Naši třetí holčičku jsme počali zrovna v době, kdy vrcholil proces s paní Königsmarkovou a během mého těhotenství se (z mého úhlu pohledu) stal porod doma takřka ilegální záležitostí. Cítila jsem víc a víc, že bych ráda rodila doma. Že bych ráda i naše třetí dítě přivedla na svět tam, kde bylo počato. A že bych ho (i sebe) ráda ušetřila všech vyšetření, které následují po porodu v porodnici (některá „nezbytná“ jsem u mých předchozích dvou holčiček v porodnici prostě absolvovat „musela“)…
Začala jsem tedy pátrat, zdali, i přes situaci, která byla (a je), existují nějaké statečné porodní asistentky. A našla jsem 🙂 obdivuhodnou ženu, která i přes svůj taktéž požehnaný stav, byla ochotná mi přijet pomoci, podpořit a zkontrolovat mě a dítě. Dokonce jsme si i velice jednoduše našli dětskou lékařku, která byla ochotná přijet dítě po domácím porodu zkontrolovat.

Opět jsem četla všechny knihy, které jsem četla před předchozími porody. Ovšem nyní z jiné perspektivy. Nyní jsem cítila, že je to více na mně. Věděla jsem, že já OPRAVDU musím cítit, že chci rodit doma. Pokud bych měla jakékoli pochyby, bylo by snad lepší jít rodit do porodnice – třeba ambulantně napadalo mně… S postupujícím těhotenstvím jsem hledala sama v sobě tu sílu, která mně vším provede, která mně podrží… Hledala jsem v sobě ten hlas, který mi řekne: “Věř a skoč, neutopíš se“. Protože pro mě „rodit doma“ znamená velkou odvahu a sílu – pokud žena není lehkomyslná a je si vědoma všech rizik, která mohou nastat – a to já jsem…Sílu a víru, že vše bude v pořádku, mi dodával také fakt, že už několik let jíme a žijeme čistě, jednoduše a přirozeně a že takové je i moje vnímání. Říkala jsem si, že bych snad dostala nějaký signál, kdyby bylo něco v nepořádku.
Přibližně dva týdny před porodem jsem se uklidnila a věřila jsem v sílu svou a v sílu přírody.

Rodila jsem od rána a ještě jsem při postupujících kontrakcích stačila pro rodinu uvařit oběd. Po obědě jsme zavolali naší porodní asistentce, že je čas vyrazit, ačkoli jsme tušili, že to asi zase zvládneme sami, protože ta dobrá žena bydlela bezmála dvě hodiny cesty autem od nás.
Tento porod jsem také prožívala sama, ale nyní mi nic nechybělo (jako tomu bylo při prvním porodu). Byla jsem celistvá, byla jsem plně ženou a věděla jsem, co dělat.
Mého muže jsem na pomoc zavolala, až když jsem věděla, že už se blíží druhá doba porodní. Opět jsem byla na všech čtyřech, ale tentokrát to nebyla ta správná poloha. Potřebovala jsem se o něj opřít zády, ale měla jsem strach – jak by pak chytal miminko, když by mně podpíral? On ale vytušil, jakou polohu potřebuji, sám si mně o sebe opřel a já pak opět už jen na dvě zatlačení do jeho rukou porodila naší třetí dceru. Dodneška nerozumím tomu, jak to, že mně podpíral a zároveň chytal dítě… Říkám si, že v tu chvíli měl asi tří ruce…? I tomuto porodu, stejně jako minulému přihlížela naše tříletá dcera, kterou jsem už ale dopředu náležitě informovala o tom, jak asi to bude celé probíhat.

Naše třetí holčička se narodila do neskutečně jasného dne. Byl to ostrý, vyfoukaný listopadový den, plný podzimního slunce.
Porodní asistentka přijela asi hodinu po porodu, vybavila placentu a obě nás zkontrolovala.
Bylo krásné být doma, tak přirozené a přitom tak vzácné… Byla jsem se všemi mými blízkými a bylo to tak v pořádku.

Pokud budu těhotná ještě počtvrté, ráda bych opět rodila přirozeně. Věřím, že se současná situace změní, že se Ivaně Königsmarkové dostane uznání za to, že mnoha ženám otevřela oči a že budou moci porodní asistentky vykonávat svobodně své požehnané povolání…

Děkuji Ivaně za to, že mi na začátku dala impuls k tomu, abych si ujasnila co v těhotenství a při porodu chci a co ne.
Děkuji „své“ porodní asistentce za její lehkost a odvahu.
Děkuji mému muži za bezbřehou lásku, podporu a pomoc.
Děkuji ženám, jež mi daly život, za to, že mi předaly i schopnosti dobře a jednoduše přivádět děti na svět.

Zuzana Pavlíčková