Když jsem čekala první dítě, o porodu doma jsem hodně četla. Ale protože jsem neznala žádnou ženu, která rodila doma, tak jsem si říkala, že se mi něco tak krásného nemůže stát. A tak se první syn narodil v porodnici. Když se narodil, měla jsem sice nějaké výhrady, ale byla vcelku spokojená. Postupem času jsem začala přemýšlet nad tím, co přesně se mi nelíbilo. Víc než nástřih mi vadila ztráta soukromí, nepotřebné urychlování, nemožnost změny polohy a hlavně odnesení miminka po porodu. Než jsem podruhé otěhotněla, začala jsem se setkávat s lidmi, kteří o tom nejen slyšeli, ale někteří to i prožili. A pak jsem pochopila, že mi v podstatě stačí utřídit si názory, získat příslušné informace a zkusit to. Také jsem zvládla uzavřít kapitolu prvního porodu s tím, že to tak prostě mělo být a bez tohoto porodu bych nemohla naplno prožít ten druhý. Podařilo se mi sehnat porodní bábu, která pomáhala s porodem mé kamarádce a byla ochotná přijet i k nám. Můj manžel nebyl proti a tak jsme se rozhodli, že to zkusíme. Pro případ potřeby jsme měli domluvenou porodnici. Rodině a příbuzným jsme se o porodu doma nezmiňovali, řekli jsme to jen mým rodičům kvůli případnému dovozu dětské lékařky, která neměla auto, a oni by ji mohli přivézt. Nakonec se ukázalo, že lékařka s tím má zásadní problém a našli si jinou. Jenže problém už nastal. Moje máma se o mě tak bála, že se mnou přestala raději komunikovat.

Můj druhý porod začal slabými kontrakcemi kolem 3h. ranní dva dny po termínu. Porodní bába dorazila kolem 8h., a protože manžel potřeboval ještě vyřídit nějaké pracovní povinnosti, vzal si staršího syna s sebou. Odjížděli kolem 9h a já byla moc ráda, že jsem zůstala sama jen s bábou. Nedokázala jsem sledovat čas. Chvílemi jsem pospávala, občas jsme se šly projít, chodila jsem do sprchy, pohupovala se na míči a den prostě postupoval. Manžel se stavil se synem na oběd u tchýně a kolem 3h. dorazili domů. Bála jsem se, že se bude chtít chovat a bude chtít, abych se o něho starala, ale i když se mě obvykle nemohl ani dočkat, tentokrát si mě téměř nevšiml a odešel s tatínkem ven, kde se uložil k odpolednímu spánku. Porod postupoval pomalu a tak mi porodní bába sdělila, že pokud neporodím do hodiny, odjedeme do porodnice. Asi jsem potřebovala postrčit, protože od té chvíle se začaly dít věci. Náš druhý syn se narodil o hodinu později v 16,28h, kdy jsem ho vytlačila opřená v obývacím pokoji o gauč. Měla jsem ho v náručí od první chvíle a byl stejně nádherný jako ten první. Když se prvorozený o půl hodiny později vzbudil, jeho brácha už byl na světě. V první chvíli si ho ani nevšiml a začal se zabývat dárky, které mu přinesl. Porodní bába se spolu s mužem o vše postarala. Uklizeno měli během 10 minut, uvařili mi čaj, večeři a krásně se o mě i o syny postarali.

Když jsem přemýšlela, jak popíšu svůj druhý porod, vůbec mi nepřišly na mysl hodiny plné bolesti a čekání, ale pouze to, jak hodně klidný a pohodový ten den byl. Díky prvotnímu impulzu, který vzešel z knihy Ivany Königsmarkové, se mi splnil sen. Oba porody mých synů měly svůj smysl a oba byly jedinečné. První mě přesvědčil o tom, že musím začít komunikovat a nedržet si své představy jen v hlavě. Díky porodu druhého syna jsem se ujistila, že i já jsem schopna porodit sama své dítě a tohle ujištění jsem hodně potřebovala. Když nad nimi s odstupem času přemýšlím, asi bych neměnila. A i díky těmto zkušenostem jsem mohla prožít třetí porod tak, jak jsem ho pro žila.

Lucie Horová