Když jsem někdy ke konci ledna 2015 zjistila, že jsem těhotná, měla jsem pocit, že je to snad jen zlý sen. Jenže nebyl, byla to až moc tvrdá realita, jen 4 měsíce potom, co se mi narodilo moje první děťátko císařským řezem. S prvním jsem byla bázlivá, málo informovaná a to, co jsem si přečetla na internetu a slyšela od doktorů, ve mě vyvolalo takový strach, že jsem se nechala „říznout“ jen proto, že náš chlapeček „seděl v bříšku na zadečku“. Teď už vím, že to bylo zbytečné a že to byla jen a jen moje chyba, protože jsem slepě věřila internetu i lékařům a vůbec mi nedocházelo, že být po sekci může v budoucnu znamenat velké komplikace pro další porod. Jenže… co teď, když jsem znovu těhotná? „Díru“ v břiše asi sotva zakryji, to že až se druhé dítko narodí, budu teprve 13 měsíců po sekci, asi také těžko zatajím… ale jedno vím jistě… chtěla bych rodit přirozeně. Císařský řez, byť má vznešený název, ve mně nic vznešeného nevyvolával, ba naopak. Uvědomila jsem si, že už nechci zažít tu bezmoc, kdy jsme od sebe s miminkem odděleni, protože se o něj přes bolesti a neskutečnou únavu nemohu pořádně postarat. Byl to pro mě neskutečný stres a pocit marnosti, přitom to mohlo být všechno úplně jinak a já si mohla plně užívat pocit štěstí… kdyby… jenže to se nedalo už vrátit zpět, a tak jsem musela začít bojovat za to, aby se mi to s mým druhým děťátkem, pokud to jen trochu půjde, neopakovalo.

Byla jsem rozhodnutá udělat maximum pro to, abych mohla alespoň zkusit porodit přirozeně. Samozřejmě jsem si ani ve špatném snu nepředstavovala, že by děťátko nezaujmulo porodní polohu „netopýra“ a byla jsem přesvědčená, že to půjde. Jenže… když ve 29. týdnu těhotenství bylo miminko v bříšku stále v poloze koncem pánevním, začínala jsem z toho být mírně nervózní. Všichni v mém okolí mě uklidňovali, že má ještě spoustu času se otočit, včetně mé skvělé a úžasné porodní asistentky. Nikdo nepochyboval, kromě mě. Nevím, jestli už jsem to tenkrát tak nějak podvědomě cítila, ale i přesto, že jsem se snažila myslet jen pozitivně, mluvit s miminkem o tom jak je pro něj i pro mě hodně důležité, aby se otočilo, vnitřně jsem tomu nevěřila. Přesto jsem chtěla využít každou možnost, která by mohla vést k jeho otočení do „správné“ polohy. Když tedy ani ve 32. týdnu nebyl v bříšku „netopýrek“, začala jsem pilně cvičit, svítit bodovým světlem, abych mu ukázala správnou cestu… ale mělo prostě svou hlavu a stále sedělo hezky na zadku 🙂

Navštívila jsem kliniku čínské medicíny, kde mě naučili moxovat… tak jsem týden moxovala, ale opět žádná změna. Nakonec jsem si domluvila i hypnoterapii, kterou jsme se skvělým hypnoterapeutem nakonec pojali spíš jako léčbu k odstranění obav a strachu z případného císařského řezu, protože on sám nebyl přesvědčený o tom, že by bylo správné miminko k něčemu tímto způsobem nutit, jelikož ono ví nejlépe, co a proč dělá. Ve 37. týdnu jsem začala přemýšlet i o manuálním obratu, ale moje porodní asistentka mě od toho odrazovala, protože by to mohlo být nebezpečné hlavně z toho důvodu, že pokud v této poloze děťátko setrvává, tak k tomu má určitě svůj důvod. Nabídla mi tedy kontakt na lékaře, který má velké zkušenosti s porody koncem pánevním. Spojila jsem se s ním a sjednali jsme si schůzku. Poté co jsme mu s manželem vysvětlili naši situaci, nebyl úplně nadšený, spíš skeptický… Ale jakmile se dozvěděl, kdo je moje porodní asistentka, hned obrátil a z čista jasna začal věřit, že se to povede, a minimálně by souhlasil s tím, nechat porod alespoň „rozjet“. Tvrdil, že podle první doby porodní se dá již určit, zda se to může či nemůže povést. Dokonce nám vysvětlil, jak je to s možnou rupturou dělohy. Říkal, že té se konkrétně nebojí, má spíš strach, že nebudou dostatečně silné kontrakce, které jsou k porodu koncem pánevním hodně potřeba. Díky předešlé sekci se totiž v děloze naruší ledacos a děloha se už při porodu nemusí chovat tak, jak by měla. Nicméně ve mně opět rozkvetla silná naděje, že se to může povést a že i kdyby se to náhodou nepovedlo, tak jsem to alespoň zkusila a nemusím mít výčitky svědomí.

Byli jsme tedy s naším lékařem a porodní asistentkou domluveni, že porod proběhne v porodnici za jejich přítomnosti, ale že do porodnice se rozjedeme až z domova, odkud bude porodní asistentka informovat lékaře o tom, jak porod probíhá, a až ve chvíli kterou uznají za vhodnou, se do porodnice pojede. Termín porodu byl 1.10.2015, ještě ani týden po něm se nic nedělo, lékař i porodní asistentka s tím byli v pohodě, jen ve mně zase hlodal červíček a už jsem začínala být nervózní. Porodní asistentka mi při návštěvě v 41. týdnu poradila klystýr nebo porodní koktejl, že by se mohl porod rozběhnout.

