MiminkoDnes je tomu přesně rok, kdy se rozhodl přijít na svět náš chlapeček. Již během těhotenství jsem měla jasnou představu, jak by měl můj porod vypadat, respektive jak nechci, aby vypadal. Jsem přesvědčená, že jde o přirozený proces, ke kterému je ženské tělo dokonale stvořeno, a čím více se do něj bude zasahovat, tím hůře jak pro dítě, tak pro matku. Sháněla jsem proto co nejvíce informací o tom, jaké invazivní zákroky se v českých porodnicích standardně provádějí a jaký negativní dopad mohou mít na celkový průběh porodu a dumala jsem nad tím, jak se jim vyvarovat. Volba porodnice byla celkem jasná, poslední otázka však zůstávala stále nedořešena – kdo bude u porodu se mnou. S manželem jsme se shodli, že on to nebude, nemáme ani jeden pocit, že by mi tam mohl jakkoliv pomoct a chtěla jsem vedle sebe někoho, kdo porodu rozumí a ví, co se během něj děje.

Porod s dulou se mi líbil snad už před těhotenstvím, ale ta spásná myšlenka, že i já bych mohla mít u porodu dulu, mě napadla až dva týdny před termínem. Našla jsem nejbližší v okolí a hned druhý den jsme měly osobní setkání, kde si ujasňujeme, co od porodu očekáváme a jaká bude její role. Prošly jsme porodní plán a už jen čekaly, kdy přijde ten náš velký den.

Minuly oba termíny a já byla odeslána na kontroly do porodnice. Otevřená na 1 cm. V dalších 3 dnech se objevily slabé kontrakce, jejichž interval se pomalu zkracoval, až se nakonec ustálil po 5 min. Nešlo o nic nepříjemného, jen jsem cítila, jak děloha pracuje. Nevýhoda prvního porodu je v tom, že netušíte, jak bude rychlý. Volám proto dulu, že už je asi čas jet. Měla jsem totiž navíc pozitivního streptokoka a strach, že mi nestihnou včas dát atb a dítě se při porodu nakazí. Zpětně vím, že tohle byla největší chyba, kterou jsem při porodu udělala. Zbytečně jsme totiž jely do porodnice příliš brzy a strávily tam dalších 18 hodin. Dnes si nejsem jistá ani nutností atb clony.

Vraťme se ale zpět. Po půlnoci přijíždíme na příjem, kde mě nepříjemná sestra posílá na porodní oddělení. Tam mě vyšetří mladý doktor (který se dokonce představil!) – otevřená na 3 cm. Kdyby mi tohle vyšetření udělala místo blbých připomínek sestra na příjmu, jedeme zpátky domů. Ted´ už je ale pozdě a já vystresovaná z toho, že jsem tak málo otevřená. Porod postupoval hlemýždím tempem, od půlnoci do 8 ráno jen o 1 cm. Dá se říct, že se téměř zastavil. Kontrakce byly, ale byly slabé. To vše jen díky nemocničnímu prostředí a úzkosti z toho, že jsme přijely moc brzo a budeme dlouho zabírat porodní pokoj. Probírám to s dulou a snažím se uklidnit, což se mi ani nevím jak, jakžtakž podaří. Asi pud sebezáchovy. S dulou si povídáme a zapisujeme časy kontrakcí, které jsou mírné a příjemné. Já naložená ve vaně, kde jsem strávila většinu času. Máme jídlo, pití, takový malý vodní piknik. Na upozornění, že bych neměla moc jíst a pít pro případ císaře, nedbáme. PA chodí natáčet monitory a ptá se, jestli něco nepotřebujeme.
Byla opravdu příjemná. Překvapilo mě, jak mlaďoučká byla. Dokonce přináší uvolňující olejíčky do vany.

