U nás se nikdy nemluvilo o porodu jinak než s hrůzou. Od dětství jsem byla očkovaná vírou, že ženy v naší rodině zkrátka neumí rodit. Začalo to mou prababičkou. Narodila se v roce 1904. Nebyla ještě ani plnoletá, když se propadla podlahou ve střeše seníku a spadla rozkročmo přímo na dřevěné hrazení. Několikanásobné zlomeniny pánve způsobily, že jejím lůnem později nedokázalo projít živé dítě. Z deseti těhotenství byly tři potraty, čtyři děti zemřely při porodu nebo krátce po něm a tři děti porod přežily díky císařskému řezu. Má babička, která se narodila jako poslední, byla takové nedochůdče, kilo a čtvrt. Babička otěhotněla na vysoké škole. Sice nedopatřením, ale byla v tu dobu už vdaná a tehdy to nebylo nic neobvyklého. Tvrdila o sobě, že porod zvládne. Nezvládla. Tři dny proskučela v bolestech v porodnici otevřená celou dobu na čtyři centimetry. Porod nepostupoval, na břiše se začala objevovat rýha předznamenávající rupturu dělohy, v poslední minutě se předešlo katastrofě císařským řezem. Babičku později má prababička, její maminka, zapřísáhla, aby už další dítě neměla. Po všech zlých zkušenostech o ni měla strach. Moje maminka, babiččino jediné dítě, otěhotněla taktéž na vysoké škole. V břiše jsem jí rostla já, dítě z neopatrnosti. Můj otec za moc nestál, dítě nechtěl, mou maminku taky ne. K porodu šla vystresovaná, opuštěná a důkladně postrašená oběma babičkami. Jak už se dá tušit, neporodila. Vypráví, že deset hodin strávila v bolestech a pro nepostupující porod byl proveden císařský řez, o který už ke konci sama prosila. Když po pěti letech otěhotněla znovu, o přirozeném porodu ani neuvažovala. Sestra se narodila opět sekcí. Všechny ženy, které vyšly z pokolení mé prababičky, z různých důvodů všechny rodily císařským řezem. Pratety, tety, sestřenice, všechny do jedné. Celkem jedenáct dalších císařských řezů. A tohle jsem slýchala od malička, v tomhle mě vychovali. U nás se nerodí. Vídala jsem babiččinu jizvu podélně přes celé břicho, vídala jsem dva maminčiny „bikiny“ řezy a znala historky o beztvarém břiše mé prababičky, s mnohokrát operovanou kýlou, se střevy vyhřezlými pod průhlednou kůží a sešívaném zlatými dráty – a to všechno jen díky těm zlým porodům.

Otěhotněla jsem na vysoké škole. Sice neplánovaně, ale byla jsem už vdaná. Bylo mi tři a dvacet, stejně jako tehdy babičce i mamince. Stejný scénář. Kéž bych v tu dobu měla víc rozumu a síly vzepřít se rodinné tradici. Nikdo si nemyslel, že porodím normálně. Dokonce ani já ne, i když jsem si to moc přála. Když maminka ze své pozice lékaře domluvila porodníka v Krnově, aby byl přítomen u mého porodu, myslela jsem si, že je to pro mě to nejlepší. Maminka si to myslí dodnes. Ke konci těhotenství ultrazvuk zaznamenal snížené množství plodové vody. Primář superporodník rozhodl, že z tohoto důvodu vyvolá ve 37. týdnu porod. Bylo úterý 7 hodin ráno, další den odjížděl na týdenní školení… Dnes si jen domýšlím, z jakého popudu tehdy jednal. Když porod před polednem skončil akutním císařským řezem z důvodu snížených ozev, všichni jsme mu děkovali, že mně a mojí holčičce zachránil život. Dnes už se nedá nic ověřit ani dokázat. Holčička navzdory údajnému nedostatku kyslíku měla Apgar skóre tři desítky. Jak mi později řekl manžel, byla hodně od mázku, ven se jí ještě nechtělo, k porodu to ještě nebylo, byla hubeňoučká, kdyby se mohla rozhodnout, ještě by v břiše pobyla.

