Od Mulačů jsem měla utéct hned po prvním CTG, na které mě tam raději pro jistotu ve 38tt odeslala moje gynekoložka. Byl konec listopadu, venku první sníh. Lehátko, kde mi CTG natáčeli, bylo hned pod otevřeným oknem, vedle rozpáleného radiátoru. Sestři, mohla byste, prosím vás, to okno zavřít? Táhne na mě. To je tu pak ale hrozný horko! Dám přes vás bundu. Monitor dobrej, prohlídka u doktora. Nějaký dotazy? Nic mě napadá. Kontrola za týden. Tentokrát už okno na požádání zavřeli. O Hamiltona jsem ani žádat nemusela, toho mi doktor při vnitřním vyšetření provedl téměř zároveň se slovy „teď to bude nepříjemné“. Další náznak, že tady to nebude to pravé ořechové. Dotazy? Pro jistotu jsem si je sepsala: Dotepat pupečník? Dítě na břicho? Dítě neodnášet? Doktor ztišil hlas: ´Můžeme se domluvit. Kontrola za týden. Vůbec mi to nedošlo.
Nedošlo ani na další kontrolu za týden v pondělí, v neděli jsem se dostavila (ještě pořád nepoučitelná) v 19:30 na příjem na porodní sál. Raděj jsem před tím volala, že mám pravidelné bolesti v podbřišku, ale že rodím prvně a nevím, zda to je ono. Dejte si sprchu, když to nepoleví, přijeďte. Á, paní ze sprchy, tak pojďte. Nedýchejte zhluboka, to se nám předýcháte, musíte jako pejsek. Že mi vyhovuje hluboké dýchání do břicha, nikoho nezajímá. Nález 4 cm. Správně, takhle se jezdí rodit. Připravte paní. Holení jsem ještě zvládla doma, hurá. Zvažuju, zda volat kamarádku, ale zavrhuju to. Je neděle večer, ona má malé děti, zítra je musí odvézt do školy, sama jít do práce, nechci jí komplikovat život. Zvládnu to sama. Nekonečné otázky na zdravotní stav můj, partnerův, rodiny, do toho točí monitor a já se snažím mezi kontrakcemi odpovídat. Studentce to jde pomalu. Sestra jí vynadá, dopíše to sama, seřve mě, že nemáme vybrané jméno. To se to bez jména na papíru nenarodí?? Aspoň že ten papír máte vyplněnej! Konečně hotovo, natočeno, vypsáno, jdu na klystýr. Pak mě ženou do sprchy. Není, kam si ji zaháknout, musím jí držet. Kontrakce sílí, potřebuju se držet oběma rukama madla. Tak to ne, jdu ven. Osušit, obléct do jednorázové košile, a chodit. Na starost mě dostala drobounká studentka. Jsem její první. Kontrakce už docela síla. Mně je vás tak líto! To vážně nepotřebuju slyšet. Zapřete se o mě! Další dobrej. Mám skoro 80 a pocit, že vytrhnu futra ze zdi, když se zapřu. Pořád se to ale dá rozdejchat. Další monitor, teď už na porodnické koze. 21:30, 6cm. Doktor přijde udělat dirupci. Teď už se to rozdejchat nedá. Vědět to, tak odmítnu. Pozdě. Řvu jak raněnej tygr a hledám polohu, ve které by to bylo aspoň snesitelnější. Studentka mě zase žene do sprchy. To se nedá. Zkouším porodnickou kozu. Hladí mě po noze se soucitem v očích. P r o s í m v á s n e ch t e m ě b ý t. Odchází, nešťastná, že mi nemůže pomoct. Souvislou větu už dohromady nedám. Tygr řve BOOOLÍÍ a v přestávkách mezi kontrakcemi slyším, jak si studentka za rohem píše smsky. Na koze se otáčím na všechny čtyři, rukama se držím madla, co je za hlavou. Jo, to by šlo. Až zpětně si uvědomím, že to nebylo dvakrát bezpečné. Kdyby mimčo vylítlo ven, kdoví, kde by skončilo… Už ale nemám sílu cokoli vymýšlet nebo se přesouvat. Je tma, jen malá lampička a světlo z chodby. Při kontrakci cítím, jak se hlavička posouvá porodníma cestama. Tygr tedy změní řev na TLAAAČÍÍÍ. V přestávkách upadám do mikrospánku, slyším další personál, jak se baví o dovolené. Mám pocit, že už každou chvíli usnu. V tom si někdo všimne, že už je vidět hlavička. Ostré světlo, spousta lidí. Lehněte si na záda. Lehněte si na záda! LEHNĚTE SI NA ZÁDA!!! Strašně nerada se otáčím na záda. Šup, a nohy jsou připoutané suchými zipy ke koze. Teď to zastudí – dezinfekce od kolen až na břicho. Tlačte na kontrakci. Necítím žádnou. Tak teď. Hlavička. Sáhněte si. Tlačte. AU! Pan doktor vám pomáhá. Zavřete oči a pusu a zatlačte. Už netlačte! Je to holčička. 23:30. Natahuju se po ní se slabým „dotepat“. Už dotepal. Pochybuju o tom, sáhnout si ale nestihnu. Šmik, zahlédnu jen čeveňoučké miminko, a je pryč. Slyším jen její křik. Jsem tak konsternovaná, že se nezmůžu ani na slovo. Jak se bude jmenovat? Jak se bude jmenovat?? JAKÉ JÍ DÁTE JMÉNO??? Paní nereaguje, to se někdy stává, jsou mimo. Mimo jsem. V šoku z toho, jak mě otočili jako berušku na záda, přivázali mi nohy jak králíkovi na stažení, nastřihli mě jako kuře na nádivku a dítě ze mě vyndali a odnesli. Nemít v oběhu asi litr oxytocinu, pošlu je všechny někam. Tak tam napište Josefína. Tatínek se s tím buď smíří, nebo to ještě změníme. Matrikářka pak ráno s klidem konstatuje, že si to můžeme ještě rozmyslet a papír jí dát druhý den. Hlavně, že si na příjmu a na sále na mě kvůli tomu pěkně zařvali. Nekonečné minuty, kdy malá křičí jako tur. Konečně mi ji sestra už zabalenou přinese na přiložení, zatímco mě doktor zašívá. Pak jí odnáší. Odpočiňte si. Taky dobrej. Cejtim se jak znásilněná, dítě pryč, oxytocinová euforie a do toho mám spát? Po dvou hodinách mě převezou na pokoj. Hlad zaháním z domova donesenou müsli tyčkou, nervozitu psaním smsek. Nad ránem na chvilinku usínám. V 5 mi malou konečně přinesou. Spí, ale mám si ji vzbudit na kojení. Jsem tak utahaná, že u kojení skoro usínám. V půl 6 už ji zase berou na vizitu. V 8 už brečím do snídaně. Smutkem a možná i hlady. Dva rohlíky s pidimáslem a pidimedem – já v noci porodila dítě, ví někdo z personálu, že to je docela dřina? V půl 9 mi ji konečně přinesou. Nemůžu se jí nabažit, láska na celej život. Děs ze současného českého porodnického systému taky.

Ivano, myslím na Vás a přeju si, abyste mohla své povolání vykonávat svobodně a kdekoli, i v českých porodnicích.

Marcela

794. Severní Irsko