Po dvou letech manželství v Kanadě k nám zavítalo miminko. Byli jsme oba s manželem velmi šťastní. Jsem sice ještě mladá a většina mých vrstevnic píše bakalářky, já jsem se ale na mateřství cítila připravená. Mé těhotenství mi bylo skutečným požehnáním. Znovu a znovu jsem se udivovala nad zázrakem stvoření a růstu toho milovaného stvoření, co jsem nosila pod srdcem. Často jsem čítávala příběhy pro Ivanu, které mi byly inspirací v přemýšlení a v rozhodnutí, komu se svěřím v této výjimečné části mého života do péče. Zapsala jsem se na pořadník do péče porodních asistentek, ale vlastně jsem ani moc nedoufala, že by na mě přišla řada, protože je o jejich péči v Kanadě poměrně velký zájem. Proto jsem ze začátku docházela ke gynekoložce, ale mé návštěvy u ní mi byli spíše zklamáním. Probíhaly ve spěchu a v chladné profesionální atmosféře. Když mi ve čtvrtém měsíci zavolala porodní asistentka, že mě přijali, zajásala jsem si. Má gynekoložka přijala moji zprávu o tom, že se z její péče přesouvám do péče porodní asistentky, s jistou nelibostí. Vůbec mi to ale nevadilo, věděla jsem totiž, že dělám to nejlepší pro mě i naše miminko. Mé těhotenství se nemohlo lépe vyvíjet.

Na pravidelné kontroly s porodní asistentkou Sylvie jsem se vždycky moc těšívala. Překvapilo mě, že i zde, za oceánem, je Ivanin proces mezi porodními asistentkami velmi známý, a když jsme si společně o Ivaně povídaly, z hloubi duše jsem se za Česko styděla.
Téměř neustále jsem hypnotizovala můj diář v naději, že uspíším datum mojí příští kontroly u Sylvie. Milovala jsem její útulnou čistou vzdušnou poradnu – žádné lékařské křeslo, ale pěkná pohodlná postel s povlečením s malými sovičkami, pracovní stůl, pohodlná houpací křesla. Kontrola trvala vždycky kolem hodiny, během které se mi naplno věnovala. Mohla jsem se jí zeptat na cokoliv, co mě napadlo, jakékoliv pochybnosti, jakkoliv se mohly zdát směšné a malicherné. Byla tady vždy, aby mi s úsměvem, něhou a moudrostí odpověděla a ujistila mě, že je všechno v pořádku. Nejmilejší část mých setkání s ní bylo ovšem poslouchání srdíčka mého miminka. Byla jsem na něj hrdá, má srdíčko jako zvon. Byla jsem příkladnou těhulkou, všechny testy dopadly výborně, a tak jsme na nový rok koupili kočárek, postýlku, a nepřestávali jsme se těšit na miminko, jehož pohlaví jsme neznali. Bude to překvapení.

Byla jsem šťastnou nastávající maminkou, všechny těhotenské komplikace se mi vyhýbaly, a já jsem se stále cítila velice čile. I můj manžel si pochvaloval, jak jsem čiperná, přestože jsem už byla v pokročilém stupni těhotenství. Určitě na tom měli svůj podíl pravidelný pohyb a vyvážená strava. Postupně jsem se fyzicky i duševně připravovala na porod, který se pomalu, ale jistě blížil. Byla jsem skálopevně přesvědčená, že můj porod bude ten nejkrásnější a nejhlubší zážitek mého života. Chtěla jsem rodit přirozeně, v důstojných podmínkách, za přítomnosti mého manžela a porodní asistentky, a byla jsem si jistá, že to i tak proběhne. Vůbec jsem si nepřipouštěla jinou možnost.

Na konci 36.tt jsem večer navštívila moji blízkou kamarádku z Pobřeží slonoviny. U ní jsem pocítila několik prvních kontrakcí. Sama je maminkou čtyř chlapců, a tak když jsem jí řekla o kontrakcích, usmála se a řekla mi, že se miminko už asi chystá na svět. Nasvědčovalo tomu i moje bříško, které už bylo velmi nízko. Sylvie si toho také všimla na poslední kontrole, ale řekla mi, že to nemusí nic znamenat. A i kdyby – od 37.tt je vývoj miminka považován za dokončený a v případě porodu se není většinou čeho bát. I proto jsem nepocítila ani trochu úzkosti nebo strachu. Naopak, byla jsem v netrpělivém očekávání, co bude následovat. Jsou to jenom poslíčci, nebo už nadešel náš velký den? Během noci přicházely kontrakce s pravidelností a takovou intenzitou, že mi nedovolily usnout. Zkusila jsem si nad ránem napustit vanu, ale kontrakce neustávaly a kolem 7h ráno už byly pravidelné po 5 minutách. Volala jsem tedy Sylvii, která ke mě do půl hodiny dorazila. Vyšetřila mě a oznámila mi, že se začínám otevírat. Bylo to, jako by mi oznámila, že jsem vyhrála v loterii. Zářila jsem štěstím, můj porod se vyvíjel hladce a postupoval. Byla jsem omámená myšlenou, že už dnes budu mít v náručí mé milované miminko, které jsem tak netrpělivě čekala. I když byly kontrakce čím dál bolestivější, byla jsem velmi optimistická, dobře naladěná a šťastná. Sylvie mi pomáhala prodýchávat kontrakce a nabízela mi masáž beder a kontrolovala pravidelně každých 30min srdíčko našeho miminka. Kolem poledne jsem se osprchovala a usnula na půl hodiny, během které jsem dočerpala cennou energii, kterou jsem ztratila. Když jsem se probudila, cítila jsem se ještě lépe. Kolem 16h jsem se nechala znovu vyšetřit a Sylvie mi oznámila, že cítí hlavičku, která začíná sestupovat. Srdíčko také bije přímo ukázkově. Byl čas jít do porodnice, možná každou chvílí porodím. V rychlosti jsem na sebe hodila oblečení a se slzami dojetí jsem špitla manželovi, že až se vrátíme domů, náš život už nikdy nebude stejný. Bude tady naše milované miminko. S velkým vzrušením jsem přišla k autu a pozorovala manžela, jak nese dětskou autosedačku. Připadala jsem si jako v krásném snu. Nechápala jsem, jak můžou ženy popisovat porod jako příšerný zážitek, mě to připadalo, navzdory bolestem, jako let na růžovém obláčku.

