Porodní příběh v Čechách

Vaše stránky znám již dlouho, a chtěla bych se také, doufám ku prospěchu čtenářů i čtenářek, podělit o své porodní zkušenosti a pocity. Napíšu o svém druhém porodu, protože ho vnímám pozitivně (k tomu prvnímu jsem měla jisté, i když ne kardinální výhrady).

Druhý chlapeček se nám narodil v roce 2010 v porodnici. Měla jsem k dispozici svojí porodní asistentku, respektive tým tří (dvě s jednou náhradnicí), z nichž jedna měla určitě k porodu přijít. Absolvovala jsem několik pohovorů s oběma zkušenými PA, které obě v porodnici pracovaly. Posledních několik návštěv před porodem, které v českém systému probíhají většinou u lékaře, jsem absolvovala u jedné z PA v porodnici během soukromé schůzky v prostředí, ve kterém se potom chlapec narodil.

Když jsem pak v onu jarní sobotu dopoledne uznala, že mírné stupňující se bolesti už budou ty porodní, zavolala jsem příbuzným a partnerovi, že ještě počkám, sbalím si věci, dám oběd synkovi (1,5 roku) a zřejmě odpoledne pojedeme.  Byla jsem celkem klidná a chodila po bytě, jak nejrychleji to za pobíhajícím synem šlo. Můj hlavní pocit byl těšení se a tréma, tedy kromě periodických bolestí. Synka jsem dala po obědě spát a asi v půl třetí se rozhodla, že je čas pomalu vyjet – cesta do porodnice nám bude trvat asi čtyřicet minut. Zavolala jsem své PA. Ta zrovna sloužila a řekla, že nebudeme volat té druhé PA a že to zvládneme spolu, ať přijedem. Samozřejmě v ten moment už byla x hodin beze spánku v práci. Hlavou mi proběhla rychlá myšlenka „bude tam se mnou možná skoro další službu, to je jasné“, obdivovala jsem to a byla ráda. Partner i babička dorazili do hodiny a do porodnice jsme dorazili asi v 17.00.

První porod nám s prvním synem od sotva znatelných bolestí trval 15 hodin. Druhý celkem asi 14 hodin s tím, že ráno se mi povedlo minibolesti ještě na chvilku zaspat, tak nevím, jak se to v tomhle případě počítá. Každopádně to byl porod bez invazivních metod, spontánní a přirozený. V 19.00 jsem vlezla v porodnici do vany, která mi na chvíli pomohla. Po nějaké době jsem už nevěděla, co se sebou, a k tomu se ozval hlad. Snědla jsem kus rohlíku a byla děsně nespokojená s jakoukoli polohou. Připadala jsem si jak velryba v těsném akváriu. Bylo mi horko a partner mi začínal trochu lézt na nervy, stejně jako já sama sobě. Pak jsme se dohodly s PA, že je čas vylézt z vany, že už to nepomáhá. Bylo asi 21:30. Navrhla jsem pozici vsedě na záchodě jako při předchozím porodu (čímž se ten rozběhl do konečné fáze). Čas na záchodě jsem strávila převážně sama a PA mě přišla několikrát zkontrolovat a já už zas nevěděla, co dělat. PA mi taky začínala lézt na nervy – přišlo mi, že mě „kontroluje“. Najednou řekla něco v tom smyslu, že kdybych něco opravdu udělala, už jsme mohli miminko mít u sebe. V ten moment jsem se naštvala, nic jsem ale neřekla, PA mě sundala ze záchodu, pomohla mi na lůžko a odešla. Naštvání kulminovalo, až se mi něco přepnulo v hlavě a donutilo mě to křičet, dost vysoko a nahlas na to, aby za minutu přiběhla jiná PA, co měla zrovna službu. Prohlédla mě a řekla, „no vida, já myslela, že už to bude, když tak křičíte – no je to dobré, postupuje to, jedeme dál“. Za okamžik se zjevila moje PA. Konstatovala také, že se proces pohnul, zase odešla a chvíli mě ještě nechala křičet, což jsem potřebovala. Jak jsem se později dozvěděla, šla si vypít to kafe, které si před tím udělala. A mně křik dál ulevoval a pomáhal mi tlačit.

