Vážené dámy, ženy,

posílám svoje příběhy jako poděkování Ivaně za to, co dělá. A za to, jak pozitivně ovlivnila můj pohled na svět.

O Ivaně jsem slyšela a četla už dlouho před tím, než jsem byla poprvé těhotná, ale nijak jsem si neutříbila názor na její práci. Na Světový týden respektu k porodu, který se konal asi 2 měsíce před mým prvním ‚plánovaným‘ porodem jsem se ale bála jít. Bála jsem se, že se dozvím tolik věcí, ze kterých budu mít strach. Věci, které potom budu u porodu v porodnici odmítat. Hádat se s doktory, že tak to nechci. Raději jsem žila v nevědomí a v tom, že já to zvládnu i bez dalších informací. Hlavně když nebudou na mě a na miminko zlí, arogantní….. no takoví, jací /z mého úhlu pohledu/ obyčejně bývají.
Pár měsíců po prvním porodu jsem ale obrátila. Najednou jsem měla potřebu jistoty, že příště /určitě nějaké příště bude/, to bude jinak. Líp. Lidštější. Přirozenější. Méně bolestivé. Pod kontrolou mě a mého dítěte. Z okolí ke mě doléhaly vlivy negativních i pozitivních zážitků. Příběhy o nezištné pomoci Ivany Königsmarkové – po telefonu i osobně.

I já jsem později využila možnosti zavolat Ivaně a věděla jsem, že i když ji neznám osobně, nikdo jiný mi nemůže poradit líp. Nejen díky ní, byl můj druhý porod v mnoha ohledech lepší, než ten první.

Ivano, máte můj veliký obdiv. Málokdo má v sobě tolik síly, odvahy a zároveň klidu a trpělivosti. To co děláte, je nádherné, úctyhodné a potřebné. Kéž je víc lidí, jako jste vy. Kéž je více a více žen, které mají krásný porod. Kéž je více a více spokojených dětí. Kéž je více a více těch, kteří respektují.

Děkuji Vám, že jste pomohla i mně!

Mareček

Svoje první těhotenství jsem si náramně užívala. Dělala jsem, co jsem chtěla, na co mělo moje tělo chuť a sílu. Téměř v ničem jsem se neomezovala. Cítila jsem se plná energie. Snědla jsem, na co jsem přišla. Měla jsem pocit, že být těhotná je super. Prostě pohoda. A porod přece taky hravě zvládnu. Vlastně jsem si říkala, že to určitě ani tak nebolí, jak všichni říkají. Byla – a jsem – přesvědčená o tom, že na světě se dějí lidem větší bolesti. Porodu jsem se nebála. Věřila jsem, že moje tělo zvládne porodit bez problému – že se naše miminko zvládne narodit bez problému. Jediné, čeho jsem se bála, byla porodnice. Resp. personál v ní. 

Od začátku jsem cítila, že by pro mě bylo nejlepší porodit doma. S mým „syndromem bílých plášťů“ mám z každé návštěvy v jakémkoliv lékařském zařízení nervy. Ovšem varianta porodu doma byla manželem bohužel zavržena. Neměla jsem chuť ho jakkoliv přesvědčovat. Porodnici máme asi 20 min. cesty z domova, tak ani výběr místa, kde budu rodit, nebyl složitý. Navíc tam moje starší sestra přivedla na svět všechny svoje 4 děti a nic negativního o této porodnici jsem od ní nikdy neslyšela. V podstatě se ke mně dostaly jen kladné reference. Bylo jasno – budu rodit v Benešově. Na předporodním kurzu porodnice /já bych jej nazvala spíše představení prostor a podmínek – u nás to děláme tak a tak a tečka/ mi nepřišli sice úplně vstřícní, ale nijak jsem to neřešila.     

Všechna vyšetření v těhotenství jsem absolvovala tak nějak z poslušnosti. Výsledky krevních testů a ostatní mě nezajímaly, protože jsem věřila, že je všechno v pořádku. Vnímala jsem to tak, že jsou to informace hlavně pro mou doktorku. Když se blížil konec těhotenství, moje gynekoložka mě poslala na monitory do porodnice. První návštěva byla dost nepříjemná. Paní doktorka vyšetřovala velmi bolestivě a od začátku jsem z ní měla špatný pocit. Naštěstí to bylo poprvé a naposledy, co jsem ji potkala. Na další kontrole, kdy už jsem byla 40+1 mi bylo řečeno, že přenáším. Přišlo mi to jako vtip. Jeden den po termínu (navíc jsem měla termíny 2 a ten druhý měl být až za 6 dní) a už jsem to měla na talíři. Monitor vyšel špatně. „Jste tady sama? Máte tady nějaké věci? Možná si Vás tady necháme. Ještě Vás pro jistotu pošleme na ultrazvuk.“ Na tohle jsem nebyla připravená. Žádná empatie, žádné další vysvětlení, holé oznámení informace. Nic bližšího o tom, jak se má miminko. Zmocnil se mě strach a panika. Sestra mi dost nepříjemně zatřásla břichem, aby probudila miminko a natočila lepší monitor. Povedlo se. Hurá. Ještě si mě tady nenechají. 

