Nebýt toho, že mě kamarádka upozornila na Příběhy pro Ivanu a já se do nich začetla, byla bych stále ještě přesvědčená, že dítě může přijít na svět jedině v porodnici, obklopené bílými plášti, a i když je to nepříjemné, tak to prostě jinak nejde. Děkuju zakladatelkám těchto stránek, pisatelkám příběhů a porodním asistentkám v čele s Ivanou! Ted´ už věřím, že jinak to jde.

Čekám své první dítě a zatoužila jsem dozvědět se od své maminky co nejvíc o tom, jak jsem přišla na svět já. A ten příběh se mi moc líbil, myslím, že sem patří. Roku 1980 se v běžné české porodnici odehrál přirozený a neasistovaný porod.

Jednoho pátečního večera mé mamince odešla plodová voda, a že do termínu porodu chyběl ještě celý měsíc, šlo se napřed na šití. V neděli byla maminka přijata do porodnice a tam se ten den rodilo jedno dítě za druhým. Já měla být poslední, ale s tím tamější sestra nebo porodní asistentka, budu ji nazývat sestra, která byla určitě už pořádně unavená, nepočítala. Když moje maminka pocítíla, že porod začína, sestra ji prohlédla, prohlásila, že není otevřená a nerodí, a odešla. A pak už to šlo rychle. Prý jsem se narodila za chviličku. A nikdo u toho nebyl!

Ptala jsem se maminky, jestli to bolelo. Zasmála se, bolelo, moc. A prý při tom i křičela, řvala jako tur, a zdravotníci se proto u ní seběhli – to jsem ale už byla venku – v čele s dotyčnou sestrou, která volala „Říkala jsem, že ona to dítě zabije!“

Nechápala jsem. Nechápala jsem, jak mohla ta žena na něco takového přijít, a vysvětlovala jsem si to tím, že jí po náročném dni asi trochu přeskočilo, ale maminka mi vysvětlila, že ta sestra prostě chtěla přenést zodpovědnost na matku, pokud dítě nepřišlo na svět „v pořádku“.

To byla taková šišatá a hodně poškrábaná perlička na konci příběhu. Ten jsem až na nějaké podrobnosti slyšela už dřív, a protože jsem měla konvenční představy o porodu, litovala jsem potají svou maminku, že jí nebylo dopřáno rodit uprostřed lékařů a sester. Ale díky tolika působivým porodním příběhům, které jsem tu četla, a příběhu Lucie S. Groverové si ted´ prostě myslím, že jsme měly velké štěstí.

Doufám, že to štěstí budu mít i tehdy, až budu přivádět na svět své dítě / děti, chci porodit doma. A at´už to je kdekoli, přeju hodně štěstí u porodu všem ženám a dětem!

Hanka Ryndová