O partnerovi jsem dávno ztratila přehled. Asi šel zrovna ven na vzduch, když nebylo co dělat. Nevím, jak dlouho to trvalo, než mi praskla voda a nastala konečná fáze porodu, protože jsem prostě byla mimo. Ještě jsem se přesunula jednou, když PA řekla, že už to asi bude, na porodní lůžko na malém sále zahaleném v pološeru. Objevil se partner a držel mi pokrčenou nohu až do konce. Ležela jsem na pravém boku a vnímala tělesné pocity už zbavené bolesti. Občas někdo ztratil pár slov, svůj křik jsem nevnímala. Jeden z hezkých momentů byl komentář partnera, že „už vidí hlavičku“ a PA mi ji ukázala v zrcátku – to jsem vlastně chtěla zažít a byla jsem ráda, ale potom jsem si uvědomila, že to tak důležité není. Chlapce jsem zřetelně cítila, jak mnou prochází. Už jsem si připadala mnohem racionálněji, i když k racionalitě jsem měla na hony daleko. Náš druhý chlapec se narodil v pozici hvězdáře (s očima upřenýma do oblohy), šňůru jednou kolem krčku, byl trochu bledší, ale jinak v pořádku – reflexy atd. Když jsem ho prvně uviděla, zdál se mi bledý a chtěla jsem, aby se hned nadechl – vybízela jsem ho, aby křičel. To mě rychle přešlo, protože PA mi ho hned dala na tělo, kde se nadechl a zabroukal. Měla jsem ho na sobě nějakou dobu a pak ho zabaleného do plínky partner odnesl zvážit (měřen nebyl, na naše přání). Za pět minut mi ho partner opět přinesl. Narodil se asi v 0.30 v den narozenin mého otce. Lékař mě viděl dle dohody až po porodu, „zkontroloval“ mě a drobné natržení navrhl nešít, a to bylo vše z jeho strany, placenta byla dávno venku. Chlapečka jsem si na novorozeneckém oddělení vykoupala druhý den sama. Zmrazenou placentu jsem si vzala po pár dnech domů.

Druhý den jsme v porodnici několikrát rozmlouvaly s mojí PA mj.  – o držení novorozence „ve vajíčku“, o různých věcech ohledně kojení, etc. Taky jsme si vysvětlily, že při porodu PA poznala moment, kdy jsem začala být naštvaná a schválně řekla, že už jsme to miminko mohli mít, a pak si odešla udělat kafe. A dobře mě odhadla, už jí to takhle vyšlo několikrát – porod se posunul dál. Pak jsme se tomu ještě několikrát zasmály, naposled když nás po čtrnácti dnech v Praze navštívila „zkontrolovat“ – výraz a koncept, který se stal klíčem k porodu, na který se smíchem vzpomínám dodnes. Jsem moc ráda, že jsme ho takhle mohli všichni tři prožít – já, partner a náš chlapec.

PA s celostním přístupem je nutností, kterou si bohužel ještě moc málo lidí v Čechách uvědomuje. Je nám psycholožkou, zdravotní sestrou, matkou, kamarádkou i vychovatelkou, nemluví, když je potřeba ticho, spíše jedná – a to vše s jedním cílem – pomoct nám, když to potřebujeme, a jinak nás nechat být, ať děláme, co umíme, je to přeci naše věc.

Přála bych všem matkám a jejich novorozeným dětem, aby jim bylo umožněno zažít něco podobného, co my, aby to nebylo výjimkou. Nechápu, jak to, že za takové přirozené věci je potřeba vlastně bojovat – asi se jich společnost snažila zbavit příliš neuváženě tak, jako bylo náboženství nahrazeno socialistickou morálkou. A teď se ukazuje, že to byl nesmysl.

Alice z Prahy

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 854. Porodní příběh v Čechách

 

Přirozeně nepřirozeně

Můj porod ve mně uzrával poměrně dlouho, synovi už je 21 měsíců. A nyní mě nějaký vnitřní popud vedl k tomu, abych všechno sepsala, a ráda bych, aby se tento porodní příběh stal součástí Příběhů pro Ivanu.

