393. Doktorů si vážím
Doktorů si vážím. Vždycky jsem je poslouchala na slovo a obdivovala, co všechno byli schopni se naučit. Je to profese, kterou bych vykonávat nezvládla. Navíc bych nezvládla vystudovat ani na zdravotní sestru, natož úspěšně projít vysokoškolským drilem. Za celé své dětství, jsem s nimi neměla jedinou špatnou zkušenost. Vlastně, potkala jsem se s jedním řezníkem, co mi měl vyříznout bradavici na chodidle. Čtvrt hodiny jsem ležela a čekala, co se bude dít, pak přišel doktor, poplácal mě po stehně a prohlásil nějakou rádoby vtipnou poznámku o velkém zadku… Ano, nebyla jsem z nejhubenějších. A začal řezat. Až pak mi došlo, že čtvrt hodiny čekal, až zabere umrtvovací injekce, kterou mi ovšem zapomněl dát…
Můj přístup k doktorům se změnil, když jsem otěhotněla. Ve dvaceti jsem se objednala poprvé v životě ke gynekoložce mojí mamky. Bohužel jsem natrefila na doktorku zaměřenou na peníze a bez úcty k pacientkám. Do ordinace se vstupovalo čekárnou a přijímací kanceláří zároveň. Seděly tam 2 sestry, a probíraly nahlas intimnosti žen, které právě odešly. Všechny jsme si povinně předplatily kartu na jakýsi stroj, co měřil, vážil, měřil tlak a kdovíco ještě. Bylo nás tam asi 10. K paní doktorce se sice muselo objednat, nešlo přijít jen tak, bohužel sestry objednávaly všechny na osmou hodinu ranní. První kontrola jakžtakž ušla, paní doktorka potvrdila těhotenství a rovnou mě objednala na příště, že mi vezmou jenom krev a pak ještě na prvotrimestrální screening, který dělala její dcera za 1000,-. Doma jsem hledala, co to vlastně je, a zjistila, že to opravdu nechci. Nikdy bych své dítě nezabila a tohle se dělá jen proto, abych ho mohla zabít včas. Na poradně, kde jsem 2 hodiny seděla a čekala, než mi laskavě někdo vezme tu krev, jsem paní doktorce řekla, že na screening nejdu. V tu chvíli se na mě spustila taková lavina, že jsem se nestíhala divit. Nakonec z toho vyplynulo, ať jdu radši na potrat rovnou, když jsem tak nezodpovědná matka. A vzpomněla jsem si, že tahle ženská vlastně dávala mojí mamce fotky z ultrazvuků se zakroužkovaným mozkem a popisem, co je špatně a proč má jít na potrat. Mamka se tenkrát nedala a je nás 5 zdravých dětí. To byla poslední kapka, odcházela jsem odtamtud s nervy nadranc, ještě mi díky zdržení ujel autobus (opravdu jsem počítala, že když mi v 8 mají brát krev, tak v 10 to stihnu) a já chodila 2 hodiny po městě a brečela. Už nikdy mě tam neviděli.
Můj druhý Dr. byl velice příjemný, podal mi ruku, představil se, ptal se jak se mám, jak se cítím… Bohužel nedělal poradnu, tu pro něj dělali jiní 3 lidé hned v sousední místnosti. Já jsem byla přidělená k doktorce. Chodila jsem k ní na poradny, pokaždé dělala ultrazvuk včetně měření šíjového projasnění a nosní kůstky, pokaždé mě vyšetřovala vnitřně a chodila jsem tam tak často, že zdaleka nestačila políčka v průkazce. Vnitřní vyšetření mi byla nepříjemná (čehož si doktorka všimla a snažila se mě přesvědčit, ať se uvolním) a celé těhotenství jsem se léčila s mykózou, ultrazvuk byl zase nepříjemný Pavlíčkovi, hlavně když mu jezdila po obličeji, tak se snažil uhnout. Nevěděla jsem v té době ještě, že je to tak strašně zbytečné. Navíc jsem absolvovala i zátěžové vyšetření na cukrovku v nemocnici, přestože jsem neměla ani jeden rizikový faktor. Ale jinak byla paní doktorka příjemná.
