S Ivanou jsem se setkala sice jen třikrát v životě, ale poslední dva roky jsem s ní myšlenkami snad každý den. Držím ji palce a pevně věřím, že se vše v dobré obrátí, že zas jednou čistý selský rozum vyhraje nad hloupostí a arogancí.

Poprvé jsme se s Ivanou sešly někdy před dvěma lety v létě, hledala jsem někoho, kdo by mi (nám) poradil, jak v Čechách vypadá situace okolo domácích porodů a hlavně jak je to s péčí osobní asistentky – musí-li těhotná žena docházet zároveň ke gynekologovi, jaká vyšetření jsou opravdu nutná a jaká jen běžnou rutinou, je-li možné celé těhotenství strávit jen v péči PA atd. Zkrátka řečeno informace, které z úst lékařů bývají krapet zavádějící. K Ivaně mě dovedla vlastně náhoda (bydleli jsme kousek od Áčka), ale jsem si jistá, že jsem nemohla najít nikoho lépe informovaného. Stačilo zavolat a domluvit schůzku hned na další den. Dnes vím, jak moc je paní Ivana zaneprázdněná, a proto si velmi vážím toho, že si na mě dvakrát (nutno dodat, že bez jakéhokoli nároku na honorář) udělala čas. Byla jsem přeci jen další těhotnou, která se už zase ptá na ty samé věci (tak ke mně alespoň vždy přistupoval můj gynekolog…). Ivana mě naopak trpělivě vyslechla a poradila co a jak. Hlavně mě uklidnila, že nejsem nezodpovědná matka, když chci své těhotenství prožít v klidu a bez zbytečných vyšetření. Samozřejmě některá nutná jsou, ale těch opravdu mnoho není. První návštěva u ní byla pro mne krom toho jedním z nejsilnějších zážitků v těhotenství, protože jsem poprvé slyšela tlouct srdíčko našeho miminka. Jakýkoli ultrazvuk, kterým se mi toto těhotenství podařilo úspěšně vyhnout, nemůže vynahradit, když svoje děťátko skutečně slyšíte. Alespoň mě ne.

Podruhé jsem se s Ivanou setkala opět v Áčku a tentokrát už konkrétněji. V tu dobu jsme totiž s manželem ještě přesně nevěděli, zda budeme v době termínu porodu v Čechách anebo už v Německu. Chtěla jsem mít dopředu domluvenou i českou PA, kdybychom se do té doby nestihli přestěhovat.

No a potřetí jsem jí loni v létě přišla ukázat svou krásnou, zdravou, klidnou, v Německu doma narozenou dcerunku. A také se jí zeptat, jestli pro ni mohu z Německa, nevyspělé země, která ohrožuje zdraví těhotných a zvláště novorozenců, tím že ty nebezpečné domácí porody povoluje, něco udělat. Řekla mi, že nejlépe udělám, když napíšu příběh o tom, jak to v zahraničí funguje.

A tak se konečně dostávám k tomu příběh napsat. Sice trochu se zpožděním, ale přece…

Spolu s manželem jsme se snažili přijít na to, jak jsme vlastně dospěli k tomu rodit přirozeně, tzn. doma. Bylo ale docela těžké najít nějaký hlavní důvod. Mělo na to vliv tak mnoho faktorů a těžko je všechny dohledat. Toto přesvědčení v nás zrálo, až jednoduše uzrálo. Velký vliv na to ale zřejmě mělo moje první domnělé a první opravdové, bohužel však zamlčené, těhotenství. V obou dvou případech mě ošetřující lékaři velice zklamali, ačkoli jsem jim v té době hodně důvěřovala. S odstupem času jim ale vlastně musím poděkovat. Donutili mě o sobě, dítěti, těhotenství a porodu více uvažovat. A hlavně si shánět informace i jinde než jen z „oficiálních“ zdrojů. Tak jsem dospěla k tomu, co jsem si vlastně vždy myslela, nebo lépe řečeno, co jsem cítila – že totiž příroda nestvořila ženu tak, aby jí někdo musel při rození pomáhat, protože toho sama není schopna. To by totiž lidstvo už dávno vyhynulo. Vždyť zachování rodu je nejdůležitějším přírodním zákonem, tak proč by to mělo být u lidí jinak než u všech ostatních tvorů na naší planetě?

