Nad možností porodu doma jsem přemýšlela dlouho před tím, než jsem byla těhotná. Poprvé mě téma porodů oslovilo na Zdravotně sociální fakultě, kde jsem se náhodou dostala na konferenci o porodech. Vystoupení přítomných přednášejících mě velmi zasáhlo. Stály proti sobě dva tábory. Porodní asistentky a lékaři. Lékaři na mě působili velmi arogantně, zastrašovali, v žádném případě se nechtěli na ničem dohodnout. Jako by říkali, že bez nich nelze porodit. To, co říkaly porodní asistentky (Ivana Königsmarková a Zuzana Štromerová), mi dávalo smysl. Porod je přirozený proces, pokud je těhotenství a průběh porodu fyziologický, není nutné lékařského zásahu, ten je potřeba při komplikacích. Co je na tom k nepochopení a proč je kolem toho takových emocí? To nechápu dodnes!

Kdybych v tu chvíli byla těhotná a začínala bych rodit, jednoznačně bych volila péči porodní asistentky. Pánové ve mě prostě nevzbudili ani svými argumenty, natož svým vystupováním, důvěru.

A tak jsem se začala o porody více zajímat. Četla knihy, mluvila se ženami a naslouchala sama sobě. Na základě toho mi vyšlo, že bych ráda rodila v klidném prostředí, bez rutinních zásahů, s porodní asistentkou, kterou znám a která zná mě, a aby mi dítě po porodu nikam neodnášeli.

Když už jsem byla konečně těhotná, byla jsem rozhodnuta (že pokud bude vše v pořádku) budu rodit doma. První mé těhotenství skončilo potratem v 10. týdnu, ale to je jiný příběh. Po třech měsících jsem znovu otěhotněla a těšila se z těhotenství a na porod. Jediné, co mě mrzelo a frustrovalo, že má mamka a babička byly proti porodu doma. Nesnažily se mě pochopit, nenaslouchaly. Teď už vím, že za tím byl strach. Strach o mě, strach vystoupit ze zaběhnuté rutiny, strach z projevů ženství, strach svobodně přemýšlet…

Porod se rozběhl v noci, ze soboty na neděli, za největší bouřky, kterou jsem kdy zažila. Od půlnoci začaly být pravidelné kontrakce, informovala jsem manžela a volala porodní asistentce, že začínám rodit. Snažila jsem se ještě spát, abych nabrala sílu. Kolem čtvrté jsem se přesunula z ložnice do obýváku, kde jsem si zapálila svíčky a soustředila se sama na sebe. Kolem šesté jsem si vyžádala porodní asistentku, neb jsem si myslela, že miminko budu každou chvílí na světě. Ale byla jsem otevřená teprve na 4 cm, tak to vypadalo ještě na delší dobu. Asi jsem trochu přecitlivělá, ale i přítomnost porodní asistentky mě trochu rušila, což ona skvěle vytušila a nabídla, že si půjde něco zařídit (bude na blízku a ale ne zas tak). Zlom nastal, když jsem se přesunula do vany (neměla jsem v plánu rodit do vody, to vyplynulo ze situace). Manžel s porodní asistentkou právě doobědvali, když se porod rozjel na plné obrátky. To už jsem realitu vnímala tak trochu zastřeně. Při každé kontrakci jsem se zavěsila na manžela (jak úlevné) a mezi kontrakcemi jsem si dávala občerstvení v podobě kousků ovoce (jak osvěžující). Několikrát se stalo, že hlavička už byla venku, ale pak zase zajela zpátky. Už jsem byla u konce sil. Porodní asistentka říkala, že ještě chvíli a bude třeba vylézt z vany a změnit polohu. Byla přede mnou poslední kontrakce ve vodě, byla jsem odhodlaná dát do toho všechno. Ale než jsem se stačila nadát, miminko vyplulo na svět samo. V tu chvíli jsem byla plná energie, vzala jsem si miminko – holčičku Sárinku do náručí a ještě chvíli jsme zůstaly ve vaně. Pak jsme se přesunuly do postele, kde se Sárinka po krátké chvíle bez problémů přisála. Byla to euforie, nádhera! Moc ráda na to vzpomínám!

Jsem moc vděčná, že jsem mohla porodit dle svých představ. Doma jsem cítila bezpečí, intimitu, respekt, důvěru ve své tělo a dítě a lidi, co mě obklopovali.

Mrzí mě, že se v naší zemi brojí proti porodům doma, že žena nemá právo volby, že odpůrci mají zavřené oči (nevidí spokojené matky a klidné děti po přirozeném porodu) a zacpané uši (neslyší doporučení WHO). Nechť každá žena rodí tam, kde se cítí bezpečně! Prosím o vzájemný respekt!

Děkuji svému muži a porodní asistentce Johance za podporu při rození Sárinky!
Děkuji Ivaně Konigsmarkové za její názory, její práci a její odvahu!

Držím palce a přeji hodně síly! Nejen Ivaně, ale nám všem!

Kája Sukdolová