Během těhotenství jsem se cítila báječně, ovšem jako prvorodička jsem byla celkem poslušnou ovečkou systému. Chodila jsem na všechna vyšetření a kontroly (u příštího dítěte si to udělám po svém, vyberu si PA a ta mě bude provázet celým těhotenstvím). Snažila jsem se načíst si co nejvíc k porodu, tedy samozřejmě k tomu co nejpřirozenějšímu. (Teď vím, že to bylo málo.) Porodnici jsme si vybrali spíš menší, protože když jsem byla na prohlídce ve fakultní, kterou máme asi dvě stě metrů od domu, vyděsila jsem se, vypadalo to tam jak na Václaváku, a to i na oddělení šestinedělí. Už samotný fakt, že budu muset trávit nějakou dobu v nemocnici, mi dost vadil, protože jsem už od začátku věděla, že těhotenství pro mě není nemoc a porod nepředstavuje lékařskou věc. Snažila jsem se zjistit si co nejvíce dostupných informací o přirozeném porodu, na všechno jsme se pak ptali PA při prohlídce námi zvolené porodnice. Odpovědi nebyly úplně ideální (například na otázku dotepání pupečníku zazněla stará nepravda, že by dítě mohlo vykrvácet zpět do placenty), ale byla vidět snaha nezasahovat do chodu porodu.

Sepsala jsem si porodní plán (nepíchat plodovku, nenastřihovat, žádný oxytocin ani epidurál, mnou vybraná poloha pro vytlačovací fázi, bonding…) a ten předala při první kontrole v porodnici, lékařka se mnou všechny body prošla a v podstatě mi je odsouhlasila, tedy až na ten nástřih samozřejmě, „ten se musí udělat, když to bude nutné“.

První kontrakce přišly v pátek odpoledne ve čtyři hodiny, pamatuju si to přesně, šla jsem zrovna z města a myslela jsem, že už nedojdu, ne kvůli bolesti, ale cítila jsem dole takový tlak, jako by tam už hlavička tlačila a měla každou chvíli vykouknout ven. Ale byla jsem v pohodě, manželovi jsem zavolala, že už přišly kontrakce, ale že jsou zatím nepravidelné, takže je ještě čas. Bolesti nebyly nijak veliké, sice jsem se vůbec nevyspala, ale pořád jsem se cítila v pohodě. Ráno jsem manžela vzbudila, že kontrakce jsou po pěti minutách a že bychom mohli vyrazit do porodnice. Pravda, manžel asi čekal, že budu při kontrakcích lézt po zdech, a když tomu tak nebylo, moc se mu nechtělo věřit, že už vážně rodím. Navrhl ještě chvíli počkat, nijak mi to nevadilo a nakonec jsme vyrazili až za další dvě hodiny. Kolem desáté mě přijali v porodnici s tím, že jsem otevřená jen na dva centimetry, a s konstatováním, že se tedy otvírám dost pomalu. Musím říct, že mě to tenkrát značně znejistělo. Navíc mě rozhodila otázka, jestli jezdím na koni, že mám tak pevnou hráz. Ale jinak byly PA i lékařka milé. Rodila jsem tam v tu sobotu jediná, takže tam byl klid, což mi vyhovovalo. Manžel byl dost překvapený, že se potvrdil počínající porod, protože si myslel, že jde jen o poslíčky. Nevzal si tedy žádnou svačinu, což se mu pak dost vymstilo.  Porodní box byl celkem příjemný, nikam jinam se z něj nemuselo (v té fakultní kousek od domu jsou sprchy na chodbě, v té námi zvolené byla sprcha nebo vana na boxu). První problém nastal, když jsem po menším nátlaku svolila píchnutí plodové vody, ničemu to nepomohlo a já si to jen vyčítala. Následovalo konstatování lékařky, že se opravdu pomalu otevírám, že by mi doporučila něco na zesílení kontrakcí. Dnes si říkám, jak jsem byla hloupá, že mi nedošlo, že se mluví o oxytocinu, ale měla jsem přece v porodním plánu, že ho nechci… Nakonec jsem dostala injekce tři!!! Během těch poporodních měsíců jsem si o umělém oxytocinu přečetla pár studií a jeho nežádoucí účinky přesně sedí na další pokračování mého porodu. Ale ani injekcemi zesílené kontrakce nepomohly otevírání dle představ paní doktorky, nastalo tedy manuální (!) otevírání, kdy se lékařka snažila během kontrakcí roztáhnout branku rukou. To bylo celkem peklo. Samozřejmě se to odehrávalo vleže, tedy pak už jsem nestihla zareagovat ve vypuzovací fázi změnou polohy. Během jedné kontrakce lékařka roztahovala, během další už mi tělo říkalo, že chce tlačit, ale PA i doktorka křičely, že tlačit nesmím, musím říct, že to byla na celém porodu asi ta nejbolestivější a nejhorší věc, co jsem udělala – snažila jsem se oklamat a zadržet přirozenost svého těla, neposlechla jsem ho. Následující kontrakci vytáhly PA a dr. opěrky, hodily mi do nich nohy a nakázaly, že už mám tlačit. Jenže najednou to nešlo, hlavička několikrát vyjela, ale ne dostatečně, takže zase po kontrakci zajela zpátky – to se opakovalo několikrát, najednou začaly problémy s ozvami, dostala jsem kyslík a při další kontrakci přišly i „kamarádky“ Kristellerova exprese a nástřih. Hlavička byla venku, pak už to šlo, ale nakonec jsem rodila, jak jsem nechtěla – vleže s náskokem a nástřihem. Malého mi přiložili asi na dvě minuty, následovalo obligátní vážení a měření a konstatování, že je malý přidušený, takže ho odnesli. Najednou jsem tam ležela s nohama roztaženýma, bez dítěte, a když mě zašívali, byla to hrozná bolest, protože mi přišla neoprávněná. Všechno během porodu jsem zvládla nějak rozdýchat, ale tohle pro mě byla bolest bez důvodu, tedy psychicky jsem ji snášela špatně. Dodnes mám s jizvou po epiziotomii problém. Při menstruaci hodně bolí a nejspíš mi srostla s nějakým svalem, protože bolest vystřeluje až do nohy.

