JahůdkaPíše se září 2014 a já vzpomínám na to, co jsem prožila před rokem. Ano, už je to rok, co se má holčička narodila. Rok žiju s traumatem, který způsobili odborníci v porodnici. A rok studuju všechno možné i nemožné o porodech a o tom, jak to mělo být a nebylo. Ke vší smůle zjišťuji, že je to vlastně „normální“. Lékaři medicínsky vedou porody, zapomínají na to, že je to fyziologický proces, který potřebuje čas, klid a prostor.

Termín jsem měla 5. 9. 2013. Julie se ovšem narodila až o 11 dní později. Po vyvolávaném medicínském porodu, na který nemám hezké vzpomínky, a chce se mi plakat, kdykoliv na něj pomyslím. Protože i po roce to bolí.

Vyvolávání nepřipravených porodních cest začalo v neděli 15.9. Plané kontrakce, které vlastně vedly akorát k tomu, že se zkracoval čípek, střílely do zad. Nepomáhalo vůbec nic. Sprcha, míč, nic. Večer do mě začali cpát injekce (celkem dvě, jedna s opiáty), aby se kontrakce zastavily a já mohla v klidu spát.  Haha, celou noc jsem probděla v bolestech, které v 6 ráno ukončilo prasknutí plodové vody.

Potom nastal přesun na porodní sál. Předtím mi ještě měřili výšku, protože se báli, aby porod neskončil sekcí. Velký plod – malá postava. Odtud tedy pramení to, že jsem neměla jít a pít, což mě neskutečně stresovalo. Poprvé jsem se napila až v 16h odpoledne.

V 8.30 mi napíchnuli infuzi na zavodnění a udělali mi klystýr. To byl jako hnus. Hrozně mě bolelo břicho, do toho kontrakce. Klystýr jsem chtěla, měla jsem zácpu celé těhotenství a přece jen ta teplá voda pomáhá otevření, takže jsem nebyla proti.

V 10 hodin jsem měla zavolat manželovi, zmohla jsem se jen na rychlé: Přijeď. Byl mi velkou psychickou podporou, nesměl na mě sahat ani mluvit, ale stačilo mi, že tam je a občas jsem mu drtila ruku.

V mezičase kontrakcí jsem škemrala o epidurál. Manžel byl poučen, že ho nechci za žádnou cenu. Jooo, doma jsem byla hrdina. Ovšem na porodním sále nebyl na hrdinské činy čas. PA říkala, že čekají na výsledky z krve, a pak přijde doktorka a podívá se, jak to vypadá. Bylo 11hod. a doktorka hlásila, že jsem otevřená na 8 cm, epidurál jaksi nebude a jdeme rodit. Hlavou mi jelo jen to, jak to chce udělat, když se mi vůbec nechce tlačit. Jsem šťastná, že se epidurál nestihl. Nakonec by se porod zastavil a ještě by z toho byla sekce. Když na to vzpomínám dneska, tak to bolelo, ale bála jsem se, že to bude bolet ještě víc, ale to už bylo maximum, takže se to dalo vydržet i bez epidurálu. Ale byla jsem hodně unavená.

Chvilku ve mně šmátrala, protože nebyla zašlá branka. Proč jí proboha nenechala zajít samovolně?! A pak řekla, že na další kontrakci už můžu tlačit. Jenže to vůbec nešlo. V polosedu na koze, musela jsem si držet nohy, co nejvíce přitažené k sobě, což prostě nešlo. Diagnóza zněla, že mám krátké kontrakce, takže mi dali, světe, div se, oxytocin, aby kontrakcím pomohly. Malá nesestupovala, na boku to nešlo, byla jsem ve stresu, pořád opakovali, že musím rychle, rychle, i když malé se stále dařilo dobře. Pásy jsem samozřejmě měla na břiše, ale nijak mi nepřekážely.

Gravitace by mi možná pomohla, celou dobu jsem prochýchávala kontrakce ve stoje opřená o porodní křeslo nebo na 4 v kleče. Byla jsem z nich ale strašně vystresovaná, pořád se na mě spěchalo, doktorka chodila kontrolovat i jinou rodičku, byla jsem zoufalá, že mi to nejde.