V poledne kontrola, otevřená o další 1 cm. Jde to pomalu, to se jim nebude líbit. Taky že nelíbilo. Za dvě hodiny přijde doktor (ten samý, co tam byl o půlnoci!) a navrhuje prasknout vodu. Zákrok, se kterým ví, že nesouhlasím (četl porodní plán!), ale vzhledem k času, který tam už jsem, by to nebylo od věci. Ale je to na mě! Žádný nátlak – to jsem nečekala. Nakonec souhlasím. Bojím se i toho, abych po tak dlouhé době měla ještě sílu na samotný závěr porodu. Doktor provádí dirupci, ale vody vyteklo minimálně, děťátko je již hodně sestouplé dole. Přesto, že kontrakce nejsou nijak silné, porod krásně postupuje, jen pomalým tempem. Čekám, že po tomto zákroku přijde smršt´ kontrakcí, ale nic takového se neděje. Lezu opět do vany a pokračujeme v rozhovoru s dulou.

Asi za hodinu to přišlo. Kontrakce sílí. Dula mi radí, jakou zaujmout polohu, aby se dítě správně natočilo. Kontrakce sílí dál, poprvé je musím prodýchávat. Cítím tlak na konečník, chci další klystýr, ale už je pozdě, otevřená na 8 cm. Další kontrakce, které mě už naprosto ochromily. Řvu jako tygr. Mám pocit, že mám v těle 10kg kámen, který musím protlačit skrz. Okolí vnímám jen periferně, natáčení monitorů mě najednou rozčiluje, chci klid a soustředit se. Na porodním křesle se rozbíjí nástavec. Jdeme přes chodbu do jiného pokoje. Přichází kontrakce, lehám si na zem na všechny čtyři a zase řvu jako tygr. Z dálky slyším – hoďte pod ní aspoň deku. Dula je se mnou, říkám jí  – kašlu na to, tlačim! Ona – tlač! Fakt můžu? – ptám se nevěřícně. Tlačím a cítím úlevu. Takhle proběhne pár kontrakcí a já mám pocit, že to nezvládnu, je to silnější než já. Přemisťuju se na porodnické křeslo. Kupodivu mi to vůbec nevadí. Přichází doktorka – máme posledních pár kontrakcí, tak pojďte, musíme je maximálně využít. To mě nakopne, tlačím a křičím a najednou mi podávají našeho chlapečka! Taky křičí 🙂 Je nádherný, nejnádhernější na světě! Moje dítě! Chce ho hned na břicho – slyším sestru. Putuje na moje břicho, otevírá oči, chce mě vidět. Na chvíli mi ho berou, mezitím porodím placentu a šijou 1 vnitřní steh. Ptají se, zda chci miminko umýt – s díky odmítám a syn je už zase u mě. Za 20 min. přichází manžel. Jsem svěží, necítím absolutně žádnou únavu. Jen mi je zima. Hází přeze mě peřinu a manžel se kochá naším chlapečkem. Po společně strávené 1,5 hod. nás převáží na šestinedělí.

Můj porodní příběh je důkazem, že i v nemocničním prostředí se dá porodit přirozeně. Vím, že přirozený porod to úplně nebyl, např. nedotepal pupečník atd. Nicméně v rámci českých podmínek považuji i takovýto porod za malý zázrak. Obešel se bez oxytocinu, nástřihu, epidurálu, snad jen ta dirupce to pokazila. Dokonce neskončil ani císařem, který se mi zdá být nejoblíbenějším výkonem dnešních porodníků. Stačí „jen“ personál s trochou lidskosti a trpělivosti v tak citlivé chvíli, jakým porod bezesporu je.

Za zdárný průběh ale vděčím především své dule. Byla pro mě přístavem v moři. Dala mi pocit, že za mnou někdo stojí, že je se mnou někdo, komu můžu naprosto důvěřovat a kdo bude v případě potřeby bojovat za moje práva a přání. Dodala mi sílu, abych to zvládla. Tímto bych jí chtěla poděkovat a přeji všem ženám, aby prožily svůj porod tak, aby na něj mohly vzpomínat s láskou a ne s hořkostí na rtech. Takový porod, který posílí jejich ženskost a sebevědomí a dodá jim pocit důležitosti, že ony jsou ty, které mají výsostné právo přivést na svět nový život.

Jana L.