21:1

Na své první miminko jsem čekala několik let. Když se konečně na testu objevily dvě fialové čárky, měli jsme s manželem velkou radost a já jsem si užívala těhotenství. Žádné problémy, žádné komplikace. Jak šel týden za týdnem, začínal se můj gynekolog stále méně usmívat. Plod měl svoji hlavu a to stále nahoře. O císařském řezu jsem nechtěla ani slyšet, představa, že mi budou řezat do břicha, mi naháněla strach. Navíc jsem od kamarádek slyšela, že mě pak ubytují jinde než miminko a minimálně den ho uvidím, jen když budou mít sestřičky čas a přivezou mi ho na kojení. To se mi už vůbec nelíbilo. Na doporučení gynekologa jsem tedy absolvovala vyšetření ve fakultní nemocnici, zda by tam prcka neotočili. Obrat zevními hmaty, tak se ten úkon jmenuje, mě nadchnul, ale bohužel se nekonal. Podle ultrazvuku ve FN by to prý bylo riskantní a stejně tak mi nedoporučili rodit spontánně.

Začala jsem tedy hledat možnosti, jak to zařídit, abych alespoň byla stále s miminkem, když už musím pod skalpel. Na žádost mejlem o zamluvení nadstandardního pokoje, kde by s námi byl i manžel, mi odpovědi z okolních porodnic buď nepřišly vůbec, nebo byly zamítavé. V maratonu hledání možností a informací, jsem stále zkoušela nejrůznější babské rady k otočení – vytření podlahy na čtyřech, svícení baterkou, moxování i domlouvání. Nic nepomohlo. Začala jsem tedy psát svoje porodní přání (to slovo plán mi tam moc nesedělo) a tehdy jsem se virtuálně potkala s Ivanou Königsmarkovou. V jednom videu na internetu popisovala, jak probíhá císařský řez. To vám rozříznou břicho, odsunou střeva a močový měřchýř… Došlo mi, že takhle já porodit nezvládnu a musím najít jinou variantu!

Od úžasné lektorky předporodních kurzů Majky Staňkové jsem dostala tip, že v některých jiných porodnicích by lékařům nepřišlo nepřirozené rodit dítě spontánně koncem pánevním. Pravda, měla jsem to tam 300 km, ale do svého rodného města a ubytování u sestry nebyl problém, tak jsem dva týdny před termínem porodu vyrazila na cestu. Hned při první návštěvě ambulance jsem měla velké štěstí a narazila na doktora, který neviděl v obratu zevními hmaty problém a opravdu během asi čtvrt hodiny svýma rukama prcka přemluvil a otočil.

Když nastal den D, popravdě to tedy začalo v noci, zavolala jsem manželovi a své dule a začala si užívat porod. Bylo to moc krásných jednadvacet hodin, kdy jsem se prodýchávala postupně sílícími kontrakcemi, až jsem cítila, že se TO blíží, tak jsme jeli do porodnice.

Uvítala mě zamračená porodní asistentka, myslím, že jí nebylo moc přes dvacet, tak nemůžu psát porodní bába. Paní doktorka mě sprdla hned v úvodu, že jedu pozdě, když už mi před takovou dobou odteklo trochu plodové vody a hned mi píchla Penicilin. Po zkušenosti z ambulance jsem měla vyplněný dotazník s anamnézou, ovšem PA si ho neopsala, ale četla ho a já místo odpovědí tedy jen říkala stále dokola ano, ano, ano. To jsem si pomohla. Ani s druhým papírem jsem neuspěla, paní doktorka mi oznámila, že porodní přání číst nebude, že se mě na všechno budou ptát předem. Ze svého sebevědomí na bodu mrazu jsem ještě vymáčkla pípnutí, že tam nemám nic o holení ani klystýru, ale že si třeba přeju, aby se na pohlaví miminka podíval prvně manžel a řekl mi to. Prý by mohli zapomenout, tak se s tím mám raději připomenout hned, jak se mimčo narodí. Ani mě nepřekvapilo, že po tomto úvodu jsem další půl hodiny neměla žádné kontrakce.

Následovalo pár hodin, kdy jsem se opět vrátila k tomu, proč jsem přijela, tedy porodit. Nebýt neustálých kontrol srdečních ozev, nucení do poloh, ve kterých jsem neměla kontrakce, protržení vaku blan při kontrole a dalšímu píchání Penicilinu by to mohlo být docela pěkné. Nikdo se mě na nic neptal, nic nevysvětloval, jediný pravidelný dotaz PA byl: “Jak často jsou bolestíííí?”