O pár dní později TO přišlo. V neděli odpoledne jsem si šla lehnout, ale vzbudily mě kontrakce. Dala jsem si vanu, abych si ulevila, ale moc se to nedařilo. Tak aspoň ještě pověsím to prádlo…. . Po dvou hodinách byly kontrakce co 5 min. To abych zavolala manželovi, že už asi pojedeme. Protože zrovna neměl, jak by se dostal domů, musela jsem pro něj dojet autem. Po cestě do porodnice jsme se ještě stavili doma, aby manžel přidělal výfuk, co nám odpadl (úsměvná historka, kterou dodnes vyprávíme). Kontrakce byly pořád po 5 min., ale sílily. Dalo se to zvládnout. Mezitím jsem byla několikrát na toaletě – báječné, jak se tělo automaticky připravuje. Do porodnice jsme přijeli asi v 8 večer. Na chodbě jsme potkali pana doktora, který nás navigoval kudy tudy na příjem. Byl docela sympaťák. Za to porodní asistentka na příjmu se tvářila úměrně nedělnímu večeru a tomu, že jsme jí zkazili vyhlídku klidné noční služby. Musela jsem podepsat spoustu papírů, souhlasů se zákroky, se kterými bych nikdy nesouhlasila, ale nějak jsem se tím nechtěla déle zabývat a chtěla jsem se soustředit na porod. Moc mi to ale nešlo. „Jak to, že jste měla kontrakce co 5 min, když teď nemáte žádné?“ Dostala jsem pomalu vynadáno potom, co mě PA připojila na monitor. Předpokládala jsem, že na to bude připravená, to je přece klasický jev. Pan doktor, který mě přišel vyšetřit, už byl vlídnější. Byl to ten sympaťák. „Otevřená jste na 4 cm. Budete mít nějaké speciální přání?“ „Ne. Jenom chci, abyste mi miminko hned po porodu dali.“ „Tak to nebude problém. Ještě se s tím připomeňte. A koukejte se snažit, ať to máme do půlnoci za sebou.“ Tak to jsem taky zrovna slyšet nechtěla. Ačkoliv podle tónu, se mě pan doktor asi snažil povzbudit. PA mi dala pásku na ruku a to už mi bylo jasné, že už odtud neuteču. Tajně jsem doufala, že nás ještě pošlou domů – aspoň na chvíli. 

