Toto je můj zážitek z návštěvy rizikové poradny u Apolináře. Nestalo se vysloveně nic hrozného, spousta lidí se jen pousměje a mávne rukou: „Takhle je to přece normální“. A právě proto tento příběh píšu – protože to nemá být normální. Ale udělat něco proti tomu můžeme jen my samy – na tyto místa nechodit.

Porodnice u Apolináře má v Praze zvláštní zvuk a renomé, které velké množství zde rodících žen shrnuje do věty „mají nejlepší vybavení, aby pomohli, když se bude dít něco špatně, a za to mi přeci ta trocha nepohodlí stojí“. Já jsem si z této nemocnice přinesla před 10 lety nepříjemný zážitek po nutné jednodenní hospitalizaci s gynekologickým problémem. A věta pana doktora, když jsem vznášela námitky k jeho postupu: „Teď tu máte spoustu keců a jednou budete prstíčkem hrabat, abyste u nás mohla porodit“, mi zní v hlavě dodnes. Při svém rozhodování, kde se mé dítě narodí, jsem tedy Apolináře vyloučila rovnou. Ale přeci jsem se sem v průběhu svého těhotenství podívala.

Od začátku těhotenství jsem měla u své gynekoložky vyšší tlak. Snažila jsem se jí vysvětlit, že jde o syndrom bílého pláště, ale neúspěšně. Docházela jsem ke svému praktickému lékaři, kterého již znám déle a kde jsem měla na čtyřech měřeních v rozmezí 14 dnů na obou rukou vždy tlak ukázkový. Ani to paní doktorku neuklidnilo. Po jedné poradně mě proto telefonicky požádala, že by raději můj stav konzultovala s dalším lékařem, a to ihned, a protože ví, že pozítří odjíždím na dovolenou, objednala mě na zítřejší ráno k Apolináři do rizikové poradny na konzultaci. Mám přijít na osmou, pan doktor o mně ví. Vzhledem k časovému presu před dovolenou jsem souhlasila, nechtěla jsem narychlo hledat jiné místo.

Ráno v půl osmé (raději s časovým předstihem) jsem seděla v čekárně. Pobaveně jsem četla cedule – „POŘADÍ URČUJE LÉKAŘ“ a „KARTIČKU POJIŠTĚNCE VIDITELNĚ ZASTRČTE DO TĚHOTENSKÉHO PRŮKAZU“ a další nabádající vzkazy. V osm hodin nás už v čekárně sedělo něco kolem deseti. Pochopila jsem, že „objednání“ byla trochu nadsázka a duševně se připravila na delší čekání. V 8:15 vyšla s ordinace sestřička a slabikovala na nás: „mi-lé ma-min-ky, dnes je tu pan o-pra-vář, a má tam na-ta-ha-né ka-be-ly, tak ra-dě-ji bu-de-me or-di-no-vat až od té doby, co to do-kon-čí, ať si ne-roz-bi-je-te ču-máč-ky…. (hm…takže jsem s těhotenským břichem podle sestry evidentně ztratila schopnost porozumět delším souvislým větám a schopnost překročit kabel na zemi….). Po hodině pan opravář doopravoval a sestra uznala, že je čas začít ordinovat. Přišla, vybírala si těhotenské průkazky, sem tam důrazně napomenula za špatně zastrčený průkaz pojištěnce a na každého vyštěkla „do chodby“. Zeptala jsem se paní vedle sebe, co tím míní, ona jen pokrčila rameny, že také netuší, ale pak jsme se zorientovaly podle ostatních, již zkušenějších žen, a šly jsme se postavit do chodbičky, kde sestra již rozdávala detekční papírky na moč. Zeptala jsem se, co mám dělat, a sestra mi odsekla, že namočit papírek do přinesené nádoby a jít si sednout zpět do čekárny. Všechny ženy tak učinily, takže po návratu do čekárny tu sedělo teď již cca 20 žen, které jednou rukou četly, smskovaly nebo hlídaly dítě a v druhé stále třímaly počůraný papírek. Já například cca dalších třicet minut, než mě povolali do „přípravny“ na měření tlaku. A pak zase zpět do čekárny na dalších třicet minut. V této chvíli jsem litovala ženy, které tam byly s dětmi, případně měly doma „někoho na chvilku na hlídání“.