O svém porodu jsem psala příběh Pohled zpátky. Prostě jsem tenkrát netušila, že v porodnici to nefunguje tak, že přijdu, porodím, odejdu. Přišla, dostala několik injekcí, aspoň litr oxytocinu, praskli vodu a honili mě do sprchy a pak hned na monitor jak nadmutou kozu. Položili na záda, dali nohy za hlavu, vysvětlili, jak se tlačí, střihli, odstřihli Pavlíka (apg 10-10-10) a frnk s ním někam pryč, pak mě ještě špatně zašili.
Tento zážitek, hlavně ten pocit, kdy jsem nastavila ruce a oni mi Pavlíka nepodali, a pak ochromující bolest v hrázi, která se odmítala zlepšit, mě donutil přemýšlet. A tak jsem seděla u internetu a hledala. Pod heslem porod bez nástřihu hráze a pak bonding na mě vyskakovaly porodní příběhy žen, které rodily doma. A tak jsem našla Příběhy pro Ivanu a všechny přečetla. Mohlo jich být v té době asi 50. Začalo se ve mně něco měnit. A rozhodla jsem se, že své příští těhotenství prožiji jinak. To jsem ještě netušila, jak moc jinak.
Sedmnáctý den od chvíle, kdy jsem zjistila, že jsem těhotná, jsem začala špinit. Šla jsem k Dr. s tím, že jdu dřív, než jsem chtěla, ale že mi něco nepřijde v pořádku. Těhotenství bylo potvrzeno a dostala jsem nějaké léky s tím, že je možné, že pomůžou. Doktor byl velice empatický, chápal, jak se cítím, snažil se mě uklidnit ale i připravit na nejhorší. A pokud se něco změní, ať přijdu. Doma jsem hledala něco o potratu, našla mimo jiné i doporučení WHO o pokud možno bezzásahovém průběhu a o tom, že kyretáž není nutná. Na kontrolu jsem přišla za dva dny a měla více méně jasno, že je po všem. Ale pořád jsem měla malinkatou naději… Bohužel, doktor měl dovolenou a místo něj seděl záskok. Nedokázala jsem říct, že jsem nejspíš potratila a rozbrečela se. Nakonec to ze mě přece jen vypadlo, a doktor na to: „A kvůli tomu musíte brečet? Jdeme na ultrazvuk.“ Tam samozřejmě nic nebylo. A doktor do toho mlel, ať neřvu, že takhle skončí každá třetí, tak co jsem čekala. Pak mě vyšetřoval vnitřně a řekl, že půjdu do nemocnice na kyretáž a že si mě tam nechají minimálně do zítřka. To jsem ale nechtěla. Řekla jsem mu, že mám desetiměsíčního syna, kterého kojím a navíc že si myslím, že kyretáž není potřeba a že bych to chtěla nechat přirozeně odejít. V tu chvíli na mě spustil, že jsem negramotná a že dítě jsem měla v 6 měsících odstavit a že samovolně potrácej jen neandrtálci v Africe a že do nemocnice prostě půjdu. Snažila jsem se vyžádat si revers, ale marně. Řekl, ať prostě jdu a nekecám.
Naštěstí na mě venku čekali manžel se synem. Domluvila jsem se s ním, že do nemocnice teda půjdu a zjistíme, co a jak a až tam se uvidí. V nemocnici naštěstí všichni byli moc milí. Já jsem měla pláč na krajíčku a všude jsem jen předložila papír se žádankou, protože jsem nebyla schopná mluvit. Nemusela jsem nic vysvětlovat, spíš se mi omlouvali, že chápou, že na to nemám náladu, ale že potřebují vyplnit pár papírů… Nakonec jsme se domluvili, že nakojím syna, půjdu na operaci, manžel do něj pak zkusí propašovat přesnídávku, kdyby měl hlad, a večer si pro mě mají přijet, jen mám mezitím odstříkat jednu dávku, aby byla jistota, že se anestetikum nedostane do mléka. Pak už šlo všechno jako na drátkách, sice jsem byla pořád psychicky na dně, ale spadl ze mě ten balvan, co bude dělat doma manžel se synem, který navíc zrovna procházel separační úzkostí. A co budou dělat v noci, když manžela by nevzbudil ani výbuch. A čím by ho nakrmil, když nemáme žádnou flašku, dudlík, umělé mléko a kdoví co je ještě potřeba.
