilo se to, co jsem cítila celé těhotenství – byl to kluk. Příchod na svět mu trval zhruba hodinu.
Zdá se to jako konec příběhu. Byl tam ale ještě malý, zato úžasně roztomilý dovětek. Gaia odběhla z koupelny hned po tom, co se Robin vyklubal na svět. Myslela jsem si, tím to pro ni přestalo být zajímavé a zkrátka odešla. Ba ne, utíkala jen ke stromečku, kde byl z předchozího večera zanechaný ještě jeden maličký dárek s nápisem „pro mimíka“. Říkali jsme jí, že ten se rozbalí, až se mimík narodí. Proč tedy otálet? Radostně rozcupovala ozdobný obal a bráškovi, který byl ještě na pupeční šňůře, mávala malým skřítkem na dřevěném kroužku před nosem zubíce se od ucha k uchu.

No a ten očekávaný neklidný křikloun první měsíc svého života prospal téměř celý, od druhého měsíce svůj stále sporý bdělý stav ozdobil úsměvem a až teď ve čtyřech měsících se umí už i rozčílit. Vymyslel si totiž, že už je nejvyšší čas postavit se na všechny čtyři a vyrazit vpřed, ale tělíčko ho v jeho báječném nápadu nechce zatím podpořit…
To je zkrátka náš ROBIN… ☺

S přáním všeho dobrého všem,
Vendula, Gaia, Robin (a Jiří) Kramerovi

 

Předchozí porod: 13. Jak Gaia na svět přišla