Ale zpět k mému příběhu. Život se mi v průběhu těhotenství otočil o třistašedesát stupňů. Shodou okolností jsme se s manželem dva měsíce před vypočteným termínem přestěhovali do Frankfurtu, přestože jsme si ještě o dva měsíce dříve mysleli, že budeme v Drážďanech, a o další dva měsíce dříve, že zůstaneme v Praze. A ačkoli ta všudypřítomná nejistota spojená s překotným stěhováním byly dost napínavé, nakonec vše skončilo přesně tak, jak mělo. Našli jsme výjimečnou porodní asistentku, člověka, kterého si budu už nadosmrti neskutečně vážit, a v Německu nám bylo umožněno to, co by v Čechách v této době jednoduše nešlo.

Naše porodní asistentka Sonja nám byla doporučována ze všech stran. Poprvé jsme se s ní sešli ještě v době, kdy jsme mysleli, že zůstaneme v Čechách, nedlouho poté, co jsem se poprvé setkala s paní Ivanou. Protože je manžel Němec a pochází právě kousek od Frankfurtu, chtěli jsme se u nějaké místní porodní báby informovat, jak vypadá situace v Německu. Sonja na nás oba však zapůsobila tak silně, že snad i díky faktu, že si nedokážeme u porodu představit nikoho jiného, manžel nakonec sehnal práci právě ve Franfkurtu.

O tom, jaké varianty si žena v Německu může pro svůj porod zvolit, zde bylo už napsáno několik příběhů. Tak jen krátce pro zopakování. Těhotná žena má tři zcela plnohodnotné možnosti. Rodit „klasicky“ v nemocnici, využít péče porodního domu (který nemusí stát hned vedle nemocnice, jak se poslední dobou snaží prosadit politici a lékaři u nás), anebo jednoduše rodit doma s porodní asistentkou, kterou si sama vybere. Ta bývá často součástí týmu porodních domů, ale existuje i mnoho těch, které pracují samy na sebe, jako např. naše Sonja. Tyto varianty jsou všechny zcela legální, pakliže se informujete, dostanou se vám o všech relevantní a nezavádějící informace a až na nadstandard a určité poplatky spojené s každou z nich jsou plně hrazeny zdravotní pojišťovnou. Nás náš domácí porod vyšel na nějakých 200 Eur, což jsou výdaje spojené s tzv. non-stop službou, nepřetržitou dostupností porodní asistentky šest týdnů okolo vypočteného termínu. I tyto výdaje ale některé zdravotní pojišťovny hradí.

Vzhledem k tomu, že je PA zároveň zdravotní sestrou, může žena celé těhotenství prožít jen v její péči a nemusí zároveň docházet na všelijaká vyšetření ke gynekologovi. Povinné odběry krve, poslouchání ozvů srdce miminka, měření tlaku apod. se konají u těhotné ženy doma na gauči nad šálkem melty a dobrým koláčem. Tak to alespoň probíhalo u nás. Ultrazvuková vyšetření povinná nejsou, Sonja po nás chtěla jedno jediné, aby věděla, kde je umístěná placenta.

Velkým překvapením pro nás bylo, že německé PA pracují vždy nejméně ve dvojicích. To v praxi znamená, že ke konci porodu, zhruba dvě hodiny před narozením dítěte, přijede k rodičce domů ještě jedna PA. „Víc hlav, víc rozumu“, to je tím hlavním důvodem. Aby v případných kritických situacích nebyla na rozhodování jen jedna PA, a zřejmě se dvě ruce navíc také hodí.

Pro domácí porody se v Německu také nerozhoduje většina žen, nejpopulárnější jsou stále nemocnice, následují porodní domy a domácí porody jsou až na konci žebříčku. Když toto téma načnu někde ve společnosti, tak stejně jako u nás v České republice je většinová reakce: „A to jsi neměla strach, že se něco stane?“ Rozdíl je v tom, že se jako dospělá a za sebe a dítě zodpovídající žena mohu rozhodnout podle svého vlastního uvážení, aniž by mi stát a zdravotničtí pracovníci v mém rozhodnutí jakkoli bránili nebo ho nesmyslnými a lidská práva nerespektujícími zákony omezovali.

A jak to tedy všechno proběhlo? Dodnes je den narození mé dcerky nejkrásnějším dnem v mém životě. I po roce a půl mě vzpomínka na porod (nejen tedy na narození dcery a okamžiky poté) naplňuje optimismem a štěstím, ale také pocitem dobře odvedené práce, kterou jsem zvládla celou zcela intuitivně sama, aniž bych o sobě jakkoli zapochybovala.

