842. Potřetí
Příběhy pro Ivanu jsem sledovala poslední rok denně. Trochu jsem se cítila závislá, ale zároveň to bylo pochopitelné a omluvitelné – přesně před rokem jsem zjistila, že jsem těhotná.
Své předchozí děti jsem přivedla na svět tradičně v porodnicích. Oba porody byly pro mě záhadné v tom, že dokud jsem byla doma nebo na cestě do porodnice, bylo mi dobře, kontrakce jsem přijímala lehce. Do porodnice jsem v obou případech dorazila zhruba hodinu a půl před narozením děťátek a vždy tam začal běs. Kolotoč oxytocin, propíchnutí plodového vaku, manuální vytažení placenty, vnitřní vyšetřování bez ohledu na potřeby, monitory vleže, povely lehněte, sedněte, tlačte… nesmyslné dotazy, veliká bolest. Uf. Vůbec jsem nerozuměla tomu, co se se mnou děje. Odevzdala jsem se. Nicméně po druhém porodu mi začalo svítat. Otěhotněla jsem potřetí, ale miminko odešlo záhy při domácím potratu (příběh Loučení s Alicí) a já měla jasno – cesta vede jinudy.
Přišlo další těhotenství.
Vlastně jsem vůbec nevěděla, co mám dělat. Po zkušenostech z porodnic jsem měla pocit, že rodit neumím. Porodnici jsem se vyhýbala na hony. Jak to teda asi udělám?
Má cesta vedla za Ivanou Königsmarkovou – nikoho jiného jsem neznala, Ivanu z médií ano. Povyprávěla jsem jí své předchozí příběhy, ona se usmála a řekla – ale ano, tak to je, to je logické, že se vám to tak v porodnici stalo. Aha, takže to není mnou ani náhodou. Výborně. Doporučila mi, pokud nebudu chtít zůstat doma, několik porodnic u nás v okolí a porodní asistentku, která by mě do nich mohla doprovodit. Aha – já můžu zůstat doma? Jako že bych to mohla zvládnout?
Strachů týkajících se tématu převzetí zodpovědnosti za porod bylo ve mně usazeno mnoho. Pracovala jsem s nimi nejlépe, jak jsem uměla. Mými největšími učiteli v tom však byly děti. Definitivní rozhodnutí, že pokud vše bude v pořádku, zůstanu doma, přišlo v sedmém měsíci po jednom rozhovoru s mým tehdy šestiletým synem. Seděl u večeře a významně prohlásil: „Míla umí děti rodit doma.“ Míla je naše kamarádka. Zamyslela jsem se a odvětila: „Myslím, že to umí každá maminka.“ „Ty taky? To mi jako chceš říct, že jsi mě mezi ty cizí lidi tahala úplně zbytečně?“ nadskakoval rozčileně syn.
Se strachem ze smrti pomohla masáž a konejšivá slova mého kamaráda: „Když člověk umře, je to vlastně úžasné. Část energie zůstane v těle, část odejde s duší a část zůstane k dispozici zde – pohrobci mají velký dar.“
Místy jsem měla pocit, že je toho tolik, že to nemohu do porodu všechno stihnout. Vše ale bylo, jak mělo být, a pár dní před porodem jsem byla klidná a žádná další témata a strachy už se nevynořovaly. Byl očekávající klid, byla jsem připravená.
Během přípravy jsem také komunikovala s nejbližšími porodnicemi. Navrhovala jsem jim variantu, že bych si přivezla svou porodní asistentku nebo začala spolupracovat s některou z jejich. Porod že by proběhl v porodnici, bez lékařů, pokud jich nebude třeba, v klidu, bez zbytečných otázek a rušení, jen s porodní asistentkou, které budu důvěřovat. Z nejvyšších míst nemocnic (zrovna vyšel nový Občanský zákoník a téma bylo žhavé tak, že došlo až k náměstkům) se mi dostalo zamítavých odpovědí. Vždy lékař, musíme se vás ptát, u porodu bude ten kdo má službu, my zodpovídáme….
A tak v jednom únorovém dni přišel Erik na svět doma, bez těch cizích lidí, kteří tak rozčilovali mého staršího syna, nesmyslných otázek na nemoci prababiček, které braly sílu mně. Měli jsme dost času, nikdo nikam nespěchal a já byla plně zodpovědná za vše, co se dělo, a dělo se to v mém tempu. Abych se té zodpovědnosti nezalekla, byly se mnou dvě skvělé dámy – porodní asistentky – a přesně mířenými slovy a činy mi pomáhaly tu cestu projít. Zatímco se Erik rodil, velké děti ponechané u kamarádů skandovaly „Rodí se miminko“ jako na fotbale a deset minut po jeho narození jsme byli všichni spolu.
Umím porodit dítě.
Pro mé děti už je „normální“ že se děti rodí tam, kde chce matka, a třeba i doma. A že když se rodí miminko, je to prima.
Ať už dopadne příběh Ivany jakkoli, cesta je správná. Jsou věci, které vypadají tak velké, že je nelze udolat, ale udělat se musí. Změnu v oblasti přivádění lidí na svět v naší zemi jako velké téma vnímám. Velmi si vážím toho, co Ivana dělá, a má mou podporu.
Jana U.