847. Věřila jsem, že vše půjde snadno
Je mi 23 let a porodila jsem syna. Jelikož se snažím žít v souladu s přírodou ve všech směrech života, se stejnou samozřejmostí jsem řešila i porod a těhotenství. Ve svém okolí jsem se nesetkávala s pochopením. Naopak přicházely otázky typu: Proč to vůbec řešíš? Vždyť za pár hodin bude po všem, pak to teprve začne… Žádná žena nepřemýšlela nad tím, že nic nemusí být podle lékařů v porodnici. Že mohou říct ne.
Těhotenství probíhalo bez problémů, ale jelikož mě čekal první porod, tak jsme se s přítelem po dlouhém debatování rozhodli pro porodnici v Neratovicích, kde se mi na prohlídce celkem líbilo.
Blížil se sobotní předpokládaný termín porodu, ale už asi týden jsem cítila, že to přijde každou chvíli. Ve středu jsem na procházce se psem myslela, že nedojdu domů, jak jsem byla unavená, takže jsem doma na dvě hodiny vytuhla. V 6 hodin večer se vrátil přítel po týdnu z Brna. V 8 hodin jsem začala cítit nějaké vlhko tam dole, po druhé vložce jsem naznala že to je asi plodová voda Asi za hodinu přišly kontrakce po 10 minutách. Začala jsem tedy dobalovat tašku do porodnice a zavolali jsme převozovou sanitku, jelikož nemáme auto. Kolem půlnoci jsme dorazili do porodnice (teď už vím, že zbytečně brzy). Odevzdali jsme předvyplněné papíry a porodní plán vytištěný pro jistotou 3x. Ihned začalo monitorování, v této fázi ještě snesitelné. Ovšem vylézt na křeslo na vyšetření byla fuška. Následovalo ubytování na nadstandardu, kde jsem na posteli prodýchávala většinu první doby porodní. Byla jsem opravdu vděčná za lekce gravidjógy, kde jsem se naučila dýchat do břicha a zpracovávat tak tu silnou energii. Později přišla PA a navrhla mi horkou vanu, kde byli kontrakce snesitelnější. Bohužel proto, aby mě mohla vyšetřit, jsem musela vylézt ven. („Do vany tady rozhodně neporodíte.“) Jak jsem byla ráda, že se mnou byl přítel, byl mi pořád po ruce a pomáhal mi stát si za svými názory. Následovalo opět monitorování, po pár minutách jsem ho odmítla, nedělalo mi vůbec dobře ležet. Odchod na porodní sál. Tady jsem zaklekla na všechny čtyři, opírala se o míč a přítel mi masíroval záda. Vůbec nevím, jak dlouho to trvalo, byla jsem ponořená jen do sebe. Z míry mě ale vyvedlo, když se střídaly porodní asistentky a vedly rozhovor o tom, kdo bude sloužit o víkendu. Vůbec jsem nechápala, proč nejsou radši zticha. Další monitor a vyšetření proběhlo na zemi. Bohužel se ale PA nezdály ozvy miminka, najednou jsem musela vylézt na porodní lůžko, přišel doktor a další lidi. Začal zmatek, nikdo mi neřekl co se děje. „Musíme Vás nastřihnout, má ruku na hlavě. Nekřičte tolik, radši se soustřeďte na tlačení.“ Na pár pořádných zatlačení byl syn venku…celý fialový, neplakal, ale pofňukával si… Doktor přestřihl pupečník. Ihned jsem se zeptala, proč ho nenechají dotepat. „Vidíte přece, že je celej fialovej!“ Ihned si ho vzal pediatr a dětská sestra bokem, kde ho začali měřit (!?!), odsáli mu plodovou vodu. Na přítelův dotaz proč ho měří, sestra odpověděla, že prý přece musí zhodnotit jeho zdravotní stav! „Vezmeme si ho na chvilku do inkubátoru, protože má 35 teplotu. Bude to pro něj lepší.“ Bohužel jsme byli tak vystrašení co se děje, že jsme svolili. Teď si myslím, že bych ho dokázala zahřát sama tělo na tělo…ale kdo ví.
Porodník zřejmě využil situace a jen sem zaslechla „Tak coo??“ a najednou zatáhl za pupečník a vytáhl ze mě placentu, jak kdyby to byl kus špinavýho hadru… Asi už ho nebavilo čekat. Byla jsem tak šokovaná…vůbec jsem nechápala, proč to udělal.
Dvě hodiny na porodním sále byly psychické utrpení. Koukala jsem jen na hodiny přede mnou a odpočítávala každou sekundu, kdy už budu moci vidět a pochovat svého syna. Přítel byl u něj a já byla úplně sama. Příšernej pocit. Po více než dvou hodinách, kdy mi občas někdo přišel říct, že už za chvíli mi syna přinesou, což se nestalo, mě PA převezla na pokoj a pomohla mi se osprchovat. Mezi tím přivezli syna a dali ho příteli do postele. Pak jsem si za nimi vlezla i já a konečně jsme byli už spolu.
Celý pobyt v porodnici nebyl vůbec nadstandardní. Počínaje rozkládacím křeslem pro doprovod, ze kterého mu koukali nohy, přes jídlo, které se nedalo jíst (3 dny po sobě rýže s uho!?) až po stresování s váhou před a po kojení, kdy prcek vůbec nepřibral. Já jsem přitom věděla, že jen potřebujeme být v klidu doma. 4 den jsme konečně jeli domů.
Doma jsme se krásně sehráli a já se zařekla, že v porodnici už nerodím, i když pro mnoho žen by to takto bylo v pořádku…já už do toho znovu nepůjdu. Příště budu více statečná a zůstanu doma.
Děkuji za tyto příběhy, za porodní asistentky a oduševnělé rodiče, kterým není jedno, kde a jak se jejich děti narodí… Přeji více dětem, aby měli svůj rodný dům.
Ivanu sice osobně neznám, ale obdivuji její práci a hlavně výdrž a pevné nervy. Přeji jí i dalším porodním asistentkám, aby mohly v klidu a pokoji vykonávat svoji práci a pomáhat tak ženám, které stojí o tuto báječnou péči.
S úctou Katka