Dvoudílný příběh pro Ivanu, druhý díl nedokončený

Díl první. První setkání s Ivanou se pro mne a mou ženu Hanku uskutečnilo prostřednictvím knihy „Hovory s porodní bábou“ v raném stadiu těhotenství. Po přečtení několika dalších „uvědomělých“ knih týkajících se těhotenství a přirozeného porodu, jsme se na ni přibližně v polovině těhotenství obrátili a začali navštěvovat její poradnu. K těmto setkáním jsme přidali i předporodní kurz. Celý kurz považuji za přelomový, alespoň tedy, co se týče mého vlastního ryze mužského (tatínkovského) pohledu na svět budoucích rodičů ještě nenarozeného dítěte. Všechno to, co jsem doposud o narození dětí znal, jsem během první hodiny s Ivanou zahodil do koše a začal vše vnímat pěkně od začátku. Na kurzech jsme se společně smáli, a to jak sami sobě, tak Ivanině upřímnosti a přirozenosti, lehké ironii v jejím povídání a hlavně obrovskému nadhledu, díky zkušenostem a lásce k životu. Všechny tyto vlastnosti, které Ivana má, nám oběma dávali po celou dobu těhotenství mé ženy Hanky jistotu, že vše bude v pořádku. A taky bylo. Předporodní kurzy a návštěvy v Ivanině poradně nás postupně ujišťovaly, že porod doma je pro nás tou správnou volbou. Každý večer jsme četli pohádky pro naše miminko a smáli jsme se tomu, jak ještě nenarozený Matěj čiperně reagoval. Četl jsem já a budoucí maminka s miminkem v bříšku mne poslouchali. Tak ubíhaly dny a týdny a termín se blížil. Asi tři týdny před termínem porodu jsme nakoupili všechno podle připraveného seznamu (ono toho člověk na porod v domácím prostředí překvapivě moc nepotřebuje) a navíc si pro jistotu sbalili věci do porodnice, neboť i přes naši pevnou víru v přirozené schopnosti člověka, cítíme pokoru a víme, že občas porod nemusí být lehký. V sobotu úplně brzo ráno, asi týden před předpokládaným termínem, mne asi kolem páté hodiny Hanka vzbudila, že už je to prý asi tady, ale že si není úplně jistá. Nejdříve se zabednila v dolní koupelně a několikrát zkoušela sprchu a nakonec se přesunula do obýváku na balon. To už jsem byl úplně vzhůru a nabádal, ať už proboha zavoláme Ivaně. Hance se nejdřív nechtělo, že je sobota a nebudeme jí přeci budit tak brzo. Nakonec jsme zavolali asi v sedm a Ivana doporučila zkusit ještě vanu. Tak se Hanka přesunula do horní koupelny v patře a napustila vanu. Po půl hodině už bylo jasné, že to nepřejde, a tak jsme volali znovu a Ivana se rozjela za námi. Asi po hodině dorazila a zamířila rovnou do koupelny. Zkontrolovala otevření, které bylo již na sedm centimetrů, a měli jsme tedy již kousek práce za sebou. Původně si Hanka myslela, že se bude rodit v obýváku v koutku u gauče, kde trávila ke konci těhotenství hodně času, ale z koupelny už to dolů do pokoje nešlo. Ve vaně jí odtekla plodová voda, nicméně tam začalo být poněkud těsno a tak se náš Matěj sice narodil v koupelně, kam jsme se postupně natěsnali všichni i přes mou lehkou klaustrofobii, ne však ve vaně, ale na Ivanině porodní stoličce se mnou za zády sedíc na toaletě. Ivana byla velmi empatická, schopná naladit se na změny situace a aktuální potřeby Hanky téměř beze slov. Hned po narození jsme Matěje chvíli drželi společně v náručí a seznamovali se. Když dotepal pupečník, přestřihl jsem ho, a dokonce jsem přitom ani neomdlel. A když přišel čas porodit placentu, vzal jsem novorozeně v ručníku do své náruče a odešel do dolního pokoje. „Here comes the sun … little darling …“, zpívala tiše Nina Simone, a já, táta, s malinkatým Matějem v náručí, tiše pobrukoval s ní. Porod doma jsme zvládli a bylo to nádherné. Nikdy na tento okamžik nezapomeneme a jsme velmi vděční za pomoc Ivany, za to že je, a za to že umožňuje tolika rodičům prožít porod, tak jak si představovali ve svých snech, přirozeně a na místě, kde se cítí bezpečně.