Následovalo holení, klystýr. Potom už byl manžel zase se mnou a mně se ulevilo, že tam nejsem sama. Pořád jsem se ale nemohla soustředit. Kontrakce byly pořád stejné, já pořád stejně nervózní. Co teď asi přijde, jak to bude. Manžel pospával. Já jsem skákala na míči a občas se prošla po chodbě. O 2 hodiny (22:00) později mě PA vyšetřovala. Nález se nezměnil. Prasknutí plodové vody. Snad se to rozjede. Snažila jsem se chodit a soustředit. Ale ve skutečnosti jsem byla duchem jinde. O další 2 hodiny (24:00 – hm, tak do půlnoci to nestihnu), jen o trochu lepší nález. Tak oxytocin. To znamenalo mimo jiné kapačku, lehnout si, a setrvat v ‚klidu‘ na porodním lůžku na porodním sále, aby mohl monitor monitorovat. Tohle byla teprve jízda. Zlaté moje kontrakce. Ty jejich umělé byly nesnesitelné. Navíc jsem si ani nemohla nijak ulevit změnou polohy. Nejvýš otočit se na bok. Občas si na chvilku sednout, ale vůbec to nebylo to, co jsem potřebovala. Občas jsem pobrekávala, protože už jsem byla docela unavená. Manžel mi trpělivě podával pití, kdykoliv jsem ho požádala. Jinak tam tiše seděl. Ale mně to stačilo. Věděla jsem, že tam je a že mě nedá. Jak mi později sdělila PA, která byla na sále také (sál byl ve skutečnosti hotový průchoďák, jak bych to asi nazvala) si s kolegyněmi mezitím na internetu vybírala dovolenou. Prohlížely si fotky slunečných pláží apod., zatímco já jsem se tam svíjela v těch oxytocinových kontrakcích. Téměř co půl hodinu mě PA vyšetřovala. V kontrakcích mi roztahovala čípek (to jsem ale netušila, jen jsem si říkala, co to asi dělá, že je to tak bolestivé, má mě přeci jen vyšetřit). To bylo snad to nejhorší. Kdybych tenkrát věděla co dnes, tak bych jí to nedovolila, ba dokonce bych jí asi přes tu ruku uhodila. Byla jsem docela vysílená. Po třech hodinách na monitoru jsem požádala o přestávku. Odpojení od kapačky. Díky Bohu. Můžu jít do sprchy. Sotva jsem se zvedla z lůžka, tak jsem se pozvracela. Logicky jsem usoudila, že to bude reakce na oxytocin a že se mi asi taky zatočila hlava. PA neměla nejmenší snahu mě uklidnit. Suše prohlásila, že takové reakce prostě občas jsou (a téměř mě to nechala uklidit samotnou – bylo vidět, že je opět naštvaná, že jí přidělávám práci). Bez kapačky jsem najednou měla pocit, že jsem přestala rodit. Moje kontrakce byly oproti těm umělým, procházkou růžovým sadem. Ve sprše se mi ulevilo ještě víc. Přála jsem si zůstat tam až do konce. Zpátky na kapačku se mi rozhodně nechtělo, ale nedalo se dělat nic jiného. 

Tři čtvrtě hodiny po opětovném napojení na oxytocin, jsem cítila, že přichází silná kontrakce, která mě donutila slézt z porodního lůžka a téměř si kleknout. Spolu s ní začalo moje tělo samo tlačit a já křičet. PA přiběhla (na stejném porodním sále – jen za ‚zídkou‘ – zrovna rodila další maminka, občas jsem slyšela, jak dýchá, za to ona mě asi slyšela dobře), rychle mě poslala zpět na lůžko a napolohovala mě. Byla to klasická kolíbka, ale mně vyhovovala. „Pšš. Pšš. Nekřičte tolik.“ V duchu jsem si říkala, že teda křičet budu, protože jinak mi to nejde. Ať si říká, kdo chce, co chce, musím to pustit ven. Najednou se tam seběhla spousta dalších lidí, ani pořádně nevím, kolik jich tam bylo. Raději jsem zavřela oči, abych je neviděla a neviděla, co dělají. Manžel mi držel jedno koleno, sestřička, která mi předtím dávala klystýr, druhé koleno a taky mi omývala obličej studenou vodou. To bylo báječné a ulevující. A já jsem tlačila, když přišla kontrakce a když pan doktor „sympaťák“ řekl (naštěstí se jeho pokyny shodovaly s mojí potřebou). Nástřih – au. Jak to. Vždyť všichni říkali, že to není cítit. „Tak ještě jednou zatlačit a bude to.“ Ještě jednou nestačilo, protože už jsem neměla dost síly. „Ale ještě máte bolest v bříšku.“ Měl pravdu. To už stačilo jen málo zatlačit a Mareček byl venku. Manžel, jak mi později řekl, přestřihl pupeční šňůru.

Dostala jsem odvahu a otevřela oči. Mareček nikde. „Kde je?“ Ohlídla jsem se, sestřička ho odnášela pryč. (Za dveřmi sálu byla jen dlouhá chodba na novorozenecké oddělení. Nesla ho nahatého, jen tak!) „Ať nám ho dají!“ Manžel ji tedy zavolal zpátky. Byl nádherný. Neměla jsem sílu vztáhnout ruce a pochovat ho, tak jsem mu v myšlenkách řekla, ať to zvládne, že za chvilku budeme spolu. Pusinkovala jsem mu ručičky. Potom ho odnesli – prý do inkubátoru, aby se zahřál (Později jsem zjistila, že měl apgar skóre 10, 10, 10 a inkubátor mi přišel naprosto absurdní – na druhou stranu po tom, co chudáčka nesli nahatého přes chodbu, se nedivím, že potřeboval zahřát). Ani neplakal. Díky Bohu. Pak další oxytocin. Placenta ven (za 6 min – podle záznamu – po Marečkovi, myslím, že to samovolně nebylo). Šití. Au. Au. Au. Byla jsem pořád v křeči. Pan doktor byl ale moc milý. Povídal si s námi a snažil se mě přesvědčit, abych se uvolnila. Nakonec nám podal nám ruku, pogratuloval a šel. Mě odvezli na chodbu a s manželem jsme tam čekali. 

