Nechte ženy rodit, jak chtějí

Chodila jsem k Ivaně do předporodního kursu, když jsem čekala první dítě před čtyřmi roky. Vybrala jsem tento kurs kvůli ní, protože jsem slyšela, jak je skvělá jako porodní asistentka. Moc se mi ten kurs líbil. Ivana nám dala moc užitečných informací o porodu a porodnicích v Česku. Varovala nás před nepříjemným jednáním personálu vůči rodičce a miminku a někdy zbytečným zásahům lékařů. Zároveň jsem si přečetla knihu“ Nová doba porodní“ Vlastimila Marka, kde jsou svědectví maminek, které prožily traumatické porody v porodnicích v Česku. Osobně jsem potkala i ženy, které mají z jejích porodů a pobytů v porodnici špatné vzpomínky. Některé dokonce nemohly kojit kvůli psychickému stresu.

Na poslední hodině kursu, nám Ivana sahala na bříško, aby nám ukázala, kde jsou různé části miminka, moc mě zaujalo, když poznala bez ultrazvuku, v jakém týdnu těhotenství jsem byla.
Když kurs skončil, byla jsem rozhodnutá: moc mi zaleželo na tom, abych u sebe měla porodní asistentku, která by měla podobnou představu o porodu jako Ivana, tzn. přirozený porod v intimním prostředí bez zasahování lékařů, pokud nejsou komplikace. Měla jsem štěstí. Oba moje porody proběhly úplně jak jsem si je přála díky porodní asistence.

Moc si vážím práce porodních asistentek a rozumím tomu, proč některé ženy chtějí rodit doma a mít u sebe porodní asistentku. Porod je velmi důležitá událost a žena a miminko potřebují ty nejlepší podmínky, tzn. soukromí, cítit se psychicky v bezpečí a být obklopena partnerem a porodní asistentkou.

Cécile Štěpánek

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 104. Nechte ženy rodit, jak chtějí

 

Díky, že bojujete

Nemám žádný speciální příběh, ale chtěla bych Ivaně poděkovat a podpořit ji.

Chodila jsem k ní na předporodní kurz, díky kterému jsme si poprvé připustila, že jsem schopná sama a ve zdraví porodit. Byla jsem hrdá na to, že jsem těhotná, že upřímně a s láskou přebírám zodpovědnost za děťátko, které nosím.

Ivany rady byly praktické, jasné a laskavé. Jejich síla a moudrost pramenila ze zkušeností, které za ty roky jako porodní asistentka nasbírala.
Jedna maminka tu psala, že z Ivany byla nervózní. Nedivím se. I mně přišla na porodní bábu lehce nesympatická. (Nezlobte se 🙂 ) Ten dojem se však během kurzu rozpustil díky tomu, s jakou samozřejmostí odpovídala na dotazy nezkušených prvorodiček a jejich nedůvěřivých partnerů. To, co říkala, dávalo smysl (a stále se mi to ve všednodenním „běhu“ potvrzuje), byla k nám vlídná, avšak rozhodně ne sladká!

Nedivím se, že jsou z Ivany nervózní úředníci na Ministerstvu zdravotnictví, někteří lékaři, novináři a další autority. Stát čelem bojovnici, která hájí práva, v něž věří, neleká se být politicky nekorektní, a díky jejíž nezištnosti si na ní nelze nic vzít, může vyvolávat potřebu zoufalého protestu.

Přála bych si, aby Ivana mohla ženy u porodů dále doprovázet a předávat své zkušenosti budoucím maminkám i porodním asistentkám. Děkuji za dárek, který jsem díky Vám, Ivano, objevila a už jej nikdy nemohu ztratit. Držím Vám palce!