Díl druhý. Po třech letech čekáme druhé dítě. Chceme, aby přišlo na svět u nás doma, stejně jako náš Matěj. Ten už se těší, že si s ním miminko bude hrát. Ví, jak se narodí. Teď je u maminky v bříšku a vyleze přeci zadečkem (takhle to vidí Matěj). Termín máme koncem června. Tolik bychom si přáli, abychom mohli mít u porodu Ivanu. Splní se nám naše přání?

PS: Ivano, děkujeme, Vaše práce má smysl!
Ing. arch. Evžen Dub, Mgr. Hanka Rezková a Matěj Evžen Rezek 🙂

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 88. Dvoudílný příběh pro Ivanu, druhý díl nedokončený

 

Druhý díl: bráška už je na světě!

Před necelým rokem jsme napsali první díl našeho příběhu, který končí otázkou: „Tolik bychom si přáli, abychom mohli mít u porodu Ivanu. Splní se nám naše přání?“

Přání se nám bohužel nesplnilo. Nicméně naše druhé dítě Antonín se i tak narodilo doma. Porod proběhl ještě lépe, přirozeněji a radostněji než porod první. Všichni jsme totiž už věděli, co nás čeká, a byli na to (každý po svém 🙂 ) připraveni. Byl to nádherný zážitek. Největším překvapením bylo, že se Antonín narodil v noci, a Matěje, který spal ve vedlejší místnosti, to vůbec neprobudilo (?!) a ráno na něj čekalo veliké překvapení: malý bráška už je na světě!

Ivaně nadále držíme palce, už jsme na to čtyři.

Ing. arch. Evžen Dub, Mgr. Hanka Rezková, Matěj Evžen Rezek a Antonín Rezek

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 382. Druhý díl: bráška už je na světě!

 

Příběh nejen pro Ivanu

Když jsem otěhotněla, začala jsem asi jako většina nastávajících maminek hledat informace o porodu, věcech s tím spojených a péči o dítě. O přirozeném porodu jsem se dozvěděla z úst kolegy, který se stal čerstvým otcem již potřetí a vyprávěl mi o porodu své ženy ve Vrchlabí. Dost mě to zaujalo a říkala jsem si, že v Praze, kam jsem se tou dobou přestěhovala, takové možnosti určitě také budou.

Jaké bylo mé překvapení, když jsem, neznalá pražských poměrů, v 16. týdnu zjistila, že už jsem měla být dávno zaregistrovaná, aby mě někde vůbec vzali. A začala jsem hledat vhodnou porodnici, kde by se mi líbilo. Po Praze jsem ji nenašla, zkoušela jsem tedy menší porodnice v okolí a nakonec mě zaujal Benešov, kde se stačilo registrovat někdy po 35. týdnu. Používali sice termín alternativní porod, ale jinak dle webu všechno znělo slibně, dle mých dosavadních představ.

