Porodila jsem své třetí dítě.

Letos v září. V obývacím pokoji, před, v té době už zhasnutým akváriem.

Čtvrt hodiny před půlnocí.

Když jsem se pak, chvíli po porodu ptala jediné přítomné osoby, jaké to bylo z jejího pohledu, tak mi s úsměvem a únavou v hlase řekla, že jsem „domorodička-samorodička“…

To, že jsem rodila doma, mi opravdu docházelo několik dni. Po předchozích, sic pozitivních, zkušenostech z porodnic, jsem ani o ničem jiném neuvažovala. Až později mi docházelo, že mne vlastně ani na chvíli nenapadlo nikam jet, nebo se dovolávat nějakého lékaře. Jediné, co mne napadalo, bylo, že jsem prostě porodila a přišlo mi to úplně stejné a samozřejmé, jako dojít si ráno na velkou. To bylo v podstatě tím největším poporodním šokem. Ta samozřejmost mne překvapovala.

Během tří let jsem porodila své tři děti. Každé těhotenství bylo jiné, každý porod byl jiný a každé dítě je jiné.

A tohle jsou mé poznatky v hrubém popisu…

Každá žena je jiná. Ale fyziologicky jde o stejný proces. Otázka je, jak se žena staví staví k životu a procesu který se odehrává v ní a jakou oporu má ve svém okolí. Podle toho se tvoří okolnosti. Podle toho pak porod jako životní proces vypadá. Jak řekla moje porodní bába: „Porod je proces pro aktivní dítě a pasivní matku“ a taky jsem byla poučena, že se rodí „normálně“, nikoli „přirozeně“, jak jsem se léta domnívala.

Takže ŽENY, roďme normálně, neponižujme se, a veselme se, protože to vše je prostě život a do něj patří vše, normální i přirozené 🙂

A HLAVNĚ…nechme ty ostatní, co to touží mít „jinak“ taky žít a rodit kde chtějí, třeba i před zhasnutým akváriem…

Linda Mezrová, t.č. matka Elišky, Josefíny a Vincenta, žena muže Jana Hampla

Tento příběh je pokračováním příběhu 30. Vědomé mateřství.