Asi za hodinu nám přinesli TU houstičku. Sestřička chtěla, aby se hned přisál. Bylo mi to nepříjemné, chtěla jsem si ho nakojit sama v klidu a v soukromí. Ne aby mu ona tlačila na tváře, aby mu rozevřela čelisti a strčila mu do pusinky moje prso. Přišlo mi to zbytečně násilné vůči miminku. Bylo mi ho líto. Sotva jsem ucítila, že saje, poslala jsem jí pryč. Nechápala jsem, proč to dítě nutí teď hned se najíst. Vždyť si samo řekne. Naštěstí Mareček neměl s jídlem problém, tak jsme byli brzy jen my 3. I když na chodbě. Bylo to krásný. Šest hodin ráno. Poslali manžela domů. Byla jsem ráda – aby se taky vyspal. Marečka zase odnesli. Bylo líto, že nebudeme spolu, ale mohla jsem si odpočinout. Prý stačí kdykoliv říct, a přivezou ho. Prospala jsem celé dopoledne. Pak mi Marečka naštěstí dali opravdu kdykoliv jsem chtěla. Od druhého dne byl už pořád se mnou.

(Chvilku po Marečkovi se té druhé mamince na sále narodila holčička. Když mě vezli na pokoj a manžel šel domů, ležela ta maminka na chodbě sama. Bylo mi jí tak líto. Slyšela jsem, jak volá partnerovi, že už je tátou. Asi nemohl nebo nechtěl přijít. Třeba jen počkat na chodbě. A miminko u sebe taky neměla. Přišlo mi to dost smutné. Miminko kdesi samotné bez mámy, bez táty, maminka bez miminka – hrozný obraz toho, co je u nás snad už pomalu mizejícím standardem.)

Druhý den mi ostatní maminky na pokoji říkaly, že jsem si „to“ asi včera hodně „užila“ (pravděpodobně jsem byla opravdu dost slyšet). Jejich úhel pohledu mě trošku zaskočil. Ani jsem neříkala, že jsem ráda, že už „to“ mám za sebou. Tak jsem to nebrala. Porod k životu patří a netřeba z něj dělat takovou hrůzu, jakou nám systém předkládá. Jde přece o přirozenou věc. O důležitý moment pro miminko i maminku, tak proč o něm říkat, že je to nejhorší zážitek apod.

V porodnici panovaly přísné podmínky, které se musely přesně dodržovat. Miminko nesmí k vám do postele. Žádné dudlíky. To pan doktor nesmí vidět! Na vizitu (asi 6 lidí, převážně mužského pohlaví, které jsem nikdy předtím neviděla) na minutu přesně připravit k prohlídce, sundané spodní prádlo, a být vyprázdněné, nebo bude průšvih. Poslušně se ukázat za přítomnosti toho neznámého zástupu (jak potupné). Přísný pan primář – jak to, že jste nebyla na záchodě! Kojit tak a tak, měřit čas, vážit. Na dětskou vizitu byla miminka odvážena pryč. Hotová vojna. 

Z celého personálu mi byla nejvíce sympatická sestřička, která mi dávala klystýr a omývala mi obličej studenou vodou při porodu. Byla z ní cítit empatie, klid a mír. Díky, že tam někdo takový byl. Bohužel nevím, jak se jmenovala. Taky pan doktor Igor Madzin. Byl sympatický, příjemný, snažil se. Neměnila bych ho. I kdy už vím, jak se jmenovala PA, nebudu její jméno zmiňovat, protože mi byla z celého pobytu v porodnici nejméně sympatickou osobou. Na oddělení šestinedělí byli také hodní a ochotní. Ale ne vždy to bylo úplně ono. (Měla jsem ale dojem, že kdyby manžel u porodu nebyl, nebyli by všichni tak vstřícní a milí. Cítila jsem, že se snaží, protože je tam právě manžel. Ale možná, že to byl jen můj subjektivní pocit.)

