MájaMoje první těhotenství bylo chtěné, plánované a přijaté s nadšením. V té době jsem s manželem bydlela v Brně, znala jsem několik „alternativních“ maminek a jejich cesta se mi velmi zamlouvala. S manželem jsme už delší dobu věděli, že chceme našim dětem dopřát dětství na venkově, jako jsme prožili sami, a proto jsme se v osmém měsíci těhotenství přestěhovali do naší rodné vesnice. Přečetla jsem stohy literatury, absolvovala kurzy látkování, bezplenkování, předporodní přípravu, břišní tance pro těhotné atd., sepsala jsem porodní přání a plna očekávání jsem po přestěhování šla obhlédnout porodnici v Chrudimi, ke které to máme z našeho venkovského ráje nejblíže. Doufala jsem, že i když nebudu rodit doma, porod proběhne v klidu a pohodě a intenzivně jsem si ho takto vizualizovala. V porodnici jsem se zaradovala, že na jednom z porodních sálů je vana, ale sestra mě ihned usadila, že vanu nikdy nenapouštějí, neb nemají přístroj na monitoring pod vodou a vylézání z vany je nebezpečné. Gynekoložka, ke které jsem přestoupila z Brna, mi naznačila, že porodní přání není vhodné a budu působit jako blázen, že prý stačí na příjmu říct, co bych chtěla a nic prý neudělají bez mého vědomí… neměla jsem v úmyslu jít v porodnici do konfliktu, říkala jsem si, že když z nich budou od začátku nepřátelé, nepůjde to dobře a tak jsem byla ochotná trochu ustoupit… nenapadlo mě, že z toho ustoupení bude pád…

Podle vyšetření jsem byla ve 41tt, když mi paní doktorka přikázala nastoupit do porodnice. Nechtělo se mi, ale neměla jsem potřebnou sebedůvěru odmítnout. V nemocnici mi „vysvětlili“ že plodová voda bude jistě zakalená, což je nebezpečné pro dítě. Prý mi vyvolají porod. Překvapilo mě, že mi to oznámila sestra jako hotovou věc, a to asi dvě minuty před tím, než mi píchla oxytocin. Byla jsem tak vyděšená a šokovaná, že jsem vůbec neprotestovala! Začaly kontrakce, ale neotvírala jsem se a tak mi donesli večeři s tím, že zítra se to zkusí jinak. Byla jsem rozhodnutá už nic nezkoušet. Ráno si mě pozval pan doktor na vyšetřovnu a řekl mi, abych si lehla. Myslela jsem, že mě chce vyšetřit, a protože mě muž nikdy před tím gynekologicky nevyšetřoval, byla jsem dost v křeči. Po vyšetření jsem se zeptala, co bude dál a pan doktor mi sdělil, že za chvíli bude tableta fungovat a nastoupí kontrakce. Zůstala jsem jako opařená. Jaká tableta? Pan doktor byl zjevně překvapen, že jsem překvapená a neochotně mi vysvětlil, co že vlastně udělal a nezapomněl dodat jak je pro dítě nebezpečné být v mém těle už 42. týden… Kontrakce přišly a trvaly celý den. Byla jsem unavená, nevyspalá a hladová. Večer mi přinesli jídlo – tedy rohlík a nějaký hnusný polosuchý salám – s tím, že rodit se nebude. Snědla jsem rohlík a šla si lehnout. V duchu jsem rozmlouvala se svou dcerou a poslouchala nářek rodičky z vedlejšího porodního sálu. „Prosím tě, má milá, promiň mi, co jsem dopustila. Nemám sílu jim odporovat a bojím se, co nám budou chtít provést zítra…pojď prosím za mnou. Prosím. Prosím…“  V deset večer mi odešla hlenová zátka a vyprázdnila jsem se, před půlnocí jsem trochu krvácela, a tak jsem se radši šla poradit s porodní asistentkou. Natočila monitor, vyšetřila mě a zavolala doktorku. Ta mě znovu vyšetřila, otočila se k PA a něco jí latinsky řekla a odešla. Vyděsila jsem se, ale PA se na mě otočila a s úsměvem mi sdělila, že „jdeme rodit“. Zavolala jsem manželovi a šla se přestěhovat na porodní sál. Dostala jsem ten s vanou, ale napustit mi ji odmítli. Už mě to ani nepřekvapilo a odešla jsem s balonem do sprchy. Při kontrolním monitoru mi PA píchla vodu. Bez ptaní, bez vysvětlení. Voda byla lehce nazelenalá. Později mi PA řekla, že nebyla moc zakalená, ale mě v tu chvíli připadala velmi zakalená a vyděsilo mě to k smrti. Tak oni měli pravdu! Opravdu je zakalená, opravdu jde mojí holčičce o život! Manžel mě uklidňoval, sledovali jsme kontrakce, balon, sprcha monitor a tak pořád dokola… Prý se neotvírám, tak dáme oxytocin. Neodvážila jsem se odporovat a po třetí kapačce jsem je přestala počítat.