Začala jsem chodit do Áčka na cvičení na míčích s Katkou Šorejsovou, kde se mé představy jen utvrdily, a říkala jsem si, že se do toho Benešova musím zajet podívat, jestli to je tak, jak píší. Díky Katce a maminkám na cvičení jsem se dozvěděla hodně nových věcí, mohla s nimi sdílet. Katka mě utvrdila v tom, že se můžu pro jinou porodnici rozhodnout kdykoliv, a že snad i ona porodnici nakonec měnila. S přítelem jsme se také přihlásili do předporodního kurzu Ivany Königsmarkové, no a tam přísun informací pokračoval, představy dostávaly obrysy a některé byly také vyvráceny. Do té doby jsem si to pořád neuměla moc představit, po kurzu už trochu líp 🙂

V osmém měsíci jsme vyrazili na předporodní kurz (dvouhodinový) do Benešova. Z počátku vypadalo vše slibně. Pak ale paní porodní asistentka začala popisovat, jak to tedy u nich probíhá, že jako porodní plán ano, ale prvorodička asi těžko tuší, jak to má být, že. Při popisu nějakého zákroku (bohužel si už nevzpomínám jakého přesně), jsem věděla z kurzu, že tak jak to říká, to být nemusí, a zeptala jsem se. Paní vytřeštila oči se slovy „Panebože snad nejste alternativní!“ a já věděla, že tam rodit nebudu. Ukázala nám sice relaxační pokoj, ale s komentářem „Nakonec vás stejně dáme na kozu, přece nechcete, aby pod vámi pan doktor klečel!“ mi nebylo úplně lehko.

Takže co teď? A tak jsme se z Prahy jeli podívat do Vrchlabí. A tam se i náš Honzík 4.3.2011 narodil. Porodní plán jsem měla, ale vše, co v něm bylo, je pro tuto porodnici samozřejmostí. S přítelem jsme byli společně na pokoji, při porodu se o mě starala jedna porodní asistentka, která naprosto respektovala, kdy chci, aby do mě sahala a kdy ne, o všem mě informovala, větší část kontrakcí jsem trávila ve vaně, což mi hodně pomohlo…a kdyby Honzík nebyl hodně omotaný pupeční šňůrou a mezi kontrakcemi se mi nevracel zpět, asi bych do vody i porodila. Samozřejmě, všude je to o lidech. O těch, kteří se starali o mě, nemohu říct nic než chválu, o některých novorozeneckých sestřičkách už tolik ne, ale i tak vím, z toho co jsem četla a slyšela, že tam budu, pokud porodnice bude fungovat, rodit znovu.

Bára Dyrková Šimůnková

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 87. Příběh nejen pro Ivanu

 

Tento člověk zachránil život mého dítěte

V roce 2008 jsme čekali Prokůpka, měla jsem vybranou porodnici na Kladně, a když se schylovalo k porodu, začala jsem docházet na prohlídky tam.  Vždy jsem měla v sobě upřímnou dávku odporu k nemocničnímu prostředí, vše se ve mně napnulo a prostoupila mě zvláštní nervozita. Myslím si, že právě proto můj první porod trval 2,5 dne, naštěstí bez komplikací. Mysl ženy musí být uvolněná, aby se nic zbytečně v porodu nekomplikovalo…

Do termínu mi zbýval týden, když mi paní doktorka na Kladně oznámila, proč čekat a jestli tomu má pomoc. Vytřeštila jsem oči, proč nenechat miminko a přírodu, až se rozhodnou? Zmohla jsem se na odpor „A není brzy? Jsou pro to nějaké důvody“? Doktorka evidentně nebyla moc zvyklá diskutovat, asi odpověděla první větou, která ji napadla „Dnes tady nemáme moc práce, byl by na vás čas“. To už jsem začala pěnit a řekla jí, že si radši počkám minimálně do termínu. Snad aby mi dokázala svou pravdu, hnala mě na ultrazvuk s možností přidušení mého dítěte, pokud se nepovolím její vůli. To se nepotvrdilo, začala mi tedy vyhrožovat, že se stejně může přestat vyvíjet a proč čekat na komplikace. To vše bez jediného důkazu, který pro to hrál… Zastrašování na mě vždy působilo opačným efektem, šla jsem si tu zhoubnou teorii ověřit do poradny k Ivaně Königsmarkové.