Zpětně jsem si po 2,5 letech vyžádala dokumentaci o porodu a zjistila jsem, že byl veden jako rizikový. Rizikový proč? O žádném riziku nikdy nikdo nemluvil. Jenom proto, že jsem prvorodička? Protože jsem se neotevírala tak rychle, jak by se hodilo? Možná proto, že byla lehce zakalená voda…. Z té dokumentace 
mám pocit, že doktoři, PA a ti, co dělají důležitá rozhodnutí apod., jsou vlastně obětí systému. Že už jsou také semletí. Musí vyplňovat tabulky, odškrtávat kolonky – hlavně, aby to zapadalo. Teď už k nim necítím takovou zášť. Jen je škoda, že je málo takových, kteří se snaží pochopit druhou stranu. Stále tu jsou ti, 
kteří se bojí ‚nastaveného zrcadla‘. Proto přibývá maminek, které od nich – se svými miminky – utíkají. Rodit domů.

I když můj první porod nebyl přirozený, tenkrát jsem to tak nevnímala. I dnes na narození našeho prvorozeného vzpomínám moc ráda. Ale do benešovské porodnice se nevrátím (snad nebudu muset) a už ji nedoporučím. Už vím, kde to mě a hlavně mému druhému miminku (tím jsem si více než jistá) vyhovovalo lépe. A o tom v dalším příběhu.

Emička

Moje druhé těhotenství nebylo tak pohodové, jako to první. Resp. bylo o něco náročnější. Jako těhotná jsem nikdy nezvracela, ale tentokrát jsem měla žaludek pořád na vodě. Můj spánkový režim se rovnal spánkovému režimu mého synka (1,5). Ke konci druhého trimestru do konce to bylo už lepší, ale bylo znát, že tělo už je unavené.

Opět jsem, až na jedno krevní vyšetření a jeden ultrazvuk, absolvovala všechno to, co se v těhotenství obvykle absolvuje. Spíše ze setrvačnosti a proto,
že jsem neměla sílu řešit to se svojí gynekoložkou. Taky ze strachu, co by tomu řekli v porodnici. Třeba by potom nechtěli přistoupit na můj porodní plán. Absurdní že. Strach je to, co nás drží v mantinelech systému. Někdy je opravdu náročné,
ho překonat. Fandím těm, kteří to dokáží.

Začala jsem uvažovat o tom kde, jak a s kým chci rodit. Říkala jsem si,
že by bylo fajn mít svojí PA, která by mě podpořila. Takovou, která by nebyla příliš z ruky, byla mi sympatická, a neměla dovolenou okolo  termínu porodu (uprostřed srpna) jsem nenašla. Tak jsem si řekla, že to musím zvládnout sama. Vlastně jsem měla pocit, že by mi nejvíc vyhovovalo, kdybych porodila sama. Nejvýš
za přítomnosti manžela. S nikým jiným jsem tuhle intimní chvíli sdílet nechtěla.
Ale nakonec sdílela.

Abych si utříbila koncept toho ‚jak‘, přečetla jsem si Hovory s porodní bábou, které mě uchvátily. Teď jsem si byla jistější – tak oxytocin ne. Nástřih ani náhodou. Atd.. Od kamarádky jsem dostala knihu Aby porod nebolel, která mi taky hodně pomohla. Podpořila moje sebevědomí a naplnila mě klidem. Následoval Týden respektu k porodu. Rozhodně jsem se chtěla zúčastnit přednášky Ivany Königsmarkové. Věděla jsem, že potřebuji ještě nějakou injekci, která mě udrží v mém odhodlání. Ivana byla úžasná. S jakou lehkostí, trpělivostí, klidem
a pochopením nám vysvětlovala a radila. Přesně tohle jsem potřebovala. Pomalu jsem si ucelovala svůj porodní plán a vizualizovala si svůj – náš – krásný porod.

Opět mi můj vnitřní hlas napovídal, že nejlepší by bylo rodit doma. Ale opět jsem se nesetkala s podporou ze strany manžela. Ani tentokrát jsem neměla chuť
a sílu ho přesvědčovat. Několikrát jsme to sice probírali, dokonce četl část knihy Hovory s porodní bábou, ale moje snaha byla marná. Dokonce jsem na něj jednou vyjela „Copak nedokážu porodit bez kapačky a oxytocinu?“ Smutně odvětil, že neví. Došlo mi, že to opravdu nemůže vědět. Že to neví spoustu lidí, že už jsou moc semletí a obzvláště pro muže, kteří nemohou zažívat to, co ženy, je to skutečně těžká otázka. Dál jsem ho nenutila. Dala jsem si ovšem podmínku, že pokud pojedeme do porodnice, bude se všechno dít podle mě, a že mě v tom podpoří. Nevím, jak dalece byl přesvědčen o tom, že to tak skutečně chce, ale souhlasil. Výběr porodnice byl opět celkem jednoduchý, Neratovice i Vrchlabí jsou daleko, tak zkusíme Příbram. Reference opět kladné, svižnou jízdou 45min.. To by šlo. Manžel sice nejdřív nesouhlasil – Benešov je jen 20min. – ale pořád to pro něj bylo lepší než doma a podmínky jsem stanovovala já.

