Miminko s placentouOba moje porody vystihuje pohádka od Jana Wericha „Splněný sen“, v níž se dosti obyčejný hlavní hrdina nejprve vypraví mylně hledat poklad do Prahy, kde přijde i o poslední šaty, načež ho to dovede zpátky domů, kde s manželkou rozvalí pec v chalupě, a tam se v prachu zaskví hrnec plný zlaťáků.

1. POROD – „V PODRUČÍ STARÝCH MECHANISMŮ“

Na první porod jsem nebyla zcela připravena. Přečetla jsem si sice kultovní knížku „Znovuzrozený porod“ od Michela Odenta, ale to ještě nestačilo k tomu, aby mě to přidrželo u „svého pokladu“ a skončila jsem v boskovické porodnici, kde se mi nestalo na těle až tak moc strašného (porod trval krásných šest hodin), ale na duši už to bylo horší. Občas mě kontrolovala přidělená porodní asistentka, která mi evokovala soudružku učitelku, jejíž diktát nikdy nenapíšete správně, ať děláte, co děláte. Nadto mě i muže svazovala strachy o dítě, které jsem instinktivně vůbec necítila a nakonec se i ukázalo, že přístroje nebyly správně přiloženy na břicho apod. Nejvíce mě zasáhlo, že mi nenechali mého milovaného syna na břiše déle jak jednu minutu! A také násilné zacházení s placentou od začátku až do konce, tedy nesměli jsme si ji odnést s sebou a skončila ve speciálním koši coby „biologický odpad“! Trvalo mi více jak rok tuto zkušenost skousnout.

PŘEROD

Bylo mi jasné, že bych porodila zcela přirozeně a neskutečně krásně, kdyby do toho procesu nikdo cizí násilně nezasahoval. Od tohoto zážitku mne cesta vedla na opačnou stranu – porodu v intimitě a bezpečí domova. Cesta vedla skrze intenzivní a dlouhou přípravu a také vnitřní boj se strachy, které na mě v průběhu devíti měsíců vyskakovaly z všemožných stran. Byla to věčná otázka: „Dokážu si prosadit svou představu o porodu a žít svůj sen o něm? Nebo se opět podvolím společenskému diktátu a stanu se „teletem jdoucím odevzdaně na porážku?“ Přesně tak, jak to hrdě říkávala moje máma, když šla k zubaři. Já ale nechci být při porodu bezmocný tvor, kterému se „něco děje“, já chci být u porodu aktivní!! Ono „tele“ navíc evokuje dětinskost, která potřebuje přispění autority, ale já chci porod „dospělý“! Tak tedy byla to otázka individuační: „Můžu jít cestou jedinečnosti svého porodu, kterou mi v porodnicích mají tendenci osekat a nacpat mě do připraveného kastlíku, kam se jednoduše nemohu se svými představami o porodu vejít?“

Pokud by bylo možné rodit zcela podle svého cítění v porodním domě, nebo s přistavenou sanitkou přede dveřmi, byla by to pro mne úleva. Ale bohužel momentální nastavení naší společnosti toto neumožňuje, a proto je výběr rodit v porodnici, či rodit doma jako dvě ostří jednoho nože. O obojí se lze zranit. Mé blízké přítelkyni zemřelo tři dny po domácím porodu dítě. I když ona sama cítila (a měla velmi živý sen o jeho odchodu), že i to je přirozená věc, tak reakce společnosti připomínala hon na čarodějnice, který se zdál nejhorší v tom, že jí ztěžoval samotný proces smutku. Stejně jako při porodu by i zde společnost mohla být oporou, nebo alespoň neházet klacky pod nohy. Tento případ se pomalu vyřešil až těsně před mým porodem, pravděpodobně se jednalo o metabolickou vadu a dítě by bylo v ohrožení i v porodnici, je otázka, zda by mu dokázali pomoci.

Každopádně mě to udržovalo ve střehu.