Matylda se nám narodila krásně doma, jen v přítomnosti mého manžela a naší porodní asistentky, 10.2., venku bylo právě -20 stupňů, nebo snad ještě větší mráz. Termín jsme měli vypočtený na 2.2., ale úplněk byl 6.., takže jsem tak nějak počítala s tím. Ale nějak se jí ještě nechtělo ven, asi čekala na tatínka, který ve čtvrtek konečně dodělal všechno v práci (ačkoli nám to sliboval už 14 dní) a mohl si od pátku vzít bez problémů dovolenou. No a v pátek ráno přišla dcerka na svět. Celý porod byl přesně tak krásný, jak jsem si ho představovala.

Sonja nás chodila před porodem jednou týdně navštěvovat, po vypočteném termínu pak denně. Měla jsem už několikrát předem jakési „předstahy“, takže mě už můj muž nebral vážně, když jsem říkala, že „už to začalo“. Stejně tak i ve čtvrtek večer jsem zas nevěděla, jestli už je to konečně ono, můj muž v klidu dál spal. Já jsem alespoň zapnula všude topení na maximum, kdyby náhodou. No a pak se to začalo docela stupňovat, tak jsem někdy okolo půlnoci zavolala Sojne (bydlí asi 20 minut od nás) a popsala jí, jak se cítím. Všichni mi totiž říkali, že ty bolesti budou vyrážet od kříže, ale to co jsem cítila já, bylo úplně jiné, takže jsem jí hlavně volala kvůli tomu, abych se ujistila, že není něco špatně. Vůbec jsem (a ani ona) nečekala, že to nabere tak rychlý spád. V tu chvíli, kdy jsem slyšela její uklidňující hlas, že to tedy začalo, a ať jí zavolám znovu za pár hodin, až budou stahy pravidelné, se moje tělo natolik uklidnilo, že jí můj muž (já v tu chvíli už nemohla) musel volat znovu asi za deset minut. Šlo to všechno ráz na ráz. Neměla jsem mezi stahy moc dlouhé pauzy na zotavenou. Sonja tedy přijela asi po 20 minutách, a když mě slyšela, říkala, že by se chtěla podívat, jak daleko jsem otevřená. To byl taky jediný zásah zvenčí do celého porodu (a taky nejvíc nepříjemný). No a když mi pak oznámila, že už jsem otevřená na celých 10 cm a jestli prý už nemám potřebu tlačit, tak přesně s příštím stahem to přišlo. Její přítomnost mě strašně uklidňovala, ale vlastně nic nedělala. Seděla opodál, něco si zapisovala do papírů (i v Německu panuje vcelku nepěkná byrokracie…) a sem tam prohodila, že dělám vše dobře.

Celý porod jsem vlastně prostála v předklonu opřená lokty o stůl, pevně svírala ruku mého muže a tak nějak intuitivně kroutila pánví. Po mém muži, který si představoval, jak nebude pomáhat se vším možným, jsem celou dobu jen chtěla, aby byl u mě, a urputně jsem mu celou dobu mačkala ruku, až na ní měl chudák modřiny. Dělala jsem to, co bylo příjemné mému tělu. V jednu chvíli, abych si trochu odpočala, jsem si zkoušela lehnout na záda, ale tak intenzivní bolest se s mým „tančením“ vůbec nedala srovnat. Nedovedu si představit, že bych musela rodit připoutaná v leže na porodní křeslo, když mi mé tělo říká přesný opak… Až na konci, protože mě už úplně odumíraly nohy, přišla jediná rada Sonji, že bych si mohla raději kleknout a opřít se o postel.

A tak také přišla Matylda na svět. Po necelých pěti hodinách po prvním stahu uviděla od nás z podlahy před postelí poprvé světlo (tmu) světa. Vyklouzla úplně hladce celá najednou, což pro mě bylo asi největší překvapení celého porodu. Sonja jí jen chytla a položila do přichystaných dek a zvednout k sobě jsme ji už mohli sami. Pak ještě počkala, až vyjde placenta, což bylo hned s příštím stahem a hned odešla za roh, ať si chvíli děláme, co chceme. Ta chvíle se protáhla asi na dvě hodiny a byly to určitě ty nejkrásnější dvě hodiny, které jsme kdy zažili. Ten klid a štěstí, které doma panovaly, se vůbec nedají popsat. To, že nám naše miminko nikdo nebral, nikdo ho neměřil, nevážil, nemyl a všelijak jinak nevyšetřoval, mě ani mého muže nikdo nikam neodváděl, na nic se neptal a nic po nás nechtěl, pro nás bylo stejně důležité jako předchozí klidný a přirozený porod. Jen jsme leželi v posteli a zpívali Matyldě ukolébavky.