Mimčo se rozhodlo, že už brzy vykoukne na svět. Abych nebyla jen negativní, tady jsem na výběr dostala. Můžu rodit v poloseděpololeže na jakémsi stole nebo v poloseděpololeže na jakési židli. Stát mi nedovolili, tak jsem si vybrala tu židli. Usadila jsem se a najednou koukám, jak PA bere velký kanistr a lije mi po rodidlech desinfekci. Potom jsem párkrát zatlačila a paní doktorka začala zvyšovat hlas. Jako v mlze jsem vnímala, jak mi skáče po břiše (od manžela jsem se pak dozvěděla, že vzala prostěradlo, které přivázala z jedné strany židle a druhý konec chytla a tlačila mi s ním do břicha) a přísným hlasem mi sděluje, že mám poslední pokus jinak mi pomůže. Představa kleští a jiných nástrojů překvapivě nevedla k mému omdlení, ale před očima mi ve vteřině proběhl celý můj život. Pak jsem ucítila, jak mi rozstřihli rodidla. Ne, stále se mě nikdo na nic neptal, sledovaly jen, co jim říkají přístroje. Naštěstí na zmiňovaný poslední pokus vykoukla hlavička! Nejhorší okamžik ale teprve přišel, protože jsem uviděla, jak miminko zdvihají a stříhají mu pupeční šňůru. Byla jsem vyděšená a měla jsem strach, co s ním je. Nerozuměla jsem tomu. Proč stříhají pupečník, když se před chvíli strachovali, že nemůže dýchat? A jakože najednou leží na mě? Vždyť je v pořádku, co to všechno znamená? Už jim ho nedám!

Prohlídka pediatričky byla naštěstí šetrná a vyhověla našemu přání, miminko nevážila, neměřila a většinu úkonů opravdu provedla, když bylo u mě na hrudi. Pak jsem cítila, jak ze mě vyšla placenta. Rychle a bez jakékoliv mé aktivity (až manžel mi pak popsal, že PA u toho byla aktivní dost). Mám u sebe miminko, je mi všechno jedno.

Vyčerpaní jsme si s manželem užívali rodinné štěstí a dula jemně pomáhala miminku, aby se připlazilo k prsu a přisálo. Pěkně pomalu. Už je blízko, olizuje bradavku, když v tom vešla do místnosti PA a rázně oznámila, že mimino musí pryč a já odjíždím na šestinedělí. Uprosila jsem ji ještě o pár minut, aby se mohlo přisát. Olízalo druhou bradavku, ale víc nestihlo. PA si vzala na pomoc paní doktorku, asi kdybych zase dělala problémy. Jenže když odsouvaly postel, zjistily, že ležím v kaluži krve větší než je obvyklé…

Následovala velmi nepříjemná kontrola přes zašitá rodidla a několik infuzí oxytocinu. Porodní bolesti měly význam, tyhle byly nesnesitelné. Nakonec mě stejně poslali na šestinedělí, protože nezjistili, proč krvácím. A protože jsme byli s manželem pevně rozhodnutí, že naše miminko bude stále s námi, dopadlo to tak, že ho měl manžel zamotané v ručníku a seděl s ním na chodbě. Naštěstí ho potkala vrchní sestra, anděl v místní porodnice, se kterou jsme předem probírali i naše porodní přání, a pomohla nám, aby mohlo být miminko brzy se mnou.

Teď by to mohlo vypadat jakože konec dobrý, všechno dobré. Snad ano. Jen kdybych nezačala tři týdny po porodu silně krvácet a v bolestech ze mě nevyšel kus placenty. Na pohotovosti následovalo opět psychycky i fyzicky nepříjemné vyšetření se závěrem, co si jako myslím, že trochu krvácení je normální. Po šestinedělí jsem navštívila svého gynekologa. Díval se na monitor ultrazvuku a ukázal mi, že v děloze stále kousek tkáně zbyl. Revize dělohy prý není sranda, takže budeme doufat, že tam nezpůsobí problémy…

Tak nad tím vším přemítám, protože budu chtít další děti. Bylo 300 km málo, mám jet ještě dál? Anebo možná nemám jezdit vůbec nikam?

A proč 21:1? Jednadvacet jsem měla za své těhotenství ultrazvuků. A jen jednou mi lékař sáhnul na břicho. Byl to dotek významný a jsem mu za obrat neskutečně vděčná. Ale není to přece jen poměr k zamyšlení? Nebyl by příběh jiný, kdyby se zdravotníci těhotných a rodících žen ptali, mluvili s nimi, věřili jim a diagnózy zjišťovali dotekem místo přístroji?

