Po dokončení VŠ v roce 2007 jsme plánovali druhé miminko, ale hormony se vzbouřily a tak jsme to zvládli trošku dřív. Dvě čárky na testu jsem objevila asi 3 dny po státnicích.
TP 29.2.2008

Opět se dostavila únava, ale nebyla zdaleka tak hrozná, jako minule. Odpolední šlofíček byl dostačující. Bohužel s 2,5letou Adélkou ne vždy proveditelný. Horší byly nevolnosti, které se objevily v druhém měsíci a v podstatě přetrvaly po celou dobu těhotenství. Nikdy jsem nezvracela, ale neměla jsem k tomu bohužel daleko. Možná až přehnaná opatrnost a klidový režim celou věc zhoršovaly. Těžko říct. V půlce se k tomu přidaly křečové žíly na zevních rodidlech, což mne z počátku vyděsilo, ale člověk si zvykne. Bohužel je to poměrně omezující a bolestivá záležitost. Užívala jsem detralex, ale bez zjevného účinku. Snad že se progrese zpomalila.

Předporodní kurz jsem zavrhla jako nepotřebný, jen jsem si zašla asi na dvě přednášky na Latu. Odpolední cvičení jsem stíhala, stejně tak plavání.

Po odeslání do porodnice jsem upozornila na problém s plodovou vodou u předchozího těhotenství a v tu chvíli se mnou bylo jednáno, jako bych měla opět plodové vody málo. Jak se blížil termín, zase jsem zkoušela psí kusy, ale Elišce se ven nechtělo. Lékaři ale rozhodli, že nebudou nic riskovat a pozvali mne na vyvolání v den TP. Když tam přece bylo málo plodové vody…

K porodu jsem si tentokrát vzala porodní plán, jehož hlavním bodem bylo, že nechci odnést dítě z dosahu. Všude se píše, jak to není nutné, tak to třeba vyjde.

Porodní asistentka, paní středního věku si mne změřila odshora dolů, na porodní plán reagovala dosti opovržlivě a následně se mnou jednala jako s nánou… Zmínila jsem, že bych ráda zkusila porodní stoličku případně jiné alternativní polohy. Stoličku zavrhla s tím, že s křečovými žílami se o ní nedá uvažovat. Ostatní polohy jsme již neprobraly. Šla jsem na klystýr, který šel rychle ven. Kontrakce po zavedení tabletky naskočily velice zprudka. Hned silně, bolestivě a rychle za sebou. Balon jsem snad ani nezkusila, velmi brzo jsem vlezla do sprchy, odkud jsem nechtěla ven, neboť sprcha alespoň částečně tlumila bolest. Ve sprše jsem měla balon, na kterém jsem hledala úlevové polohy. Po čase PA přišla, sledovala jednu kontrakci a zmínila, že musím být ve svislé poloze, aby byly kontrakce účinné. Vzápětí opět odešla. Manžel mi byl velkou oporou, držel sprchu a směroval proud vody na nejbolestivější místo. Brzy jsem nechala průchod vyjádření bolesti a dral se ze mne řev raněného zvířete. Jak jsem pak kdesi četla, je to volání o pomoc… Bohužel nebyla vyslyšena. Jen mne PA přišla upozornit, že je to slyšet až do čekárny, kde jsou nastávající maminky, a že je děsím…

Tak to trvalo nějakou dobu, pro mne nekonečně dlouhou. Až bylo na čase vyjít ven a přejít k vlastnímu porodu. Lehátko bylo staré, to nové bylo kdesi v opravně. Pokusily se ho nějak napolohovat, ale bylo to moc v lehu… Nohy jsem měla zapřené, ale tlačení mi moc nešlo. Zřejmě jsem tlačila špatně, ale to jsem si odvodila jen z poznámek a náznaků. Pak kohosi zavolaly. Přišla obrovská paní a než jsem se nadála, hopsla mi na břicho. Mne se zatmělo před očima a nějakou chvíli trvalo, než jsem se vzpamatovala. Nicméně pak stačilo zatlačit a Eliška byla venku. Tatínek přestřihl p. šňůru.

Poporodní poranění bylo minimální, Eliška se zdála v pořádku. Zase si ji vzali na pult, převážili a změřili (3450g a 50cm). Pak mi ji vrátili, zkusily jsme přiložit, ale moc se jí sát nechtělo.

Po nějaké chvíli ji odnesli na dětské oddělení. Ještě na porodní pokoj za námi přišla lékařka a začala opatrně povídat něco o tom, že Eliška není zcela v pořádku. Moc jsme se od ní nedověděli, že nám víc řekne neurolog, až ji prohlédne na druhý den. Byla jsem zcela vyděšená, ze své praxe fyzioterapeuta jsem znala různá neurologická onemocnění a představovala jsem si to nejhorší.

Na pokoji jsem měla Elišku brzy, a tak jsem si ji vybalila a sledovala zcela bezvládnou paži, ležící vedle tělíčka. Diagnóza zněla jasně. Poranění brachiálního plexu s následnou parézou paže. Snad horní typ, středně těžkého až těžkého stupně. Úroveň ukáže čas. Každopádně nás čeká celoživotní každodenní cvičení a Elišku v budoucnu potká nejedno zklamání a omezení. Zcela zbytečně. Vše mohlo být jinak…

Eva z Brna