Malý byl venku (narodil se v šest večer), ale nebyl u mě, ležela jsem tam a cítila se opravdu prázdná… Když mě vyvezli na šestinedělí, bylo už skoro devět. Manžel šel domluvit, aby mi syna dali, původně mi ho na noc ani nechtěli dát, tak manžel musel být dost důrazný, čímž asi sestru popudil, jelikož mi pak poměrně necitlivě vyčetla, že mám špatné bradavky a že jsem hloupá, když jsem nenosila formovače. Takže po tom všem přišel problém s kojením. Nejenže se malý nepřisál, ale on se ani kojit nechtěl, pořád spal. V noci byl celkem klid, na pokoji jsem byla sama a nikdo mě už pak zkontrolovat nepřišel (až ráno). Jenže Kryštof pořád spal a snaha ho vzbudit se nesetkávala s úspěchem. Spustilo se šílené kolečko, které mě neskutečně stresovalo. Malého váha padala rychle dolů, neustále mě strašili, pořád jsem přikládala, po každém kojení jsem ho musela chodit vážit, každá sestra z novorozeneckého mi radila něco jiného, nakonec mi daly klobouček a pro ně to bylo vyřešeno. Naštěstí u mě nepřišly žádné poporodní deprese, byla jsem úplně „našlehnutá“ štěstím, jen to kojení mě trápilo a nátlak sester v porodnici mě hrozně stresoval. A taky nesmím zapomenout na to, že jsem měla malého pořád u sebe nebo na sobě, a když jsem ho nosila po chodbě v náručí, bylo mi doporučeno, že si jej mám dát do vozíčku, stejně jako mi ho vždycky vzali a dali do té plastové postýlky, když jsem usnula a měla malého u sebe nebo na sobě.  Je fakt, že nesnáším nemocnice, takže jsem se neskutečně těšila domů. Doma jsem ovšem dostala horečky, se kterými jsem se potýkala zhruba tři týdny, jsem přesvědčená, že to bylo kvůli kloboučku, skrze který se prostě kojí nepřirozeně. Klobouček jsem nakonec po několika měsících odbourala a pořád kojím a kojit budu až do přirozeného odstavení.

Pořád si myslím, že porod je úžasná věc, vlastně jsem si ve chvílích po něm říkala, že tohle si střihnu klidně znovu a několikrát, ovšem jinak, opravdu přirozeně. Podruhé bych ráda rodila v Krnově a s vlastní PA, která mě bude provázet celým těhotenstvím, a mým snem je, že ten třetí porod by mohl být domácí, pokud by manžel třeba u druhého viděl, že opravdu přirozeně je to mnohem krásnější.

Ráda bych touto cestou popřála Ivaně hodně sil. Co dělá, je krásné a má to smysl. Snad už brzy bude moci každá zažít porod bez rutinního násilí a bonding v pravém slova smyslu se stane normou, nikoli něčím, za co by měla žena bojovat. Nenechávejme to ale jen na Ivaně a PA, to my se musíme snažit to změnit. Doufejme, že to nebude boj s větrnými mlýny.

Všem ženám přeji krásný porod, který prožijí podle svých představ!

Martina Křížová

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 855. Přirozeně nepřirozeně