Příběhy pro Ivanu čtu od samého začátku, celou situaci s porody v Česku sleduji ještě déle. Patřím mezi ty, které se s Ivanou nikdy nesetkaly. Já jen nasávala její poselství ze všech možných zdrojů a kniha Hovory s porodní bábou, byla báječnou učebnicí pro mého manžela.

Můj život a mé názory jsou Ivaninou prací ovlivněny a proto si troufám sem napsat svůj porodní příběh. Jinde by byl opěvován jako krásný porod, bez poranění, zdravé miminko – co víc si přát?

No, já bych si přála, aby se zdravotníci nebáli, aby se naučili, že nemají nabízet urychlení – dirupci vaku blan, oxytocin, že mají povzbuzovat a chválit a dopřát všemu čas.

Když jsem otěhotněla, bavili jsme se doma o místě porodu. Bydleli jsme s tchýní a švagrem. Všichni měli strach z porodu doma, a jelikož strach byl to, čeho jsem chtěla co nejmíň, vybírala jsem porodnici. Nakonec jsem vybrala porodnici v Náchodě. Když tam prý člověk ví, co chce, tak porodí přirozeně. A jakožto člověk nebojácný a se zdravotníky dobře vycházející jsem chtěla udělat pozitivní brázdu, že přirozený porod může být krása i pro zdravotníky.

Kontrakce začaly ve 3 hodiny v noci. Zkoušela jsem usnout, ale nervozita a těšení se byly silnější. Chodila jsem po bytě, kde všichni spali. Ráno, když šel můj táta na záchod, schovala jsem se za lednici – což si teď uvědomuju, jako instinkt, že jsem chtěla být sama a nerušena.

Pak když už byli všichni vzhůru, šla jsem do vany. Hezky jsem si prodýchávala a těšila se.

O půl jedenácté byly kontrakce po 2 minutách a já rozhodla, že pojedeme. Přijeli jsme do porodnice a já přátelsky probrala s lékařkou své porodní přání. Byla milá, hodná a pečlivě si to celé přečetla a okomentovala – před přítomnou PA, která se chovala, jako kdybych žádná přání neměla.

Souhlasila jsem se vstupním provedením CTG, aby všichni viděli, že miminku se daří dobře. Při tom mi PA zakázala dýchat mým stylem, že tím určitě omdlím a že musím kontrakce prodýchávat jako pes. Mozek mi přestal fungovat a já jsem ze strachu, abych neomdlela, dýchala (s prominutím) jako debil…

Proběhlo vnitřní vyšetření, konstatování, že jsem otevřená na 6 cm a že to všechno krásně postupuje.

Byla jsem ráda, že to je už tolik, že jsem přijela do porodnice tak akorát.

Pak začaly starosti porodní asistentky o správný průběh porodu. Přišla a nabídla protrhnutí vaku blan. Odmítla jsem to v porodním plánu a i tentokrát a potom ještě několikrát. Při kontrakci znovu upozornila, ať „správně“ dýchám.

Chodila jsem si po sále, muž za mnou a z okna jsem se při kontrakci dívala na zámek. Opět přišla PA, a že se mrkne, jak to vypadá. Souhlasila jsem, taky jsem byla zvědavá. Oproti předchozímu vyšetření lékařkou, toto bolelo jak blázen a pak jsem krvácela. Mám teď pocit, že se snažila proštípnout vak blan. A otevírání se zastavilo na těch 6 cm. Padl na mě splín a už jsem jen tupě chodila a funěla jak pes při každé bolesti v zádech a kyčlích, už vůbec ne v břiše.
Při další kontrole mi nabídla napustit vanu. Využila jsem a byla moc ráda. Ve vaně jsem se uvolnila a dýchala jsem normálně. Pak už jsem zase potřebovala chodit. Přišla PA zkontrolovat a posunulo se to na 8. Ale já už byla naštvaná a zoufalá a už jsem chtěla mít klid. Začala jsem žebrat o něco proti bolesti. Na to musela přijít doktorka a zachovala se přesně tak, jak jsem si přála. Vzala mě za ruku, pohladila, jak mi to krásně jde a že už budu mít miminko brzy u sebe. Léky ani nenabídla.
Potom mě PA opět upozornila, že dýchám „špatně“ a já bezmyšlenkovitě následovala její doporučení.

