Jak to bylo poprvé

Prvního syna jsem porodila v Praze v Podolí čtyři roky zpět ve 39tt plus 5 dní. Měla jsem s sebou dulu a mého muže, porod byl krásný a ráda na něj vzpomínám. Kolem poledne mi praskla voda, celý den se nic nedělo. Večer jsme vyrazili do porodnice, protože jsem lehce zakrvácela a hlavně znejistěla. Už jsem se chtěla přesunout. Po přijetí na oddělení náhle začaly velmi intenzivní stahy po 3 minutách a zhruba za 3 a půl hodiny od první kontrakce jsem porodila. Bez léků a zásahů, v mnou zvolené poloze na boku. Jonáš měl pupečník 2x obmotaný kolem krku a větší hlavičku, ale vše proběhlo rychle a pro mě bezbolestně (na rozdíl od intenzivní otevírací fáze) s malým šitím kvůli natržení. Zažívala jsem velkou euforii a štěstí. Na nadstandardu jsme byli celá nová rodina spolu.

Jak to bylo napodruhé

5.4.2016 22:29 v Praze

Druhé dítě jsem se rozhodla přivést na svět doma. Měla jsem k tomu hned několik důvodů. Po dvou letech doprovázení žen k porodům jako dula, jsem zažila v porodnicích mnohé a moje důvěra v systém byla na nule. Poslední doprovod byl na konci prvního trimestru těhotenství. Mojí klientce v Podolí PA přetrhla pupečník od neodloučené placenty. Následovalo velké krvácení, narkóza a druhý den transfuze, vyděšený tatínek, vybojované neseparované miminko. Zážitek včetně celého kontextu byl pro mě natolik negativní, že jsem o to silněji doufala, že do porodnice prostě muset nebudu. Měla jsem jasnou představu o tom, co při porodu potřebuji a co nikoliv a nebyla jsem už jednoduše zvědavá na to, aby mi někdo nutil psí dýchání nebo monitoroval vleže, preventivně nastřihával, stříhal nedotepaný pupečník a odnášel miminko. Nechávala jsem si samozřejmě do poslední chvíle otevřené i další varianty jako ambulantní porod nebo přesun do porodnice v momentě, když bych se necítila doma bezpečně, nebo nemocniční porod, pokud by to bylo potřeba ze zdravotního důvodu. Nicméně s přibývajícími týdny těhotenství sílil můj pocit, že porodit doma by bylo pro nás dobré a zároveň s ním nechuť se kamkoliv přesouvat. Cítila jsem se moc dobře, ne jako pacient.
Posledních pár týdnů těhotenství jsem měla občasné tvrdnutí břicha, které ale přicházelo zcela bezbolestně. Můj gynekolog byl toho názoru, že bych mohla porodit spíše dřív, čímž mě docela nalákal. Přešel termín podle UTZ a pak i termín podle menstruace a bylo jasné, že se to blíží, nicméně jsem byla stále v celku. Navíc mě hodně rozbolela kyčel a s ní celá pánev, takže jsem se belhala nemožně už pouze po bytě a těšila se, až porodím.

V den D tři dny po termínu bylo krásné jarní počasí, byli jsme odpoledne se synem na terase, on se letos prvně cachtal v kýblu s vodou a já aspoň chvilku relaxovala v lehátku. Zaregistrovala jsem, že tvrdnutí břicha jednou nebo dvakrát provázel jakoby předmenstruační pocit. Vzhledem k tomu, že mám předpoklady rodit rychle, byla jsem domluvena se svou porodní asistentkou, že jí dám vědět jakoukoliv byť drobnou změnu. Když se pocit vrátil podruhé, napsala jsem jí zprávu s tím, že se ještě ozvu večer, jak to vypadá. Chtěla jsem tím i ověřit, jestli má čas a není u jiného porodu jako minulé dny.

Během večera se objevilo pár slaboučkých kontrakcí. To je nové. Proto jsem začala připravovat věci do obyváku, kdyby náhodou. Mezitím hojně večeřím. Popoháním trochu nevrle muže, aby už šli se synem do postele, a já měla chvíli klid zjistit, co se teda děje. Došla jsem si i na záchod. OK, tak to začíná vypadat zajímavě, tělo se čistí. Dala jsem si příjemně teplou sprchu, kde přišel jeden stah a pak s odstupem deseti minut další. Vše bylo hodně mírné jako taková slabá menstruační bolest. Vědomě uvolňuji pánev a svaly, otvírám pusu. Během následného telefonátu s asistentkou jsme se dohodly, že přijede poslechnout miminko a zkontroluje mě. Zhasínám světlo a pouštím si relaxační porodní hudbu na internetu, když nic jiného, tak zvuky tekoucího potůčku a zapálená svíčka mi zpříjemní večer.

Následuje půlhodina bez jediné známky blížícího se porodu a já si víc a víc připadám jako idiot, který ze tří poslíčků dělá velblouda a rodit bude za 14dní. Volám PA, ať nejezdí, že se neděje už vůbec nic. PA se nenechá odbýt, že včera taky klientka říkala, že nic a byla otevřená na šest. A že raději už dojede.