Znovu jsem otěhotněla po roce a čtvrt. Věděla jsem, že se nechci nechat znovu řezat. Ani za nic! Různá shoda náhod nebo řízení osudu mě přivedlo ke třem zásadním lidem, kteří zapříčinili do té doby mé největší myšlenkové osvícení. S prvním z nich jsem se setkala jen psanou formou. Kniha Michela Odenta Znovuzrozený porod byla pohlazením po duši, všechno dávalo smysl, na jejím základě jsem nabyla vědomí, že jsem schopna porodit normálně. Druhým osudovým setkáním byla porodní asistentka K. Chodila jsem k ní na jógu a na konzultace, neuvěřitelně mě uklidňovala celá její osobnost. Všechno bylo v pořádku, všechno bylo normální, vedla ženy k důvěře ve vlastní tělo i v miminko, naprostý opak toho, co jsem do té doby slyšela v poradnách na gynekologii. Třetím mezníkem mé transformace v uvědomělou ženu byla Michaela Mrowetz, psycholožka, která mě, po té, co slyšela o mém rodinném backgroundu, ihned přijala na terapie.

Věděla jsem, že do Krnova rodit nepojedu, že to tam nezvládnu. Ze začátku těhotenství jsem si tam pár dnů poležela kvůli nemoci a ten pach ve mně naprosto živě vyvolal vzpomínky na předchozí porod, které jsem do té doby měla zasunuté někde hodně hluboko, abych na ně nemyslela. Michaela se mě s tázavým výrazem ptala, kde ale chci rodit… Zjistila jsem, že Krnov, navzdory tomu, jak jsem tam dopadla, je ve srovnání s ostatními porodnicemi v Česku úplným rájem na zemi.

Věděla jsem, že budu potřebovat doprovod, psychickou podporu někoho, kdo má zkušenosti. Chtěla jsem porodní asistentku, ne dulu. K.  mě nakontaktovala na některé asistentky, které doprovází k porodům. S jednou jsem se sešla. Nesedla mi. Cítila jsem, že chci jedině K. Ta ale do porodnic nechodí.

Byl to můj manžel, který první přišel s návrhem, ať rodím doma. Přečetl si Odenta a dávalo mu to celé smysl. Po císaři a po psychickém boji s rodinným dědictvím budu potřebovat zacházení v rukavičkách, jestli mám porodit normálně. Nerušený klid budu mít jen doma.

V životě bych to do sebe neřekla. Byla jsem aktivní odpůrkyní domácích porodů. Jen blázen může tak riskovat. Hloupé ženské. Jenže média se nikde nechlubí tím, že statisticky z hlediska bezpečnosti jsou na tom porody doma a v nemocnici stejně. Nebudu tu rozepisovat fakta o domácích porodech. Prostě jsem se nakonec rozhodla…