Abych si oťukala prostředí, do kterého se chystám (jde to vůbec?), byla jsem se v příbramské porodnici podívat hned 2x. Už jen to, že porodní sály nebyly sály,
ale pokoje! S vlastní sprchou, popř. vanou, pomůckami pro rodící maminku, zázemím pro její doprovod, ale HLAVNĚ se speciálním vyhřívaným lůžkem pro miminka!
To pro mě bylo zásadní – miminko nebude odneseno z dohledu maminky. I kdyby toto byl jediný rozdíl mezi Benešovem a Příbramí, volila bych Příbram. Ne kvůli sobě, kvůli miminku. V porodnici vždycky prováděla moc sympatická PA. Představila jsem jí svůj porodní plán, který mi víceméně odsouhlasila. Samozřejmě za předpokladu,
že bude všechno v pořádku. Taky mi bylo sděleno, že ambulantní porod ano, pokud budu mít potvrzení od dětského lékaře, který přebírá miminko do péče. Ačkoliv jsem věděla, že žádné takové potvrzení není ve skutečnosti podle práva rodičů potřeba, byla mi odpověď sympatická. Z Benešova, kam jsem pro jistotu také poslala stejnou otázku, mi odpověděli, že ambulantně ne. Rozdíl přístupu obou zařízení byl propastný.

Na kontrolní monitory a kontroly před porodem jsem opět docházela. Personál byl vždycky velmi příjemný a milý. Pokaždé jsem natrefila na dnes mého oblíbeného pana doktora Petra Holbu. Velmi sympatický a milý chlapík. Monitory byly v pořádku a já jsem nabývala pocitu jistoty, že Příbram byla dobrá volba.

Termín porodu jsem měla v sobotu. V noci ze čtvrtka na pátek mi v půlnoci praskla voda. Trošku mě to zaskočilo. Čekala jsem podobný průběh, jako u prvního porodu. S občasnými slabými kontrakcemi a s myšlenkou, že ráno je moudřejší večera, jsem si šla lehnout. Jenom jsem řekla manželovi, ať si zruší program na celý den. Ráno a celé dopoledne se nic neměnilo. Občas přišla silnější kontrakce, kterou jsem prodýchávala, miminko se hýbalo, voda byla čirá. Neměla jsem nejmenší chuť se odebírat do porodnice. Byla jsem si jistá, že by mi porod začali urychlovat, začali by tlačit miminko tam, kam nechce. Chtěla jsem mu dát čas a prostor tak,
jak potřebuje.

Červíček pochybnosti ale přece jen hlodal. Všude nám říkali, že jakmile praskne voda, musí se ihned do porodnice. Sedla jsem k internetu a hledala informace, jak to opravdu chodí třeba i v zahraničí, a jestli je skutečně nutné ihned jet. Uvedené informace mě trochu uklidnily – zase až tak nehoří. Ale ještě jsem 
pro jistotu chtěla zavolat Ivaně. Komu jinému? Moje maminka je ze staré školy, ta už by mě nakládala do auta. A beztak jsem nechtěla, aby všichni věděli, že už se to opravdu blíží. Ivana udělala přesně to, co jsem potřebovala. Pochopila, uklidnila, podpořila, poradila. Udělala to, co obvykle personál v porodnici nedělá. Udělala to bez nároku na odměnu. „Kam Vám mám poslat peníze?“ „To nestojí za řeč. Hlavně ať krásně porodíte!“

Jelikož manžel musel zrušit plánovaný program z výše uvedených důvodů, tak se informace o tom, jak se věci mají, dostaly pomalu i k mé mamince. (Tamtamy opravdu pracují spolehlivě.) Ta mi asi v deset hodin večer volala, ať už radši jedu, ať není průšvih. Trochu jsme se dokonce pohádaly, protože mě nechtěla pochopit – 
vím, že se o mě bála, a zpětně jí nemám za zlé její přístup. Nevím, zda zapracovaly moje nervy, nebo už se miminku opravdu chtělo ven, ale po tom telefonátu se začala frekvence kontrakcí zvyšovat. Hlavně už jsem je nemohla zaspat. Pustila jsem si film, který jsem vůbec nevnímala, seděla na míči, zaznamenávala časy kontrakcí a bylo mi dobře. Kéž bych se nemusela přesouvat někam dál.