Po tomto zážitku jsem se pustila do studia. Tak moc mnou otřáslo to, že jsem dostala vynadáno během vnitřního vyšetřování, navíc ve stavu, kdy jsem nebyla schopná se bránit ani slovně. O psychické bolesti po potratu ani nemluvě. A pořádně pročetla Hovory s porodní bábou, a pak další a další knihy. Pak jsem objevila i diskuze o přirozeném porodu a prožívání těhotenství na baby-café a zjistila, že nemusím být vyšetřená vnitřně. To už jsem byla znovu těhotná, tělo mi po kyretáži totiž nějak zapomnělo dát vědět, že se chystá ovulace, a já pak jen s radostí i s obavami počítala dny, kdy byla na teploměru teplota vyšší a vyšší až mi bylo jasné, že pokud se nám miminko narodí, tak to tedy nebude v dubnu, ale v červnu.
U gynekologa jsem poprvé byla na potvrzení v 10. týdnu. Chtěl po mně, abych přišla ještě na nějaké odběry, ale nakonec jsme se domluvili, že bude jednodušší, když mi dá žádanky a já si doběhnu ještě ten samý den do nemocnice a ušetřím si jednu cestu autem a buzení syna v 6 ráno. Pak mi chtěl dát žádanky na genetiku. To jsem odmítla. Nijak nekomentoval a dal mi jen podepsat revers. Objednal mě do první poradny, opět k té samé doktorce jako minule. Tam jsem přišla asi ve 13. týdnu. Bála jsem se, že bude chtít stejný kolotoč vyšetření jako minule. Kupodivu už si v kartě přečetla, že nechci genetiku, dodatečně jsme se domluvily, že nechci ani vnitřní vyšetření a že měřit tlak, kontrolovat moč a váhu si zvládnu doma. Radost sice neměla, ale dala mi podepsat několik papírů a pak mě ještě s jedním reversem poslala na genetiku, že tam to prý chtějí mít také podepsané. Potom, co jsem totiž řekla, že bych si nechala i postižené dítě, tak oznámila, že to moje dítě určitě postižené je. Těžko říct, jak na to přišla… A proto musí mít na genetice papír, aby se chránili, že oni za to nemůžou. Pustila jsem to z hlavy a těhotenství si pak už jen užívala, s vidinou, že se u doktorky ukážu až v 21. týdnu na ultrazvuk.
Na ultrazvuku všechno v pořádku, prý to bude chlapeček. Změřili mi tlak: 100/50. Můj obvyklý tlak, akorát že minule naměřila zvýšený. Tak jsem se jí snažila vysvětlit, že minule mě rozčílila a že jsem při měření slyšela srdce až v uších, tak ať se nediví. Pak jsem ještě dostala žádanku na cukrovku. Ptala jsem se, co se stane, když tam nepůjdu. Odpověděla, že se mi narodí pětikilové dítě a od narození mu budu muset píchat inzulín. Řekla jsem, že si to rozmyslím, ale bylo mi jasné, že tam nepůjdu. Dohledala jsem si toho o těhucukrovce dost a udělala si názor, že pro mě je to vyšetření zbytečné.
To je zatím všechno. Doufám, že budu moci v létě poslat pozitivnější příběh, tentokrát porodní. A co má s tímto mým románem vlastně společného Ivana? Díky její knížce jsem pochopila, že doktor není všemocný a příroda je chytřejší a pak také to, že spousta věcí v péči o rodičku je zbytečná. Jsem ráda za ty doktory, kteří i při své profesi zůstali lidmi a mrzí mě, že mám zatím smůlu a potkávám se většinou jen se strašáky. Doufám, že se naše společnost jednou změní.
Anna Drahotová