Jana

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 487. 21:1

 

Náš Toníček – František

Už několik let jsem se zajímala o přirozené porody, ledacos přečetla, našla si „svou“ porodní asistentku. Ivana K. pro mě byla průkopník, bez kterého bych se o spoustě věcí asi vůbec nedozvěděla. Díky ní jsem uvěřila, že porod je ženská záležitost, kterou jako žena můžu zvládnout. Nevěděla jsem, jaký je přesně můj příběh a zda ho vůbec psát, ale po přečtení 428. a 429. příběhu jsem už dostatečně odhodlána.

Můj první porod byl pro mě událost, na kterou jsem se těšila, věřila jsem, že s Toníčkem všechno můžeme zvládnout, jen jsem „pro jistotu“ chtěla rodit v porodnici – hlavně proto, že jako prvorodička jsem nevěděla, do čeho jdu, a myslela jsem, že díky porodnici se budu cítit jistěji. Po dlouhém výběru jsme nakonec jeli do Jihlavské porodnice. Měla jsem pozitivního streptokoka a praskla mi voda bez kontrakcí, takže jsem na poslední chvíli zatoužila rodit doma, protože jsem tušila, že lékařům to nedá klid, ale už bylo pozdě, a sama bez asistentky bych si na to netroufla.
Ano, z jejich pohledu mi určitě maximálně vyšli  vstříc – nevyvolávali porod hned, ale až po 24 hodinách, žádné zbytečné vnitřní vyšetřování, profesionální ohleduplný přístup, ale:
1) kéž bych se mohla první noc, kdy jsem byla naprosto bez kontrakcí, vyspat v normální posteli a ne na porodnickém křesle.
2) kéž by mě o této noci nebudili každé 2 hodiny na natočení monitoru (měla jsem v porodním plánu, že ho nechci natáčet rutinně, to asi bylo příliš obecné…) a když jsem náhodou usnula potom, za 40 minut přišla sestra, že mi dá do kanyly ta antibiotika proti streptokoku… škoda. Myslím, že kdybych se vyspala, měla bych sílu a porod by další den postupoval a nezpomaloval se z mé únavy.
3) Vyvolání porodu – prostaglandinová tableta – ano, chápu důvody, proč ho chtěli vyvolat – mají na to směrnice, vyšší riziko infekce pro dítě i matku… Když mi ale stále odtékala plodová voda, myslím, že streptokok neumí šplhat do dělohy proti proudu – to byla jedna z pouček, které si pamatuji z našich hodin mikrobiologie… a porod by mi začal dřív nebo později spontánně – přes 90 % žen po prasknutí plodových obalů do 72 hodin porodí i při vyčkávacím postupu – teď už to vím. Jenže tehdy jsem se nedokázala o nic hádat. Mám pocit, že jsem byla poddajná jako nahřáté máslo, a myslím, že to tak má být, abych byla poddajná pro dítě, které chce přijít na svět.

Přes tohle všechno jsem se začala otvírat a radovala jsem se z toho, že miminko je na cestě, jenže pak se vystřídaly směny a přišla porodní asistentky, ke které jsem vůbec neměla důvěru a nutila mě do natáčení monitoru  v poloze, která mi vůbec nebyla příjemná – v leže na zádech (opět porodní plán nezafungoval) ačkoliv jsem věděla z předchozích hodin, že ta poloha pro mě prostě není dobrá. Jenom v ní jsem cítila bolesti. Vydržela jsem v ní do první kontrakce, pak jsem okamžitě byla zase na čtyřech a rukama se přitom snažila přidržovat si sondu na břiše, aby měli „dobrou“ křivku a dali mi pokoj. Takhle jsem vydržela 4 kontrakce (20 minut na natočení ctg) a pak hned zase dolů z lůžka a do tance a kroužení boků, které mi dělaly moc dobře. Bohužel doktorovi se tohle ctg nelíbilo, prý nepozná, jestli má dítě dobré ozvy, protože jsem se při kontrakcích hýbala, takže sonda nesnímala dobře. A že potřebuje hned zase dalších 20 minut monitor, ale tentokrát  úplně vleže a bez pohybu- Co prosím? A co porodní plán, kdy chci být bez omezení pohybu a polohy po celou dobu porodu?

Začínala jsem být nešťastná, ale nedokázala jsem se hádat, ani diskutovat. (Můj manžel taky ne, ten byl jenom vylekaný z toho, jak doktor strašil mlhavými předpověďmi – „co kdyby miminku nebylo dobře“, apod…) Jak bych se mohla hádat, když jsem naprosto pohroužená do sebe, mám srdce dokořán a snažím se úplně otevřít pro své miminko? To jsem prostě nedokázala.