Klystýr nezabral a tak jsem se rozhodla namíchat si 10.10.2016 ve 20.00h porodní koktejl podle knihy „Zdravé těhotenství přirozený porod“ od Ingeborg Stadelmann. Za dvě hodiny na to jsem musela na toaletu, potom zas a zas a zas, až bylo půl 12 v noci, na toaletu mě to sice pořád nutilo, ale už nepřicházely žádné výsledky a bolesti se jen a jen stupňovaly. Nebyly pravidelné, spíš naopak, ale nikdy nebyly v rozmezí delším než 4 minuty, spíše kratší. Zavolali jsme tedy porodní asistentce a ta usoudila, že když je naše situace taková, jak popisujeme, bylo by lepší, kdybychom se rozjeli rovnou do porodnice. Lékaře jsme volali také, následně s vypětím všech sil sbalili staršímu dítku kufr a zavolali babičce a dědovi, aby přijeli hlídat.

Kolem jedné hodiny ráno už jsme odjížděli z domova do porodnice. Měli jsme to docela daleko a já se tak trochu začínala bát, že to nestihneme. Kontrakce stále zhruba po 1-2 minutách, někdy po 3. Ale pořád spíše nepravidelné. Nakonec jsme do porodnice dorazili ve 2:45, lékař už na nás čekal, porodní asistentka na cestě. Po vstupním vyšetření se ukázalo, že jsem otevřená na 5 cm. Po příjezdu byl také natočen monitor, a to jediný za celou dobu porodu.

Porod dále postupoval bez komplikací a zbytečných zásahů, jen vždy po kontrakci službu konající porodní asistentka nenásilně, a aniž by mě to nějakým způsobem rušilo, zkontrolovala miminku ozvy. O jizvě jsem ani nevěděla a po příjezdu mé soukromé porodní asistentky, která mi neskutečně pomáhala a podporovala mě, už jsem věděla, že ať to dopadne jakkoli, tak to tak má být a bude to dobře. Porod postupoval rychle, chodila jsem střídavě do sprchy a střídavě po porodním boxu, ale ve sprše jsem strávila nejvíce času, moc mi to pomáhalo. Vak blan praskl asi hodinu před samotným zrozením miminka. Moje porodní poloha byla tak trochu v polosedě, protože když mě lékař naposledy prohlížel, aby se podíval, zda je již zaniklá branka, tak zaniklá byla a mě už se nikam přesouvat nechtělo a byla mi tato poloha dokonce pohodlná, i když moje porodní asistentka přemlouvala lékaře, ať mě vezme na „všechny čtyři“.

Jenže já už si nedokázala představit, že bych se měla někam přesouvat a tak se v průběhu tří kontrakcí narodil náš druhý chlapeček. I když po druhé kontrakci jsem měla obavy, porodila jsem tělo a zbývala hlavička, která se musela porodit do 5 minut, aby miminku nedošel kyslík (v této chvíli je pupeční šňůra přiškrcená v porodních cestách). Třetí a tedy ta stěžejní, poslední kontrakce pořád nepřicházela a trvalo to snad celou věčnost – aspoň jsem měla takový pocit. Ale nakonec se dostavila a náš malý hrdina byl na světě 11.10.2016 přesně v 5:40. O necelé 3 hodiny později, od chvíle, kdy jsme dorazili do porodnice 🙂 A jak se nakonec ukázalo, opravdu měl svůj důvod, proč se neotočil. Nemohl, měl omotaný pupečník kolem krku a ten mu v tom nejspíš bránil.

Miminka vědí už v bříšku moc dobře co a proč dělat, měli bychom jim proto důvěřovat, a nikdy na ně v ničem netlačit. Myslím, že jen díky tomu, že do porodu nikdo nezasahoval a vše se nechalo takříkajíc na přírodě, to všechno dobře dopadlo a náš andílek se tak krásně, rychle a hladce narodil. Kdybych měla shrnout své „porodní“ pocity tak 2. doba porodní, pro mě byl opravdu krásný a téměř bezbolestný zážitek, co se toho týče, mohla bych klidně rodit děti jak na běžícím páse :), ale na druhou stranu se musím přiznat, že 1. doba porodní mě hodně zaskočila – především bolest, a to hodně. Bylo to nové, nečekané a hodně intenzivní, až jsem někdy měla pocit, že to nemůžu zvládnout… Ale zvládla jsem to, a jsem za to nesmírně ráda. I když se vší důstojností a upřímností musím říct, že nebýt mého manžela, mé skvělé porodní asistentky a lékaře (díky kterému jsem měla tu jedinečnou šanci to alespoň zkusit, aniž by na mě někdo v něčem naléhal), nezvládla bych to, a to říkám opravdu upřímně. Nemít takovou oporu a ještě muset čelit „porodní medicíně“, jak jsem ji tiše pro sebe nazvala, určitě bych ten nátlak neustála. Takhle jsem to měla o dost jednodušší a byl i větší předpoklad, že se to nakonec povede.

Byl to silný, nevšední zážitek, na který budu vzpomínat celý život s úsměvem. A nakonec zásadní otázka. Možná bych si měla vsadit… V jaké porodní poloze bude asi naše třetí děťátko? No, necháme se překvapit, každopádně to ale bude ještě pár let trvat 🙂

Petra Bachůrová