Bára Špulková a 7měsíční dcera Ronja

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 108. Díky, že bojujete

 

Příběh, který nemůže být napsán

Můj příběh pro Ivanu je vlastně příběhem, který nemůže být napsán. Tedy ne jako příběh o porodu doma vedeném porodní bábou Ivanou Königsmarkovou…. Když jsem si uvědomila, že v mém lůně vyrůstá nový život, věděla jsem, že až příjde správný čas, obrátím se právě na ni, aby byla průvodkyní mým těhotenstvím a porodem. To, co jsem o ní věděla, četla, jak jsem ji znala z vyprávění, pro mě bylo a je zdrojem a inspirací. Nyní zbývá do mého porodu ještě několik měsíců a nad mým snem o porodu doma s báječnou porodní bábou visí nejeden otazník….

Petra Poláčková

 

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 109. Příběh, který nemůže být napsán

 

Kde mám rodit?

Rodit doma nechci. Netroufám si, nemám v sobě tolik odvahy. Potřebuji okolo sebe někoho zkušeného, kdo se o mě a o mé miminko postará. Především ale potřebuji zdravotníka, který pochopí, že svůj porod chci zvládnout co možná nejvíce sama.

Když jsem otěhotněla, začala jsem o toto téma živě zajímat. O to více mě překvapilo, jaký je problém najít místo, kde bych mohla v klidu, opravdu v klidu, porodit. Včas jsem se zaregistrovala v jedné známé pražské nemocnici, ale později jsem zjistila, že podmínky pro rodičky jsou v této i řadě dalších nemocnicích zastaralé. Nejvíce mě vyděsilo, že v řadě z nich není možná přítomnost otce ani duly u první doby porodní, tedy při vydýchávání kontrakcí – části, která je dlouhá a vysilující a pro psychiku ženy nejdůležitější. Historek o příšerných zkušenostech rodiček je plný internet. Znám i hodně traumatických příběhů ze svého okolí a o to více jsem upadala do frustrace, že i mě to nemine. Tento problém jsem řešila celé těhotenství a probděla jsem tak nemálo nocí.

Kde má žena rodit tak, aby se cítila bezpečně a v kontaktu sama se sebou a svým dítětem? Je až neskutečné, jak nám naše doba, nebo spíše zaběhnutý systém, v tomto nepřeje. Nejsou tu žádné porodní domy jako jsou v Německu nebo v Dánsku a jediné, kde může žena rodit, je nemocnice. Jenže nemocnice není vybavená, aby se o starala o těhotnou ženu ještě před porodem i po něm. Není tam personál, který by ji v procesu provázel, ale pouze ji nařizoval, co všechno má podstoupit. Žena se tak ocitá úplně sama.

Když jsem si představovala, jak by měl můj porod vypadat, věděla jsem, že mě posiluje přítomnost jiných žen nebo ženy, tedy např. porodní asistentky. Porod vnímám jako čistě ženskou záležitost. Možná by mě za to řada porodníků – mužů kritizovala, ale já si opravdu myslím, že jen žena může ženě porozumět. Muži jsou dobří chirurgové a jistě mají v porodnictví své místo, na druhou stranu porod přece není jen chirurgie, ale ukončení devítiměsíčního procesu, který ženu transformuje v matku. A s tím ji muž nepomůže. A dokonce ani moc né ten její vlastní.
Já jsem měla nakonec štěstí, že jsem mohla rodit v nemocnici se svou porodní asistentkou, kterou jsem si najala. Starala se o mě výborně. Dokonce i můj manžel na to rád vzpomíná. I pro něj to byla velká úleva, jelikož se o mě nemusel bát.

Vážně bych si přála, abychom měly my ženy v naší zemi stejné podmínky jako mají ve vyspělých západních zemích. Rodily bychom pak jedno dítě za druhým a nemusely bychom se stresovat s tím, jestli budeme mít sílu hádat se s personálem, který na nás nebude mít čas.

A vězte páni úředníci i lékaři, že žena udělá pro své dítě všechno, a jestli to znamená stát sama ve studené hekárně v nějaké nemocnici, protože nemá na výběr, tak to udělá.

Ale bude ten systém nenávidět.

Helena Zachariášová

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 110. Kde mám rodit?