Nemyslela jsem si, že rodím. Tři dny jsem měla poslíčky/kontrakce celkem pravidelně asi po deseti minutách. První den jsem to ještě konzultovala s K, řekla, ať tomu nechám volný průběh, že to může být i úplňkem. Byla to otrava. Moc jsem se v noci nevyspala, břicho jelo na plné obrátky. Slyšela jsem, že před porodem přichází období klidu před bouří. To se teda moc nekonalo. Když ale nad tím zpětně uvažuji, určité smíření a klid přišlo den před porodem, kdy jsem se šla večer sama projít na pole a lesík za domem a prosila každou kytku, každý strom, stébla trávy, srny, měsíc a hvězdy, aby mi dali svou sílu, a nahlas jsem zpívala a čichala ke vší té přírodě okolo, abych už konečně vypnula ten svůj nevypnutelný člověčí mozek.  To bylo ve středu. Čtvrtek dopoledne jsem (opět s pravidelnými kontrakcemi) strávila u tchýně, která mi pomohla se starší dcerou. Odpoledne po příchodu domů jsem začala zvracet a povolala muže z práce dřív, protože jsem se už nedokázala postarat o dceru, bylo mi líto, jak je z toho zmatená. Chudáček mi k záchodu přinesla i Gaviscon a hladila mě po zádech a tulila. Jak byl muž doma, udělalo se mi lépe a rozhodla jsem se, že ještě uvařím ovocné knedlíky. Vedle sporáku jsem měla připravený skákací balón, na kterém jsem rozdýchávala kontrakce. Ukoulet knedlíky, hodit do vody, kontrakce, vytáhnout knedlíky, ukoulet další, hodit do vody, kontrakce, vytáhnout z vody…  Měla jsem dobrou náladu, že to jde tak od ruky a vychází na čas, ale muž už se na to nemohl dívat a řekl, ať napíšu K. Věděla jsem, že má jógu, na kterou jsem původně měla taky jít, a nechtělo se mi ji rušit, protože „určitě nerodím“. Ale napsala jsem. Bohužel k mé nevoli K. pohotově jógu zrušila a přispěchala k nám. Vyhodilo mě to z knedlíkové pohody a cítila jsem se provinile, že kvůli mně se třináct těhotných ženských musí otočit na podpatku a plahočit se domů bez vytoužené hodinky pro sebe, že teď už teda rodit musím, když je K u nás, že musím rodit nejenom pro všechny ženy v mé rodině, ale teď už i pro těch třináct jogínek, kterým jsem překazila plány… Bylo toho už moc, břemeno, se kterým jsem nepočítala a v tu chvíli už nedovedla unést. Stoupl mi tlak a miminku taky. K. mi pak po porodu řekla, že to byl jediný moment, kdy měla obavy. Dcera byla ještě vzhůru. K. řekla, že budu rodit, když se tak rozhodnu. Chtěla jsem se s dcerou ještě rozloučit, zažít poslední večer jejího jedináčkovství. K. s mým manželem pili v kuchyni čaj. Nechtěla jsem být s nikým, jen s ní. Vlezly jsme si spolu do vany, hrály si se zvířátky a mně se celou dobu chtělo brečet. Když jsem ji uspávala, posílala jsem jí všechnu svou lásku. Usnula rychleji než obvykle. Když jsem přišla do kuchyně, poručila jsem, ať si povídají dál a nevšímají si mě. Kontrakce se zpomalily, druhá vana nepomohla, i když jsem celou dobu zpívala pozitivní afirmace sobě i miminku a dovolovala mu, aby se narodilo, jestli si to přeje. K. odjela domů. Chtěla jsem vypnout, rozčilovalo mě to sentimentální ladění, afirmace mi začaly lézt na nervy, byla jsem děsně unavená po těch třech dnech nepřetržitých poslíčků a chtěla jsem si před spaním pustit Teorii velkého třesku. Zrovna jsme kápli na extrémně vtipný díl. Jak jsem se tak chechtala, opět se mi vrátily pravidelné kontrakce. Muži jsem řekla, že jsem se rozhodla, že nerodím a chci spát, ale raději přespím v obýváku, ať svým skučením nebudím dceru. Chtěl pro jistotu zůstat se mnou. Usínali jsme, ale vždycky přišla další vlna, která mě budila, nešlo to. Manžel začal měřit pravidelnost, a když mi po nějaké době oznámil, že vlny přicházejí co dvě minuty a trvají minutu, byla jsem překvapená. „Tak jo, volej K,“ stačila jsem říct v krátkém momentu po konci kontrakce a před upadnutím do spánku. Ani nevím, kdy se objevila. Prostě najednou klečela vedle mě a pomáhala mi dýchat. Chtělo se mi jen spát. Občas jsem usnula, když jsem nespala, chtěla jsem ujištění, že opravdu rodím. Jednou jsem poprosila o vnitřní vyšetření, chtěla jsem vědět, jestli se otvírám, žádná ženská v naší rodině se neotevřela víc jak na čtyři centimetry. K. mi neřekla číslo. Řekla, že je vzadu vidět hlavička. Tak jo. Zase vlna a zase usínám.

Chvílemi vyju jak smutný pes, chci brečet, že nemůžu spát, chvílemi jen skučím, do toho manželův hlas, že se dcera budí, že jde za ní, bolí mě stehna, jiná poloha než v kleku ale nepřichází v úvahu.

Znervózňuje mě, že nevím, jak jsem na tom. Hlenová zátka žádná neodešla, voda nepraskla. Rozzuřeně se ptám K: „Tak kde je ta blbá voda???“ K. s mateřskou trpělivostí a klidem říká, že miminko potřebuje vodu. Nic víc. Nemluví, je klidná, dýchá se mnou.

Párkrát vykouknu ze svojí bubliny, občas tu muž je, občas není, asi chodí uspávat. Venku leje jak z konve, hučí vichr, občas řvu do polštáře.

Najednou rána, praskne voda. Hurá! Manžel podává ručníky. Nemáme nic nachystané. Pořád jsem totiž prosila, ať nic nechystá, že nerodím.

Pak se v pauze posadím na paty a začnu kroutit hlavou. K. říká: „Super, super…“ Vzpomenu si, jak na předporodním kurzu říkala, jak ženské před vypuzovací fází zaklání hlavu. „Ty jo, tak já fakt rodím, už to asi bude, tak fajn, to už zvládnu,“ projede mi hlavou. Pak ještě pár vln, K. se ptá, jestli nechci tlačit. Ještě ne.

Ale po dalších dvou vlnách začínám uvnitř cítit hlavičku. Přichází silná chuť tlačit. Je to naprosto opojný pocit. Najednou už nechci řvát jak tygr, jsem tiše a jen si to užívám. Vnitřním zrakem vidím dítě, cítím detailně jeho tvar, já i dítě jsme jedno tělo, jsme i čas, jsme i prostor, jsme všechno najednou. Vidím, jak je moje holčička krásná, miluju ji, děkuju sobě i jí, hlavička ještě nevylezla a už obě oslavujeme. Dávám jí čas, přeju si prožívat to znovu a znovu. Z balónu, o který se opírám, se přesunuji k posteli, pod hlavu si dávám polštář. Voní jak můj muž, je mi nádherně. Hlavička je venku.

