yellow-flowerFlíček, tak jsme svého synka nazývali ještě při pobytu v porodnici a možná i pár dnů doma, než se neutrální oslovení chlapečka či holčičky v bříšku konečně převtělilo ve skutečné pojmenování nové lidské bytosti, Václav.

Vašík přišel na svět dva dny před kalendářovým příchodem jara, ale příroda se nehledě na výpočty ze slunného počasí radovala již několik dní. Těšil mě ten pocit, že rodím v souladu s ní. Nyní při mém druhém těhotenství mě zase těší, že se naše druhé Mimi, tentokrát je pojmenoval už Vašík, má narodit za velké Boží blízkosti, na Vánoce. Ale určitě bych si důvod k radosti našla i kterýkoliv jiný den v roce, jež by byl předpovězen jako den porodu…

Vašík se narodil ve velké fakultní nemocnici, bylo mi to tak doporučeno vzhledem k mému vzácnému onemocnění. A já tak od začátku neměla na porod celkem velké nároky. Jen jsem dost často myslela na to, aby se dítě narodilo zdravé, přirozenou cestou a abych mu k tomu byla schopná co nejlépe dopomoci. Také jsem prosila za to, ať narazím na asistentku, která mně bude milá. A stalo se. Nikdo mě hned od začátku nevykolejil špatnými zprávami ani nevhodnou poznámkou, a tak se mi podařilo věřit svému tělu, naslouchat mu a nechat věcem volný průběh. Většinu první doby porodní jsem na doporučení lékařky strávila na dlouhé asi 4 km vycházce s manželem, polehávala na již sluncem ohřáté zemi pod voňavou borovicí a těšila se, hrozně … Večer jsem v klidu usnula a o půlnoci, kdy mě vzbudila náhlá bolest, už jsem věděla, že napodruhé nás z porodnice domů bez miminka nepošlou.

Tak se i stalo. Vašek se narodil tři hodiny po příjezdu do porodnice. Vše probíhalo velmi hladce. Poslední silné kontrakce jsem strávila na levém boku a drtila ruku manžela. Když najednou se něco změnilo, bylo jinak. Prvních pár vteřin jsem tomu nerozuměla a vyplašeně zvonila na porodní asistentku, ale než stačila přiběhnout, došlo mi to. Mé tělo se rozhodlo rodit. Pak to tedy chtělo ještě hodně zatlačit, alespoň mě k tomu vedli všichni na sále, Vašík byl skoro 4kg cvalík, ale povedlo se a já na pár vteřin vychutnávala tu krásu cítit svoje nahé dítě na vlastním těle. Nevnímala jsem okolí, neplakala, nemluvila, jen neobratně držela. Pak přišlo to nejhorší. Skoro hodinové šití, kdy jsem začala svádět vnitřní boj, zda se nenechat uspat. Tu bolest jsem prostě nemohla vydržet. Ale naštěstí jsem si nechtěla nechat ujít ten nevídaný pohled na muže chovajícího našeho spícího synka. Zdeněk mi ho intuitivně neustále podstrkoval co nejblíže, abych vydržela. V tom vidím jeho největší přínos porodu, ale i tak byl úžasný, protože tam jen byl, trpělivě čekal, dělal vše co bylo třeba a neurazil se, když jsem mu řekla, ať na mě nemluví…

Druhé dítě porodím zřejmě ve stejné porodnici, budu v duchu prosit za stejné věci, jen budu trošku chytřejší a troufalejší a bude-li to v mých silách, některé věci si pohlídám. Třeba si nyní nejsem jistá, zda bylo nutné tolik tlačit a nastříhávat mě … dále poprosím o dotepání pupečníku, počkání na samovolný porod placenty a snad se ještě postavím proti systému vážení před každým kojením, který mě nesmírně rušil a unavoval.

Uvidíme, jak to všechno dopadne. Mým tajným snem je stejně být natolik odvážná a cílevědomá jako mnoho žen tu a porodit doma či v porodním domě třeba s někým takovým, jako je Ivana. Moc děkuji za její práci, kterou jsem poznala až díky těmto stránkám, dále tvůrcům webu, kteří jak už sami musí tušit pomáhají nejen Ivaně a také všem maminkám, které napsaly a zveřejnily svůj příběh.

Kamila