Oxytocin nepomohl! Kontrakce byly bolestivější, ale stále stejně dlouhé. V tom do dveří vrazil nějaký docent. Vrazil do mě ruku a konstatoval, že tam je hodně místa a že malá projde. Najednou se na porodním sále objevilo několik dalších lidí. Já už jsem neměla sílu ani za půl mravence, ale soustředila jsem se na to, že maličká musí rychle ven a musím tlačit, co to dá. Docent mi tlačil jednu nohu, PA druhou, další PA mi skákala po břiše, div mě neudusila. Dokonce jsem na ní jednou musela křičet, ať toho nechá, protože se dusím. Když jsem viděla jejich zoufalé obličeje, dokonce jsem jim navrhla, ať teda udělají nástřih, když to nejde. Opět jsem u toho, že kdybych mohla rodit v jiné pozici, a pořád se tak moc nespěchalo, tak by nebyl ani nutný.

Manžela poslali pryč, aby malé mohli nasadit vex na hlavu. Další stresující okamžik, proč musel pryč?! Opět mi ta protivná stará PA ležela na břiše a řvala na mě, že se málo snažím. Jasně, jsem na dovolené, tak co bych tlačila… Když se zadařilo, tak v kontrakci mírným tahem malé pomohli a hlavička byla venku. To byla taková bolest, že mi málem vypadly oči z důlků a křičela jsem na ně, ať jí okamžitě vytáhnou, protože to strašně bolí. Doktorka za hlavičku tahala, nikoliv kvůli vexu, ten už byl sundaný, ale pohybovala s ní nahoru dolů a tahala za ní. Bylo to hodně nepříjemné. Na další kontrakci byla malá venku a rozkřičela se na celé kolo. Bylo to prostě nepřirozené 🙁

Manžel se vrátil a vůbec chudák nevěděl, co má dělat. Řekla jsem mu, ať jde maličkou fotit. Udělal jen pár fotek, pak se ke mně vrátil a plakal, objímal mě, líbal mě a děkoval mi za krásnou dceru. Vůbec jsem jí ale neviděla, rovnou jí odnesli na vážení, měření a aplikaci vitamínu K. Injekčně. Tohle už nikdy nedopustím.

Potom mi jí vrátili na 3minutový bonding, kdy mi jí položili na hrudník fakt blbě. Dívala se na mě svýma tmavě modrýma očima a já jsem se zamilovala 🙂 Ovšem potom mi jí opětně vzali, zahousenkovali a odnesli si jí na novorozenecké odd. i přesto, že měla apgar skore 10-10-10 a klidně tam zůstat s námi. Pokus o přiložení proběhl, když už byla zahousenkovaná, a nešlo to. Sestra to odbyla slovy, že nechce a odnesla ji 🙁

Masivní nástřih doktorka sešívala skoro hodinu. Pak jsme tam zůstali s manželem sami, po 3 hodinách mě odvezli na šestinedělí. Měli po 2hodinách, ale protože bylo tak strašně narváno, neměli ani lůžko ani čas. Naštěstí na mě vyšel nadstandard.

Julinku mi přinesli v 16h na přiložení, které sestra ani nezkontrolovala. Julča stejně spinkala. Po 20minutách jí odnesla a večer mi jí dali na pokoj až ve 22hodin. Do sprchy mi pomohli až po 6ti hodinách po porodu, protože nikdo neměl čas.

Někomu to možná přijde jako normální a standardní porod, ale pro mě to byla hrůza hrůz. Noční můra. A proč jsem jim neřekla, že to chci jinak? Baby friendly porodnice by to přece všechno měla dělat automaticky a vůbec by to nemělo být něco, co budu vyžadovat já sama jako nějakou alternativu. Byla jsem ze všeho hrozně vyjukaná, překvapená z té velké bolesti, komplikací a nějak jsem vůbec nepřemýšlela. Dneska si to hrozně vyčítám, i když vím, že všechny komplikace způsobili svým jednáním lékaři a PA 🙁

Na mně i na Julince to zanechalo velké šrámy. Julinka byla hodně nervózní a uplakané miminko. Snažím se jí vše vynahradit kontaktním rodičovstvím. Od příchodu domů spolu spíme v posteli, nosím jív šátku, kojím ji, kdy si řekne, když byla úplně maličká, pořád jsem jí chovala, byla naprosto neodložitelná. Uspávala jsem ji v náručí. Dneska usíná u prsa nebo v šátku. A chovat už se moc nechce, jsem ráda, že jsem si to těch předchozích 10 měsíců mohla užívat 🙂

Paní Ivanu sice osobně neznám, ale i tak jí a všem PA, které „to“ dělají jinak, moc fandím. Sama si budu muset najít k dalšímu porodu soukromou PA, aby se rvala za práva moje a mého dítěte. Na domporod se necítím.

Děkuji všem, že se dočetli až do konce.
Michaela Baldová