POMOCNÍCI

Výborná podpora mi přišla od mé porodní asistentky /kterou bych zde velmi ráda jmenovala, ale není to možné/, která mi vše racionálně vysvětlila, že není vůbec třeba se bát a zdravá žena zdravé dítě doma může porodit. Její neochvějná víra mi pomohla také důvěřovat.

V neposlední řadě bylo důležité přečíst si tři knihy, které považuji za základní literaturu, jež může učinit průběh porodu velmi hladkým – Aby porod nebolel, Lotosový porod a Hypnoporod.

Skrze seminář Radhy Rosické-Píšové o lotosovém porodu jsem si uvědomila skutečnou důležitost placenty. Když jsem poprvé uslyšela myšlenku o lotosovém porodu, kdy se nepřestřihává pupeční šňůra miminka – a nejen ve smyslu, že se nechá dotepat, ale několik dní se nechá usychat, až jí miminko samo pustí, přiznám se, že mi to můj mozek absolutně nebral. Ale jela jsem na seminář, protože jsem potřebovala podporu pro porod doma. A dostalo se mi zde i něco navíc. Měla jsem zde možnost vidět konstelaci, která znázorňovala případ, kdy je porod veden lékařem – tuto část jsem probrečela – bylo to normální, ale nesmírně smutné. Pak se konstelačně znázornila varianta, kdy vše dítě řídí samo. A vešlo mi to do morku kostí. Došlo mi, že PLACENTA JE POSVÁTNÁ. Že je to opravdu velmi důležitá část v celém procesu zrání dítěte a při přechodu na tento svět je to zdroj, který mu pomáhá si lépe zvyknout. A jsem přesvědčena, že dítě může zažít šok z jejího příliš rychlého odstřižení.

A blýská se asi opravdu na lepší časy! Našla jsem v naší blízkosti úžasnou pediatričku, která si dokonce přečetla knihu Lotosový porod, myšlenkou se nadchla, knihu si ihned pořídila a dokonce volala do porodnice v Krnově, zda by ho tam mohli s námi uskutečnit!!! V Krnově to samozřejmě odmítli. Naše pediatrička se velmi bála porodu doma, zejména když to máme do porodnice dobrou půl hodinu jízdy autem. V podstatě zrcadlila i můj vnitřní strach. Pomohla mi porodní asistentka a já uvěřila, že jde porodit doma i takto vzdálená od rychlé pomoci. Pediatrička to nakonec také přijala a naprosto lidsky připustila, že měla kolem porodu a tři dny po něm nervy. Jsme jí velmi vděční, že se nedala cestou vyhrožování a zastrašování, i přesto, že měla sama velký strach. Proto mám pocit, že časy se mění. Abychom mohli najít svůj poklad, je potřeba nejdřív jako ve zmíněné pohádce „rozvalit pec u sebe doma“. Potřebujeme rozvalit ty staré (za komunismu vybetonované) pece a ještě ty vůbec prastaré pece, jejichž základy sahají až do doby průmyslové revoluce, kdy učili matky, aby na své děti sahaly co nejméně, aby je nezkazily a mohly „co nejvíce nerušeně pracovat“. S tímto přístupem se můžeme setkat všichni prostřednictvím kolektivního nevědomí, ale ne všichni se tím chceme zabývat. Chápu ale, že je mnoho žen, které z mnoha důvodů vloží svůj porod /osud/ do ruky zdravotníkovi.

Tato dyáda je totiž potřebná! Symbolicky tak hledají průvodce, porod je v první řadě přechodový rituál. Je to jako brod přes dravou řeku, přes kterou zvláště, jdeme-li poprvé, potřebujeme nejlépe moudrou průvodkyni, či někoho s ženským přístupem.