Usmívám se do polštáře, jsem před koncem. Vytlačit tělíčko je namáhavější, než jsem si myslela. V televizi vyrvou dítě z matky většinou okamžitě poté, co vykoukne hlava. Vždycky to vypadá tak jednoduše. Při další kontrakci vylézá holčička celá, ticho prořízne nejkrásnější zavolání na světě. Vzpřímím se na kolenou, mezi nohama mi ruce porodní asistentky podávají děťátko. Beru ho do náručí, je teplé, mokré, heboučké. Do dveří přibíhá manžel, ani nevím, že tu nebyl, vždyť jsem ho přece celou dobu cítila z polštáře.

Nevím, co jsem jí říkala, nevím, jak jsem se položila na záda. Ležím s ní přikrytá na zemi na žíněnce, muž mě hladí a kouká, všichni se usmíváme.

Muž: „Je to teda holčička?“ „Já nevím, nedívala jsem se,“ říká K. „Počkej, já tam šáhnu,“ já na to. „Je tam malá pipinka,“ směju se nahlas. „A jak se jmenuje?“ Koukneme s mužem na sebe, kývneme a on odpovídá: „Zoe.“

Zoe znamená život.

To jméno měla dostat, pokud se nám to povede. A povedlo se.

Jsou tři hodiny ráno, déšť bubnuje do oken, v komíně přes digestoř je slyšet hučící vítr. Zoe je klidná, saje z prsa. Muž přestříhává pupeční šňůru, venku se rozednívá. Na záchodě ze mě doslova vypadne placenta. Nikdy jsem placentu neviděla. Připadá mi malá. Všechno to tak zvláštně voní. Ještě dnes, po jedenácti dnech trochu té vůně zůstalo Zoe na hlavičce.

Starší dcera se probouzí krátce po odchodu placenty. Je rozespalá, usmívá se na miminko. Jak se probírá, hodnotí, jak je maličké, a že prý je špinavé, maminka je špinavá taky. Je to úsměvné. Lebedíme si na gauči.

Ráno píšu rodině, že jsem porodila. Odpovídají mi smskou, nechtějí rušit. Maminka píše, že jsem zlomila rodinnou kletbu. Později dopoledne si voláme s maminkou a s babičkou. Prozrazuji, že jsem rodila doma. Cítím jejich zděšení, ale nikdo nic neříká, drží se, jsou rádi, že jsme v pořádku.

První dva dny po porodu jsem byla doslova „vysmátá.“ Každičký aspekt normálního porodu je tak odlišný od toho, co jsem zažívala poprvé. Ráno po porodu pobíhám vesele po bytě, vařím jehněčí na oslavu, jsem v povznesené náladě a plná energie. Druhý den po porodu mi stačí obyčejná slipová vložka. Ve skříni mi teď leží čtyři neotevřená balení porodnických vložek té největší velikosti. Po první zkušenosti jsem si myslela, že budu zas osm týdnů krvácet jak prase na zabíjačce. Zoe se má čile k světu, pije, kaká, čůrá. První dcera dva dny po svém narození jen spala. Takový rozdíl. Úplně pohodové miminko. Prvorozená se, chudáček, ještě měsíce po porodu budila ze spaní prudkým trhnutím a rozhozením ručiček i nožiček do stran. Určitě se jí zdálo o porodu, jak ji násilím tahali z maminky pryč. Zoe spí klidně, vzbudí se jednou dvakrát za noc. Přes den, když nespinká, pozoruje svět kolem, je bystrá. Nepláče.

Porod doma není ideální stav. Já jsem se pro něj rozhodla a pro tu chvíli bylo mé rozhodnutí správné. Moc bych si přála, aby bylo i dalším ženám umožněno rodit důstojně, aby se všichni zainteresovaní snažili hledat společné řešení, které by vyhovovalo všem.

Chtěla bych povzbudit všechny ženy, které po císařském řezu chtějí rodit normálně, že je to možné. Nejdůležitější je být pevně rozhodnutá, rozpustit veškeré pochybnosti o sobě i o miminku dostatečně včas před porodem a být pravdivě informována a obeznámena s celým porodním procesem.

Na dálku přeji paní Ivaně a všem bojovnicím za důstojný porod mnoho síly a elánu!

Veronika H.

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 870. Přirozený porod po císaři