S paní Ivanou jsem se setkala bohužel jen nepřímo, prostřednictvím knížky Hovory s porodní bábou. Přesto byla hnacím motorem mého druhého těhotenství a dokázala mi během tří večerů pojmenovat to, co jsem vlastně někde hluboko vevnitř už dávno cítila. Porodit, ne „být porozena“.

Ale od začátku. První dítko jsme přivedli na svět zcela hravě, v porodnici, ale jen s mužem a s porodní asistentkou, moc jsem to tenkrát neřešila, rekonstruovali jsme dům a já měla starosti s řemeslníky. Až po porodu jsem si uvědomila, co vše mi bylo příjemné a co naopak nepříjemné, co bych příště chtěla jinak. Ale měla jsem štěstí, prvorozený synek byl pohodář už v břiše a i porod moc neřešil, prostě se narodil, rychle a skoro bezbolestně.

Když jsme čekali druhého synka, snažila jsem si to více užívat, uvědomovat, číst. Kamarádka mi půjčila zmíněnou knihu a já se začetla. Měla jsem svůj sen – porodit ambulantně s námi vybranou porodní asistentkou, bez zásahů, medikace, v tichu a temnu. Přitisknout se, nechat dotepat, a pak se v klidu rozloučit, poděkovat a odjet domů.

Druhé těhotenství bylo náročné, synek je osobnost a tak o sobě dával vědět – bylo mi neustále špatně až do sedmého měsíce, tvrdnutí břicha, křeče. Termín porodu byl v dubnu 2012, kauza s paní Ivanou hýbala médii a vše okolo přirozeného porodu bylo výbušné téma. A já začala shánět tu svoji porodní asistentku, svoji porodnici. Když jsem někde vyslovila tu formuli „porodit ambulantně“, jako bych píchla do vosího hnízda. Nakonec jsem se domluvila na Mělníku. Byl to od začátku kočkopes a jako takový bohužel dopadl i porod.

Koncem března bylo nádherně a hnízdící reflex se u mě projevil tak, že jsem ve 37. týdnu začala rýt zahradu, abych stihla zasít alespoň nějakou zeleninu, protože v šestinedělí určitě nebude čas. Pár hodin s rýčem a spustila jsem lavinu nepravidelných kontrakcí. Trvaly dva dny, byly slabší i silnější, po dvaceti i po sedmi minutách. Nespala jsem, moc nejedla, jen chodila na toaletu a starala se o tou dobou skoro dvouletého synka. Třetí den jsem po horké vaně nakonec zavelela odjezd směr porodnice, je to přeci jen hodina a půl jízdy a kontrakce se zdály pravidelné.

V porodnici začaly vyšetřovací rituály a můj sen se začal rozpouštět. Byla jsem po dvou probdělých nocích unavená, manžel musel být se synem a já byla sama. Porodní asistentka sice přijela, ale byla to zároveň místní vrchní sestra, a tak jela podle zvyklostí místní porodnice. Něco šlo domluvit (absence holení, klystýru), něco hůř (monitory). Jáchym se v bříšku pořád nemohl rozhodnout, jestli už se za námi chce podívat nebo ne, spíš to celé bojkotoval. A já ho měla poslechnout a ne nechat přemlouvat a násilím ho nutit na svět.

A tak po dalším, již třetím večeru vyčerpávajících nepravidelných kontrakcí jsem svolila s prvním zásahem – prasknutím vody. Porod se začal rozbíhat, tedy alespoň jedna jeho složka – má děloha začala pracovat, otvírala jsem se a kontrakce sílily a zrychlovaly se. Sprcha, míč, toaleta, chodit, hlavně chodit, dřep, monitor, stále znova, dlouhé hodiny. Už jsem pletla nohama, měla zvukové halucinace, mžitky před očima. Jáchym však zůstával v klidu, skoro nerotoval a nesestupoval. Už jsem byla otevřená na deset, ale Jáchymek je prostě beran se vším všudy, ne a ne maminko, mám ještě skoro tři týdny, nikam nejdu. Nerotoval, nesestupoval. Tlačila jsem dvě a půl hodiny, nehnulo to s ním ani kousek. Nade mnou už stálo tolik lidí, že jsem je nevnímala, spousty hlav, rukou, řečí. Takhle to nepůjde, zhroutí se nám tu, to bude sekce… Původní vize intimity jen s miminkem pod dohledem porodní asistentky se zhroutila jak domeček z karet. Lékař, který tam prý být musel, rodila jsem předčasně (v 37. týdnu), mi dal „na výběr“: buď budete ještě hodinu tlačit, a pak miminko snad vyndáme kleštěma nebo zvonem, a nebo jedete na sál. Ostatní kývali a už nebylo jiné cesty, podepsala jsem nějaké papíry, ani nevím, zda jsem se trefila na příslušný řádek, křížové bolesti už úplně nepřetržitě, takhle to nechci, krokodýlí slzy, tma.

Jáchym je zdravý, krásný a veselý klouček a já doufám, že ho zážitek jeho zrození poznamená co nejméně. Já jsem se s tím dodnes úplně nevyrovnala a vím, že porodnice plná cizích, anonymních lidí, pachů a zvuků jeho narození nepomohla, spíše naopak.

Některé kamarádky nechápou: „Co řešíš, máš zdravého syna a jiná cesta než císař stejně nebyla, buď doktorům vděčná, že to takhle dopadlo.“ Ale já vím, do morků kostí to vím, že by byla jiná cesta: Doma, tiše, nespěchat na něj, nechat ho ať si ten svůj čas a způsob najde a řekne si. Nenutit. Jáchym je prostě takový.

Snad mi to odpustí. A já sobě snad také. A snad se moji synové dočkají doby, kdy porod nebude automaticky brán jako život ohrožující stav vyžadující nepřetržitý dozor lékařů, přístrojů a hadiček.

Tereza