V 16 hodin jsem se opět nechala vnitřně vyšetřit a zase se to dál neposunulo. Bolesti zad a kyčlí mi zatemnily vše a já už doktorku prosila o císařský řez. Pohladila mně a řekla, že mi dá lék proti bolesti a k tomu oxytocin. Souhlasila bych v tu chvíli se vším. I s kapačkou v ruce jsem mohla chodit. Muž za mnou vozil stojan. Najednou jsem opět cítila kontrakce v břiše. Bolest zad ustoupila. A konečně se mi chtělo tlačit.

Sedla jsem si na okraj porodního lůžka, které jsme s mužem nastavili do sedu – podle domluvy s doktorkou. PA přišla a odstrčila muže pryč, poslala ho k mojí hlavě, někam za lehátko. To i se mnou rychlostí blesku uvedla do lehu a mně zvedla nohy. Nechtěla jsem a ona mi řekla, že to takhle jen zkusíme. V tu chvíli má člověk úplně jiný starosti a není čas víc odporovat. V téhle debilní poloze mně chytaly křeče do chodidla, to se kroutilo do pěsti a noha kopala, tak ji držel propnutou můj manžel.

Doktorka přišla, když mi PA říkala, kdy tlačit, zařvala jsem, že jen při kontrakci budu tlačit. Doktorka chválila a povzbuzovala a přidržovala hlavičku, aby šla pomaleji, chránila hráz. Když byla hlavička venku, počkala na další stah, až dorotují ramínka, nikam nespěchala.
Holčička se narodila v 17.46.

Když bylo miminko venku, nedýchalo. Já jsem věděla, že je to moje holka, která jen z toho všeho omdlela, ale všechny to vyděsilo a přestřihli nedotepaný pupečník a zvadlé miminko odnesli rozdýchat za moji hlavu. Muž šel s ním. Ještě cestou na oživování jsem uslyšela pláč. V tu chvíli jsem si naštěstí byla jistá, že to moje silná holčička chvilku beze mě zvládne.

Doktorka, že zkusí placentu a já řekla, že ještě počkáme. Během okamžiku se mi znovu chtělo tlačit, myslela jsem, že se mi chce zvracet, ale to jsem porodila placentu. V pořádku, krásnou celou. A navzdory nohám u stropu jsem neměla ani škrábaneček.

Chtěla jsem svoje miminko na hrudník. Muži ji do ruky nedali, tak pro ni šla doktorka a s tou mi sestra holčičku přinesla. Miminko plakalo, ale přestalo a hezky si na mě spokojeně leželo. Pak napínalo nožky a kroutilo hlavičkou. Bradavku našla holčička sama, ale pomohla jsem jí přisát. Nikdo nám do toho nehrabal. Hned se mi spustilo mlezivo. Byla jsem překvapená, že je tak sytě oranžovožluté.

Po chvíli miminko usnulo, asi z těch léků. Zjistila jsem, že jsem si vytrhla kanylu a většina vytekla na zem.

Po dvou hodinách jsem se šla osprchovat. Malou mi na novorozeneckém oblékli a zavánočkovali. Když jsem si šla pro miminko, měla jsem divný strach, že mi ji nedají. Dali, ale já měla po podepsání hromady lejster pocit, že jsem ji od nich dostala a že oni se umí postarat lépe. Je to velice zvláštní, vždyť já jsem máma, kdo jiný by pro ni mohl být lepší? Poradkyně vázání do šátku mají pravidlo, že na mámino dítě se nesahá. V porodnici je to naopak, matka je hned od začátku přesvědčovaná, že zdravotníci umí s dítětem všechno lépe.

Já jsem pak holčičku nedala z náručí, oddělala jsem si tím záda, skoro jsem nespala, ale miminko bylo spokojené a já psychicky taky. Ambulantně odejít dřív než po 72 hodinách jsem si nezvládla prosadit. Před dětskou lékařkou jsem byla malá hloupá holka. Rozhodně jsem si v porodnici neodpočala, to až pak doma.

Přeji Ivaně a všem porodním asistentkám, které chtějí dělat svou práci s láskou, aby mohly legálně a beze strachu z pokut pomáhat ženám přivádět na svět děti v klidu a míru. A přeji sobě a všem ženám, aby strach, který obestírá porody, zmizel a nahradil ho respekt. Respekt k lidem, lidskému tělu, k přírodě a k životu i smrti.

Lída K.