Ivana nebyla vůbec překvapená mým dojmem z nemocnice, při vyšetřování mě uklidnila, že miminko si dá ještě na čas a je to v pořádku. Na rovinu, její dlouholetá praxe mě velmi lákala k myšlence rodit doma. Ivana na to ovšem reagovala spíš negativně, divila jsem se, proč mě přemlouvá k porodu v nemocnici, vždyť by měla příležitost na přivýdělek. Nakonec jsme se domluvily, že si to ještě doma vše pěkně rozmyslím a v nejhorším ji zavolám k porodu.

Nastal den „D“ nebo spíš noc :-). Probudila jsem se s prasklou vodou, srdce mi řeklo, ať se ničeho nebojím. Šla jsem volat Ivaně, do nemocnice mě nikdo nedostane! Byla překvapená, ale slíbila co nejdříve dorazit.

Nikdy nezapomenu na tu uvolněnou atmosféru doma, manžel si zapnul fotbal a střídavě mě povzbuzoval. Ivana byla profík, svou mužskou energií mě ochranitelsky uklidňovala, dělalo mi dobře, že není až tak úplně jemná žena. To její síla mi dávala jistotu, nemluvě o zkušenostech za ní. Už téměř vykukoval mrňousek a Ivana přiskočila s varováním, ať netlačím tak rychle, mohla bych se zbytečně potrhat. Náhle mě šokovala větou: „Teď to bude bolet, ale musíte to vydržet“. Rukavicí mi sáhla hluboko dovnitř a já křičela na celý barák ty nejpeprnější výrazy. V duchu jí plála, jak může být tak necitelná, určitě to není potřeba… A bylo to potřeba, zkušená Ivana přesně věděla, co dělá, Prokča měl obmotanou pupeční šňůru, ona věděla rizika, netýrala mě zbytečně, nevystavovala miminko křížkům přidušení.

Až několik dnů na to mi došlo, „tento člověk zachránil život mého dítěte“, patří mu má hluboká vděčnost. Nedělala to prospěchářsky, jen věděla, že má na výběr, buď mě nechá napospas, abych neznalá věcí rodila, nebo mně pomůže. Díky bohu si vybrala pomocnou variantu. Osud nám byl nakloněn, kdo ví, zda by si v nemocnici někdo všimnul včas, porody probíhají, jak na běžícím páse za asistence málo zkušených sestřiček (jsou i výjimky), ale stejně můj chlapeček a já jsme zvolili dobře.

Druhý den přijela a potvrdila dobrý porod dětská doktorka, celý týden nás chodila navštěvovat Ivana, možná proto jsem úspěšně druhé dítko kojila 1,5 roku.

V srdci nyní cítím hlubokou vděčnost i smutek zároveň, co teď s Ivanou po jejím odsouzení bude? Odsuzovat alternativu a stranit lékařům je dvousečná zbraň. Kolik porodů se zkomplikuje jen díky předčasným zásahům, vyvoláním a brzděním porodu… Snad přílišná opatrnost velí doktorům řezat dřív než je zdrávo, neříkám, že se tím nepředejde ztrátě na lidských životech.  Kdo však může říct, že je to jediná a správná cesta, že usnadnění nenastartuje jiné komplikace? Proč nenechat druhým možnost volit si porod doma a když si ho zvolí mít po boku někoho zkušeného?

Kéž Ivana místo kritik dojde i ocenění za zachráněné životy, pokud má být souzena za jeden zmařený. Kvůli společenským strachům nemůžeme druhé trestat, její vůle byla pomáhat tam, kde se přeci rozhodl někdo jiný… A pak kolik porodů v nemocnici vinou porodníků skončí špatně. Mé mamince například díky podchlazení umřela po porodu v benešovské nemocnici dvojčátka, jedno ještě stihli převézt vrtulníkem do Motola, tam byli lékaři šokováni zanedbáním svých kolegů. Vše bez soudů ututláno…  Jak řídké jsou kauzy a soudy s doktory, stejnou shovívavost přeji v případě Ivany, kde rozhodně nešlo o zanedbání….

Petra Přílučíková

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 91. Tento člověk zachránil život mého dítěte