Z monitoru natočeného vleže v pro mne dosud nepoznaných bolestech – všechno, co jsem cítila předchozích 8 hodin, byly spíš přechodně nepříjemné pocity než bolesti- lékař usoudil, že to „nevypadá úplně jednoznačně“ tedy ani dobře ani špatně – nevěděl, co si se mnou počít, viděl jen, že už z toho všeho začínám být docela hotová a tak mi navrhl:

a) Pokračovat jako dosud, což nedoporučuje, protože jsem vyčerpaná, a dokud neporodím, tak si neodpočinu (pro mě hrozná varianta hlavně s vidinou, že mě budou celou nadcházející noc zase nutit natáčet monitory vleže – těch 40 minut kontinuálně na zádech mi bohatě stačilo – byla jsem unavená víc, než za předchozí den a půl
b) Že mi dají oxytocin, aby to urychlili
c) Dají mi epidurál, abych si mohla odpočinout, a oxytocin, protože už mě potřebujou porodit, a dá se předpokládat, že epidurál průběh mého porodu zpomalí

V téhle situaci jsem se rozhodla pro c) a naráz jsem zjistila, že s tím má manžel problém, protože „jsme přece chtěli přirozený porod“. Šel za lékařem diskutovat hlouběji o těch třech variantách, zatímco mně ještě stále natáčeli monitor vleže na zádech. Zůstala se mnou jen ta ne „moje“ porodní asistentka.

A v ten moment se staly dvě věci zaráz. Dostala jsem strach  z toho všeho, co se kolem nás dvou s miminkem děje a zavolala na muže, aby přišel za mnou a miminku v tu chvíli klesly ozvy na 55.

Od té chvíle to byl naprostý blázinec,  začali chystat akutní císařský řez, dali mi tokolytika, ještě když mi na sále anesteziolog píchal epidurál, cítila jsem kontrakce a spolu tím, jak postupně ustávaly, jsem měla pocit, že mě Toníček opouští. (I v této situaci jsem vděčná, že jsem mohla být jen ve svodné anestezii a být při vědomí celou dobu jeho narození, ale nedokážu se smířit s tím porodem jako celkem.)

Pak už jen vím, že ho ze mě vytáhli přesně o půlnoci, že byl živý a že plakal jenom chvilku na vyšetřovacím stole, pak ho dostal do náručí manžel a on se hned uklidnil. Muž mi ho dával k obličeji, přivoněla jsem k němu a dala mu pusinku – bylo to krásné, ale když se mě ptal, jestli je to Toníček nebo Daniel, měla jsem pocit, že to je někdo úplně jiný, že Toníčka bych přece porodila já sama, ne cizí muži v pláštích. „Je to František“. Apgar měl 9-9-9 a byl v pořádku.

Během porodu mi ho manžel několikrát nabízel až k obličeji, ale nedokázala jsem se na něj pak už ani podívat, byla jsem v šoku z toho, co se děje, navíc jsem při zašívání začala víc krvácet, spadl mi tlak a anesteziolog u mě musel odložit časopis a udržovat mě při vědomí léky. Bylo mi to už tehdy moc líto, že se nedokážu víc zaměřit na Františka, ale cítila jsem, že u manžela je mu lépe, že já bych mu  nedokázala už nic dát a že se hlavně potřebuju soustředit na to, abych pravidelně dýchala.

Nakonec mě zašili a situace se uklidnila, muž byl pořád s Františkem vedle mě, pak mě převezli na pooperační pokoj i s Františkem a anesteziologická sestra, která mě hlídala, mi Františka přiložila k prsu. Ještě jsem nemohla hýbat rukama, protože anestezie teprve ustupovala, takže ona ho držela a on se tak snažil pít! Pak přišel muž a mně se vracel cit do rukou a mohla jsem si Františka už sama přidržet, pohladit a obejmout a věci se konečně začaly vracet na své místo.

Pak jsme se ještě měsíc trápili s kojením /z porodnice jsme šli na UM a já s obrovským odhodláním, pár kapkami mleziva a odsávačkou/, ale teď už jsme za vodou. (Díky moc paní Fišerová!)

Díky Bohu, že já i František jsme živi a zdrávi.

Velký dík patří paní Ivaně K. za to, že bojuje za ženy a jejich možnost volby. Věřím, že díky ní a jí podobným ženám se můj sen o přirozeném porodu stane jednou skutečností.

Eliška

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 488. Náš Toníček – František