Okolo druhé hodiny ranní byly kontrakce co 5 minut a docela silné. Vydali jsme se na cestu. Synka jsme vysadili u sestry, která hlídala. Škoda, že jsme nemohli být všichni pohromadě. Auto mi bylo malé. Pro lepší pocit jsem se alespoň zula. Po třetí ráno jsme byli v porodnici.

Na příjmu byla mladá, od pohledu velmi přísná paní doktorka. „Au co to děláte, to bolí.“ Odstrčila jsem jí ruku a podruhé už tolik nepříjemná při vyšetřování nebyla. „7-8cm. Máte tam ještě vyklenutý vak blan. Můžu ho prasknout?“ Zatím ne.“ „No ale budete rodit déle.“ „OK.“ „Pokud bude v pořádku monitor, tak se uvidíme až 
po porodu, vidím, že podle plánu mě u porodu nechcete.“ Paráda! Kéž by. Přesunuli jsme se s manželem na porodní pokoj, kde bylo velmi příjemné přítmí. PA, která přišla, byla jen o trochu sympatičtější než paní doktorka. Škoda. (Asi jsem si málo vizualizovala tu sympatickou z prohlídek.) Nicméně se snažila. „Můžu u monitoru aspoň sedět?“ „No zkusíme to nějak, ale spíše ne. Vydržte to aspoň těch 20 min., když se to dobře natočí, tak už žádný další monitor nebude.“ Tak v tom případě to musím zvládnout. Dalo se to. I ten polosed. Po dvaceti minutách mě odpojila. Holení a klystýr nikdo neřešil. Hurá do sprchy. Neteče studená. Jen horká. Havárka vodovodu ve městě. To mám ale štěstí. Potřebovala jsem si tolik ulevit. Kontrakce se dostavovaly co 3 minuty. V kleče mi bylo nejlíp a tak jsem v podstatě strávila všechen čas v porodnici. PA chodila pouze poslouchat miminko. Vždycky vstoupila a zase zmizela. Byla jsem na pokraji sil (ale pořád lepší než oxytocin). Už jsem zapomněla, že ‚to‘ může nabrat takové obrátky. Tak že bych zkusila epidurál? Na ten bylo pozdě. „Vždyť budete mít za půl hodiny po porodu. Přivezu Vám entonox, mohl by Vám ulevit.“ V duchu jsem si říkala – půl hodiny? Tolik ještě? Entonoxu jsem se ani pořádně nenadechla. „Fuj to nechci. To je hnusný!“ „Pojďte, vyšetřím Vás.“ Sotva jsem se vyšplhala na porodní lůžko, už jsem lezla dolů. „Ne to nejde!“ Přicházela kontrakce. „Vždyť tam mám jen 2 prsty, musí tam projít celá hlavička.“ Kdo je na její prsty zvědavý? A už jsem byla dole a už na mě zase nemohla. Ale já už taky nemůžu. Naštěstí už teče ta studená voda. Ve sprše praskl vak blan, který chtěla paní doktorka prasknout. Tak teď už to snad bude. Bohužel se mi asi nepodařilo dostatečně se vyprázdnit a cítila jsem, že mi to bude při porodu vadit. (Přece jen ten klystýr někdy může být dobrý.) Nebyla jsem si úplně jistá, jestli už je to k tomu nebo ne, ale řekla jsem PA, že tedy UŽ. Opět nadlidský úkol vyšplhat se na porodní lůžko. Nedělala jsem to schválně, prostě mi to nešlo rychle, a tak jsem se nevyhnula komentáři: „Jestli jste si chtěla rodit někde doma, to jste sem nemusela jezdit.“ Jak jí to napadlo? Protože mám porodní plán? Zmohla jsem se na pouhé „Ne. Ne. Ne.“ V duchu to ale znamenalo smršť argumentů, které jsem ze sebe už v nepolevující křeči nemohla vyřknout. Rodila jsem vkleče. Ještě, že jsem se nemusela obracet! Křeč mi nedovolovala se jakkoliv pohnout. Viděla jsem, jak se rozsvítila světla, PA si oblíkla odpornou bílou /nazvala bych ji řeznickou/ zástěru. Na pokoji se objevily další osoby. „Tak tlačte. Ještě. Ještě. Ještě.“ Škoda, že mi nikdo neomývá obličej studenou vodou! Úplně ze mě lilo. A chce se mi vůbec tlačit? Za pár minut /chvilku po páté ráno/ byla Emička na světě. PA s manželem mi pomohli obrátit se na záda a podali mi Emičku – kůže na kůži. Nádherná. Vlasatá. Neplakala. Prohlížela si nás. Kouzelná. Kouzelný okamžik. Teď už si se mnou dělejte, co chcete. Už mám moje miminko u sebe a už je to dobré. Už se nemusí ničeho bát. Navíc jsem najednou zase měla sílu – sílu miminko chovat. Parádní.