Po skoro třech hodinách čekání se konečně z rozhlasu ozvalo moje jméno s tím, že mám jít do ordinace číslo 2. Tady mi pan doktor nabídl židli a začal vyplňovat žádanky na tři další vyšetření. „To snad nemyslíte vážně“, vytřeštila jsem oči. Ani jsem v té chvíli neměla na mysli odmítnutí dalších vyšetření, ale technicko-organizační stránku. „Tak já tu čekám tři hodiny, aby někdo vyplnil tři papíry, bouchnul tři razítka a poslal mě dál?“, prošlo mi hlavou. Pan doktor si ale můj dotaz vyložil jako odmítání vyšetření a dostalo se mi nevyžádané přednášky ve skoro doslovném přepisu: „Podívejte se, na ta vyšetření musíte, protože když Vaše miminko umře, nebo se narodí postižené, tak já potřebuju mít papír, že jsem Vás na ta vyšetření poslal.“ Vypadlo ze mě jen „Hu“ a oči mi málem údivem vypadly z důlku. Pak jsem se snažila panu doktorovi v klidu vysvětlit, co mě na jeho postupu překvapilo. Hodná sestřička mě mateřsky pohladila po zádech: „No tak maminko, uklidněte se, všechno bude v pořádku, ta interna jsou dveře 105b v přízemí, levé křídlo, na kontrolu přijďte za týden“, a jemně mě vytlačila z ordinace. Do teď nechápu, co chtěli na tomto pracovišti po týdnu kontrolovat? Že jsem na všechna vyšetření šla, aby měl pan doktor v kartě potřebná razítka, která ho v případě problémů zprošťují odpovědnosti??. Ještěže jsem si byla vnitřně jistá, že je vše v pořádku, a vyšetření jsem absolvovala vlastně jen z důvodu, abych uspokojila svojí lékařku, protože odcházet z ordinace s jedinou informací, že moje dítě zemře, by mě asi v případě skutečných problémů hodně vyděsilo.

Tak tedy dveře 105b, paní doktorka prý o mně ví. V jedenáct hodin dopoledne stojím před dveřmi s nápisem „NEKLEPAT, SESTRA VYCHÁZÍ“. Po dalších 30 minutách, kdy sestra nevyšla ani jednou, jsem zaklepala. Za mumlání „Co je, ta poradna pro diabetiky začíná až za 20minut“, vyběhla sestra. Zamávala jsem papírem s informací, že prý o mně ví, a po další půlhodině čekání jsem seděla u paní doktorky. Jednou (!) mi změřila tlak a s úsměvem předepsala Dopegyt, třikrát denně měřit tlak, kontrola za 14 dní. A byla jsem venku. Žádné skutečné zjišťování, co se děje, prostě dáme prášky, ty nemůžou uškodit. Hlavně přijďte znova za těch 14 dní. Skutečně nevím, co bych u paní doktorky znovu dělala….

Recept jsem zahodila a své gynekoložce jsem zavolala, že k Apolináři již znovu nedorazím a potřebná razítka panu doktorovi nedodám. A nakonec i ten tlak u mé paní doktorky se mi podařilo zlepšit – po poradě s porodní asistentkou – pitím uklidňující meduňky před každou poradnou.

Vlastně mě tato zkušenost stála jen 5 hodin mého života a trochu rozčílení. Ale je skutečně nutné, abychom toto v těhotenství zažívaly? Proč stále chodíme (a tím nosíme peníze) na místa jako je tato riziková poradna? Kde se k nám chovají s despektem, autoritativně jako k malým dětem, s kterými se nediskutuje, kde se neradí, ale léčí, kde se místo uklidnění a hledání řešení podávají pilule? Proč si stále můžeme přečíst v recenzích na porodnice věty jako „čekala jsem celé dopoledne, ale to je přeci normální“ nebo „na příjmu byla protivná sestra, ale to se dá pochopit, má toho moc“. Takže pro příště říkám rovnu NE. Naučme se všichni říkat ne, takto to nechci, ne, s tím nesouhlasím. Jenom na nás je, jestli se něco změní!

Klára Kučerová

PS: Vzkaz pro pana doktora, kterému dodnes chybí v mé kartě tři razítka – NEBOJTE, JSTE Z OBLIGA – po bezproblémovém těhotenství a krásném porodu se mi narodil zdravý syn.