Přišla PA, prý bych si měla nechat dát epidurál. Ne nechci. „Ale maminko, jste už unavená, a to to ještě ani nezačalo, musíte šetřit síly na finále, jinak by to mohlo skončit císařem….“  Proboha, co mám dělat? Císaře nechci, musím porodit! A co když mají pravdu, co když to nedokážu…? Tak jo, epidurál…. Přišla bujará anestezioložka a prý si mám vyskočit na stůl a stočit se do klubíčka. To už mnou cloumal vztek. Vyskočit? Do klubíčka? Jo a ještě nehnutě ležet, jinak by se nemusela trefit a nebudu moct chodit? To si snad dělá srandu!! Manžela pro jistotu vyhodili na chodbu a já ležící na stole jsem přes probíhající kontrakci prosila, ať mě nechají, že jsem si to rozmyslela. Nene, když už jsme jednou tady… pích. A bylo to. Nechali mi v zádech nějakou jehlu a kanylu přilepili k rameni. Kontrakce okamžitě ustaly. Bylo to děsivé. Poprvé po tolika měsících jsem necítila svoje dítě… tolik jsem si přála aby se kontrakce vrátily. Trvalo to hodinu, a pak se vrátily. Pak vyšetření a monitor. Neotvírám se. Přichází sestra a nese nějakou jehlu, asi další oxytocin, bylo jich už tolik, že to ani nevnímám, ale moment co to dělá? Lup a mám další dávku epidurálu. Hroutím se, necítím nic, zavírají se mi oči, ale nemůžu spát. Držím si břicho a snažím se nahmatat pohyb. „Maličká musíš ven, jinak nám tady ukradnou tvoje narození!“ Stalo se. Během hodiny jsem se otevřela. Kontrakce jsem skoro necítila, ale věděla jsem, že je čas. Už jsem nevnímala nic kolem sebe. Nevím, jak jsem se ze sprchy dostala na lehátko. Mluvila jsem se svou dcerou, ona mě vedla. Slyšela jsem z dálky hlasy „Nemručte, šetřete si to! Bradu na prsa! Zavřít oči! Tlačte! Netlačte!“ Bylo mi to jedno. Už jsem měla jiného šéfa. V sedm ráno jsem porodila dceru. Dali mi jí na prsa a byla nádherná, růžová s velkýma očima, samý faldík a tváře jako slabikáře. Vypadala jako malý Buddha. Všechno je v pořádku. Chci dolů a chci si ji prohlédnout a dát jí pít. Přichází sestra, aha, asi mi pomůže slézt. Jasně podržte mi ji….kam ji nesete? V tu chvíli jsem se vrátila ze sna. Našla jsem očima manžela, stál celou dobu vedle mě. Křičela jsem, ať jde za ní, ať je s ní, ať jí neměří a nemejou… Ale maminko, krásných 52cm a 4400g, oblečeme Vám ji, aby ji nebyla zima. Vrátili ji manželovi.

Zírala jsem na své prázdné břicho na doktorku za ním. Prý ještě pár minut a budou mi muset vyčistit dělohu. Mají problém, prý krvácím příliš a placenta nejde ven. Chci slézt. Nohy mám přivázané a nemám sílu se zbavit pout. Odvracím hlavu a vidím ji. Manžel ji drží v náručí a pláče. Je úžasná. Vracím se do sna, tolik bych ji chtěla k sobě. Ona nepláče, má výraz nekonečného klidu. Doktorka mě vrací zpět. Řve na mě, ať tlačím a spolupracuju. Najednou mě potřebuje! Když mě pořezala, to si poradila beze mě! Přichází primář a hopsá mi po břiše. Vychází placenta. Tak už snad budu moct jít dolů. Jsem nahá, mám křeče v nohou a je mi zima. Ještě zašít a vyšetřit. Byla jsem sprostá. Poslala jsem celý zdravotnický personál až tam, prý jsem i vyhrožovala, ale to si nepamatuju.. Chtěla jsem jen dolů a ke svojí holčičce. Pustili mě. Hodinu a půl po jejím narození, jsem vedle sebe položila svou meditující holčičku a ona si našla prs. Byl to nejkrásnější den v mém životě. Přes to všechno, co jsem pokazila… ano – já to pokazila. Nebyla jsem dost silná. Nevěřila jsem tomu jedinému člověku, kterému jsem věřit měla – svému dítěti. A ona mě i přesto dvakrát vyslyšela, když jsem jí prosila o pomoc. Vlastně třikrát… poprvé to bylo dva a půl roku, před jejím početím, kdy jsme si slíbily, že až přijde čas, přijde ona k nám.

Dnes je mojí milované 15 měsíců a v mém břiše jí roste sourozenec. Právě to mě přimělo zavzpomínat na první porod a říct si, že takhle už NE. Bydlíme sice úplně mimo velká města a v Pardubickém kraji není žádná registrovaná porodní asistentka, ale já věřím, že najdu ženu, která mě doprovodí na cestě k přirozenému porodu. Věřím, že tentokrát budu mít sílu. Tak jestli třeba tohle čteš má milá průvodkyně, ozvi se mi  🙂

Lucka Šiklová