Až po oněch necelých dvou hodinách se na nás přišly obě dvě porodní asistentky podívat. Protože byl průběh porodu tak rychlý, přijela ta naše druhá PA až někdy půl hodiny po dceřině narození, přesně to ani nevím, vůbec jsem nezaregistrovala, že jí někdo otevřel dveře… Pak tedy přišly, že by se na mě a na malou chtěly podívat. Zvážily jí a změřily (předpokládajíc, že se za ty dvě hodiny nescvrkla, nepřibrala ani neubyla) a další nějaké věci, které jsem moc nevnímala. Všechno ale u nás v posteli a v naprostém klidu. Já jsem prý ztratila hodně krve a i jsem byla trochu natržená, ale rozhodly se, že mě sešívat ani mi žádné léky dávat nebudou, že mému tělu věří. No a taky že je od té doby vše v pořádku. Jen jsem asi týden neměla moc chodit, aby se všechno dobře zahojilo.

Další týden k nám Sonja chodila každý den a pomáhala krok za krokem se vším, co bylo třeba. Přeci jen jsme byli dost nezkušení rodiče. Její filosofií ale je, že rodiče dělají vždy vše dobře, ať už dělají cokoli (samozřejmě do určitých mezí). Já měla zpočátku docela nepříjemnosti s kojením a myslím si, že bez její podpory a pomoci bych to byla snad i vzdala. Takže i za to jí patří velký dík. Domácí poporodní péče trvá v Německu celé šestinedělí (nehledě na to, kde žena porodila, i za ženami rodícími v nemocnici dochází PA po porodu domů!), bylo to moc smutné, když jsme se měli na naší poslední schůzce nadobro rozloučit. Slíbili jsme si ale, že se občas navštívíme a docela to zatím dodržujeme. Sonja se pro nás jednoduše stala velmi důležitým člověkem, a i když s Matyldou něco je, nebo si nevíme s něčím rady, můžeme jí kdykoli zavolat (a občas to taky děláme).

Jsem strašně ráda, že jsem mohla celý porod a šestinedělí prožívat tady v Německu, bůhví, jak by to s námi dopadlo v Čechách v těch podmínkách, které tam stále panují. Pro mě byl jakýkoli zásah zvenčí při porodu velice nepříjemný, a to i když mě chtěl třeba manžel jen pohladit. Potřebovala jsem jednoduše naprostý klid a vůbec si nedokážu představit, jak narušené by všechno muselo být, kdybychom se v tom mrazu museli přesouvat do nemocnice.

Mimochodem, Sonja, která u domácích porodů asistuje už pět let, se ještě ani jednou nemusela v průběhu porodu přesouvat s rodičkou do nemocnice a dvakrát k tomu prý došlo po porodu, když byly nějaké problémy s porozením placenty. A ročně asistuje u zhruba dvaceti porodů…

Ptám se: Proč německé ženy mohou a české nesmějí?

Je to otázka, jejíž odpovědi jednoduše nerozumím. Průběh porodu, který je pro většinu českých žen sci-fi, je v Německu naprosto běžnou záležitostí. Nechápu, jak je možné, že země, která o sobě říká, že je vyspělá, neumožňuje těm ženám, které po tom touží, tu nejpřirozenější věc na světě – porodit tak, jak si samy přejí. Dále nerozumím tomu, jak může muž-lékař s neuvěřitelným přesvědčením tvrdit, že ženskému tělu rozumí lépe než žena sama. Že nadhled, kterým disponuje, protože nikdy nic podobného nezažil a nezažije, mu pomáhá k porodu přistupovat bez emocí, objektivněji, a tím pádem „lépe“. O tom, proč je v ryze ženském odvětví tolik mužů, ani nemluvě. Vždyť kdo může rozumět ženě lépe, než právě další žena, nejlépe taková, která už sama rodila? Proč byly celá staletí doprovodem žen k porodu porodní báby, zkušené a především moudré ženy. Proč se to muselo změnit a proč se většina společnosti domnívá, že je tato změna k lepšímu?

Úvahami na toto téma by se dalo popsat mnoho knih, na internetu se toho dá dost najít a i příběhy pro Ivanu jsou jejich hlubokým pramenem. Já bych k tomu jen ráda dodala: ženy – informujte se!! Stojí to za to. Nenechte se ochudit o možná nejkrásnější zážitek vašeho života!

Na závěr bych chtěla Ivaně popřát hodně štěstí, pevné nervy a ještě hodně příběhů!

Matylda, Philipp a Monika Schmidtovi

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 546. Proč německé ženy mohou a české nesmějí?