2. POROD – „VYSNĚNÝ“

Základním pravidlem, které jsem cítila, že chci u svého porodu držet, bylo: POROD NEURYCHLOVAT! DÁT VŠEMU SVŮJ ČAS! To bylo nejhorší u mého prvního porodu – stálý tlak na čas, aby už to bylo! A co aby bylo? Zdravotníci chtějí pomoci, ale podle mého názoru si nejsou vědomi dopadu své činnosti a svého přístupu k rodičce na celý ten úchvatný porodní proces – Jakoby předčasně otevírali skořápku ještě nevylíhnutého kuřete, které pak musí zachraňovat. A najednou to vypadá, že se bez nich žena nemůže obejít… Pokud jsem před porodem stále váhala a do poslední chvíle se připravovala, že nenajdu-li dost odvahy, budu rodit ve Vyškově, tak každý další kontakt se zdravotnictvím mne odrazoval a spolehlivě přesvědčoval, že tamtudy pro mě cesta nevede. Téměř každé setkání bylo o umělém navozování strachu „kdyby něco, tak my radši…“. Těhotenství i porod jsou očima zdravotnictví nahlíženy pouze skrze potenciální problémy. Právě proto není čas na něco navíc – na prožívání těhotné a rodící ženy, na posvátnost okamžiku, na duchovní rozměr, který to vše ale může usnadnit daleko lépe, než pohotová /nikoli ovšem pohodová/ injekce oxytocinu.

V každém z nás je „zaseto“ vlastním porodem – chci tím říct, že máme tendenci rodit podle způsobu, jakým jsme sami byli porozeni. Přerušit toto zacyklení je těžké a i proto se zřejmě daří jen velmi ztuha změnit přístup v našem zdravotnictví. Dalším úhelným kamenem pro můj porod doma bylo najít možnost, kde mohu znovuprožít svůj vlastní porod tak, jak bych chtěla – i se svojí placentou a změnit tak svůj prvotní zážitek. Asi v půli těhotenství jsem se rozhodla podstoupit terapii tmou v délce čtyř dnů. Ve tmě jsem cítila každý pohyb dítěte, odžila si svůj vlastní porod a ponechání si vlastní placenty a také se potkala s duší svého dítěte. Ladila jsem se na svůj instinkt i dítě, a kdyby to šlo, klidně bych tam i v pravý čas porodila, jak tam mé ženské části bylo dobře!

Naše milovaná dcera přišla na svět za dobré konstelace, měli jsme štěstí. Při prvních kontrakcích jsem ještě dodělávala palačinky a v mezičase se pověsila na žebřiny. Tentokrát jsem každou kontrakci vítala a skutečně po nich surfovala jako po vlnkách. Muž mezitím uspával našeho synka a přišel mi pomoci na poslední hodinku. Porod trval tři a půl hodiny a byl tak rychlý, že ani porodní asistentka nestačila včas dorazit. Ale přesně tak se to odehrávalo v mých představách o porodu – chtěla jsem skutečně co největší nerušenost, minimum zásahů zvnějšku, aby nic nepřerušilo ten proces, který se odehrává jen mezi mnou a mým dítětem, abych mohla porodit ve změněném stavu vědomí, který k porodu patří jako klíč k zámku. Dceru jsme nechali připojenou na placentě a čekali, zda nám přijde impulz k jejímu přestřižení. Přišel, ale až za tři dny – pupečník byl už uschlý a visel již jen na vlásku… řekla jsem Rózi, že má do večera čas, jestli se chce sama pustit. Večer šel muž pro nůžky a v ten moment, rup a Rózi se odpojila! Jakoby se nám narodila podruhé! Najednou jsme s ní mohli začít fyzicky manipulovat – do té doby to vždy bylo vzít Rózi i placentu a spolu je někam přemístit. Bylo to krásné!!!

Přeji všem budoucím matkám, aby porodily svůj sen, aby se nebály mít svůj porodní sen a aby jim bylo posvátně nasloucháno! Děkuji pánu Bohu za podporu a také své porodní asistentce, pediatričce, Ivaně a dalším bojovnicím a bojovníkům za právo na vědomý, intimní a dospělý porod a všem, které píšete své příběhy!!!

Mgr. Martina Kašpárková

P.S.. Na obrázku je miminko s placentou, malováno intuitivně v těhotenství.