Po příjezdu jsou ozvy miminka v pořádku, přesunulo se do levého postavení. Já i nadále bez kontrakcí. PA mě vyšetří vnitřně a zjišťuje, že jsem ehm …otevřená na šest, vše volné, připravené. To nás obě pobaví. Posléze přichází citelnější kontrakce. PA si začne vybalovat věci, chválí mě a já se snažím přijmout myšlenku, že to tedy asi budu muset vážně porodit :-). Přichází můj muž, který mezitím uspal starší mládě a obhlíží situaci. PA říká, že až uvěřím, že rodím, rozběhne se to. Občasné kontrakce už začínám cítit a uvědomuji si, že je to ohromný rozdíl od minulého porodu. Jdou krásně prodýchat, prozpívat a zvládnout ve stoje nebo v kleče. Cítím u nich hlavně tlak a nemusím řvát z plných plic jako tehdy. To určitě ocení i sousedi! Ale na porod jsou přeci pořád krátké, slabé a nepravidelné…

PA navrhuje přesun do sprchy, kam se v doprovodu muže uchýlím. Po asi deseti vteřinách se rychle hrabu ven, v našem pidi sprcháči tedy rodit fakt nechci. A poklekám opět v obyváku u gauče. Přichází další kontrakce, která už je náročná, potím se a funím do vlasů, které se mi motají před obličejem, cítím, že praská voda a jen hlásím „voda“ a PA kontroluje ozvy. Ty jsou ukázkové. Hlavou mi běží, že teď už prostě musím dítko fakt porodit a moc se mi do závěrečné fáze nechce. Miminko se přesouvá do pánve a začíná pro oba nejnáročnější část porodu. Kňučím bolestí, hučím do ručníku a porůznu si vykřikuju, že jsem chtěla bezbolestnej porod přeci a že to ale k.rva bolí. Jakoby mi jely dva programy naráz a v duchu se už v tu chvíli touto situací bavím. PA mě povzbuzuje, že to dělám výborně a ať si klidně zanadávám, že to pomáhá. Při další kontrakci vkleče tlačím. S láskou a nostalgií vzpomínám na první porod, kde druhá doba porodní na boku byla téměř bezbolestná a mírně orgasmická. PA mi přikládá ruku na křížovou oblast a je to blaho. Žádám ji, ať ji rozhodně nesundává a mám pocit, že přebírá minimálně 50procent bolesti. Bere si rukavice a její ruku vystřídá mužova. Moc to pomáhá. Miminko už má hmatatelné temínko, držím hlavičku na hrázi a najednou se miminko jakoby nespokojeně mrskne. Co tam dělá, ptám se nahlas. PA kontroluje naposledy ozvy. Jsou špatné. Pomalé. Jasně to slyším. PA říká, že teď už musím zabrat a polohuje mi jednu nohu kolenem stranou do polokleku, aby bylo v pánvi více místa. Je mi to víc než jasné, že opravdu musí ven, ale nemám strach, cítím klid. Je to v pořádku. Nahlas opakovaně povzbuzuju miminko, aby už šlo ven, držím posouvající se hlavičku. Je to sakra nepříjemné a i si poprvé zařvu nahlas jako lvice. Pak hlavička vyjde ven. Čekáme na kontrakci. Tlačím, co umím, ale je to fuška, PA povzbuzuje. Ne, není to jako prvně, kdy Jonáš vystřelil ven jak raketa najednou. Konečně se ramínka narodí, pocítím úlevu. PA mi miminko na chvilku pokládá na záda a poté na matraci, na které klečím. Vidím, že je v pořádku, s pěknou barvou, jemně kňourá. Co to je? Klučík 🙂 Vašík. Beru si ho do náruče a vítáme se ve třech. A my mysleli, že budeš spíš holka, ty náš kluku ušatá…

Od PA se dozvídáme, že byl obmotaný v pupečníku kolem tělíčka a visel na něm jako na šále, která ho vytrvale vracela zpět. Prý ještě s tělíčkem uvnitř ale dělal grimasy, PA viděla, že je v pořádku. Na záda mi ho poté zcela nestandartně odložila při odmotávání, zpětně se mi za to ještě omlouvala :-). Apgar skore měl 9, 10, 10. Stejně jako Jonáš. Krásně jsme to spolu zvládli. Po zhruba půlhodině vychází celá placenta, Vašík je mezitím přisátý a já skuhrám, že to booolííí – zavinování dělohy je vpravdě hodně bolestivé. Bylo už u prvního porodu, tak se to dalo čekat. PA okukuje terén. Poranila jsem se na hrázi, praskla drobná jizva z předchozího porodu. Zašívá mě, držím muže za ruku. Už to chci mít za sebou. Vnitřní poranění naštěstí žádné. Ještě předtím dostávám tinkturu z kokošky pastuší tobolky na poporodní krvácení. Ztráta je trochu větší, zhruba půl litru. To byl můj strach. Z přílišné ztráty krve po zážitku s posledním doprovodem v Podolí. Uleví se mi, když je jasné, že je vše v normě a nemusím se dál znepokojovat. Vašík se má k světu, mohutně se pokadí na sebe a do ručníků, manžel ho jde spolu s PA trochu opláchnout a poté ho váží. Má 3553g.

Suma sumárum celá akce od příjezdu PA trvala hodinu včetně mého počátečního váhání, jestli tedy fakt rodím. Opravdu silně bolestivých bylo posledních pár kontrakcí. I tak jsem to vnímala jako těžkou práci. Hluboce se tímto skláním před všemi ženami, které rodí dlouhé hodiny v krutých bolestech! Mají můj neskonalý obdiv a jsem stále více a více pokorná. Děkuji vesmíru a ženám rodičkám v předchozích generacích, které taky rodily za babku, že jsem byla ušetřena a rodím tak hladce a snadno. Jsem moc ráda, že se vše odehrálo právě takhle. Že jsem měla k dispozici podporu svého muže i PA. Porod doma byl vlastně docela obyčejný. Po večeři jsem prostě porodila a ráno se Jonášek šel podívat na nového brášku. No a pak jsme si společně dali všichni snídani :-).

Hana Nečina Vaníčková