V porodnici jsme byli asi za čtvrt hodiny a Sylvie chtěla hned změřit tep miminka. Kvůli kontrakcím jsem chtěla stát, ale její přístroj na poslouchání tepu miminka zůstal hrozivě němý. Požádala mě tedy, abych si sedla. Zase nic. Vůbec jsem nechápala, co se děje. Položila mě na postel a snažila se zachytit tep miminka. Veselé rytmické odezvy, na které jsem byla zvyklá, jsme ale neslyšely. Z jejího výrazu obličeje jsem pochopila, že něco není v pořádku. Zavolala sestry, které se s jinými přístroji snažili zachytit tep našeho miminka. Myslela jsem, že se mi rozskočí hlava. Byla jsem přesvědčená, že jsou všechny přístroje vypnuté, a proto nefungují. Vždyť jsem slyšela to srdíčko živě tlouct ani ne před 20 minutami! Pak jsem se propadla do jakéhosi polovědomí, ve kterém jsem vnímala najednou hrozný ruch kolem mě, to, že mi píchli vodu, že nainstalovali miminku na hlavě nějakou sondu, aby zachytili tep, že ani sonda žádný tep nezaznamenala a že mě odvezli na sál s ultrazvukem. V tom přišel můj manžel, který se zpozdil kvůli parkování auta. Nikdy nezapomenu, jak vkročil do dveří a s nic netušícím úsměvem se zeptal: Tak jak to postupuje?

Bolesti byly stále větší a větší. Stres, strach, žal, zármutek a celkový šok způsobily, že jsem se třásla jako osika. Nechtěla jsem pochopit, co se děje. Nechtěla jsem si připustit, že je to možné. Že moje miminko je mrtvé.

Přinesli mi rajský plyn, protože jsem bolesti zvládala velice těžce. Manžel seděl vedle mě a držel mě za ruku. Neměla jsem odvahu podívat se mu do obličeje, protože jsem měla strach, že uvidím jeho zármutek. Ptala jsem se ho, co se děje s naším miminkem. Byla jsem omámená rajským plynem, všechno jsem slyšela jakoby zdálky a dvakrát. Mezi kontrakcí se mě zeptali, jestli chci epidurál. Byla jsem tak zdrcená, že jsem ho přijala, protože jsem věděla, že je konec. Hodiny ubíhaly jedna za druhou, až se nám půl hodiny před půlnocí narodilo miminko. Chtěla jsem ho hned na hrudník. Stále jsem doufala, že začne plakat. Nezačalo.

První, co jsem mu v slzách řekla, bylo “Je t’aime, je t’aime beaucoup”. Miluji tě, velmi tě miluji. Řekli mi, že je to holčička. Ó, jak byla heboučká. Měla zavřená očka, malý nosík jako knoflík, rtíky k zulíbání, černé dlouhé vlásky a krásnou alabastrovou pleť. Tiskla jsem ji k sobě a hrozně plakala. Plakali vlastně všichni. Můj manžel, Sylvie, sestřičky, přihlížející paní doktorka. Můj sen se rozplynul v nic. Zabalili mi ji do flanelové zavinovačky a nechali ji u mě celou noc. Zpětně jsem za tuto možnost, a vůbec za nesmírnou empatii a pochopení celého personálu, nesmírně vděčná. Jejich vstřícný přístup by měl být příkladem pro nejedno české porodnické zařízení. Byla to ta nejsmutnější a zároveň nejkrásnější noc mého života. Ráno jsem ji umyla a oblékla to, co jsem jí přinesla do porodnice. Bodyčko s třemi malými ptáčky, bílé pyžamko se spoustou barevných hvězdiček, zeleno-bílý svetýrek, který jsem jí uháčkovala, bílé papučky a bílou čepičku. Byla nádherná. V poledne si pro ni přijela pohřební služba a za pár hodin byla pohřbena v malé rakvičce na kraji města.

Když jsme se vrátili ten den domů, nesli jsme prázdnou autosedačku. Když jsme otevřeli dveře bytu, dýchl na mě moment radosti, ve kterém jsme opouštěli byt. Vše zůstalo přesně v tom stavu, v jakém jsme ho zanechali. Papírek na stole, na který jsem si značila kontrakce, rozjedená svačinka, plastové krabice se zdravotnickým materiálem, které si přinesla Sylvie. Prázdno, prázdno, prázdno. Kde jsi, holčičko moje?

Maminka Lucie