Po chvilce přestřihli pupečník. (Podle dokumentace, kterou jsem si zpětně po půl roce nechala poslat, byl pupečník jednou pevně omotaný kolem krku miminka.) „Docela krvácíte. Doporučila bych oxytocin.“ „Dobře.“ Velmi příjemná mladá paní doktorka (jiná než z příjmu) mě opatrně zašívala, protože jsem se trochu natrhla v místě jizvy po prvním porodu. Možná, že kdybych ještě chvilku počkala s tlačením, kdybych dala miminku ještě chvilku, nebylo zranění takové, ale těžko říct. Emičku jsem na šití dala sestřičce k minimálnímu ošetření. Všechno co jí dělala, mi říkala 
a ptala se, zda může. Navíc byl u miminka manžel a já jsem to celé sledovala. Neměřili jsme jí. Nekoupali. Po šití mi jí zase dali, na břicho. Všichni odešli. Zhasli. Byli jsme zase jen my 3 v přítmí a v klidu. Nechali nás odpočívat asi 2 hodiny. Zmocnila se mě potřeba doplnit energii. Naštěstí jsem pro tyto případy měla s sebou tabulku čokolády. Během pár minut celá zmizela.

Poslala jsem manžela domů odpočívat. S Emičkou nás převezli na oddělení šestinedělí. Celou dobu jsem ji držela v náručí, potom jsem si jí dala k sobě do postele a spaly jsme. Na oddělení šestinedělí byl bez výjimky velmi milý, vstřícný 
a ochotný personál. Skutečně všechny sestřičky, uklízečky, lékaři byli fajn. Žádné striktně organizované vizity. Žádné musíte. Jedna sestřička mi dokonce řekla: „My jsme tady od toho, abychom Vám poradili a doporučili. Ale vy víte, jak je to pro Vás dobré.“ Prostě paráda. Chtěla jsem ‚utéct‘ o den dřív, než je standard, ale nakonec mě ukecali (oni ví, jak na to) a zůstaly jsme klasických 72 hodin.

Podle dokumentace jsem byla označena za alternativní rodičku. Zní mi to trochu jako paradox. (Přirozený porod je přece normální a alternativou k němu je oxytocin, a další zákroky.)

Můj druhý porod byl přirozenější. Možná i méně bolestivý a klidnější. Ale HLAVNĚ v režii mého miminka a mě a s bondingem. Ten je, myslím, nejdůležitějším okamžikem porodu. Díky němu jsou šťastnější miminka i maminky. Jsem nesmírně ráda, že to bylo jinak než poprvé. Nejen kvůli sobě, ale především kvůli Emičce. Nikdo ji násilně neměřil, nikdo ji nepíchal injekci vitamínu K. (Ten jsem později dávala v kapičkách a neviděla jsem v tom problém.) Byla stále u mě, napila se kdykoliv potřebovala a téměř celý pobyt v nemocnici neplakala.

Některé věci bych u druhého porodu sice změnila, ale třeba budu mít ještě možnost do třetice. Třeba se mi jednou podaří porod takový, jak bych si ho se vším všudy opravdu přála. Třeba ne. Třeba to má být tak, jak je a člověk se má naučit některé věci přijímat. Jak já ráda cituji „Každému je naloženo tolik, kolik unese.“. Díky Ivaně a všem, kteří pomáhají ženám a jejich dětem prožít krásné porody. Přeji si, aby takových porodů bylo víc, a aby přání maminek byla respektována, ať už budou rodit kdekoliv.

Eva Zemanová

 

Tyto příběhy vyšly na Příbězích zde:
765. Jak se narodily naše děti I. část – Mareček
766. Jak se narodily naše děti II. část – Emička