Cože? Jsem těhotná? Nikdy nezapomenu na to odpoledne, kdy jsem usedla k jídelnímu stolu, pozorovala svou dvouletou dceru, jak se pere se špagetami, a v ruce jsem držela výsledek těhotenského testu. Tentokrát nový člen do rodiny zavítal opravdu rychle, no tak jo, tak co bude dál?

Dál to bylo jasné. Kontaktovala jsem porodní asistentku Věru Novákovou, jestli má nějaké plány na srpen, že bych ráda, aby mě zase provázela u porodu v Neratovicích. Upřímně mi k těhotenství poblahopřála a řekla, ať se jí ozvu v květnu (byl únor :-)). Ačkoli se mi v té době občas hlavou mihly nepříjemné vzpomínky na porodnici, suma sumárum to tehdy byla právě Věra, která mě uchránila od císaře a úzkostlivé paní doktorky, během porodu mě povzbuzovala a zabránila odnesení dítěte. Ještě jednou díky Věrko. S Věrkou prostě zvládnu všechno, říkala jsem si tenkrát.

Člověk míní, život mění.

„Věra prý dala v nemocnici výpověď,“ oznámila mi kamarádka někdy v březnu a pro mě se v tu chvíli vše zastavilo. „Vý..vý…výpověď?“ Ale to ne, vždyť jsem ještě neporodila. Sakra, co to má být, to bude omyl, to bude jiná Věra. Ještě ten den jsem jí zavolala. Potvrdila mi, že výpověď opravdu dala. Byla jsem zaskočená a v tom šoku jsem vyhrkla: „Já bych s Vámi rodila klidně i sama doma.“ Ta věta ze mě vyletěla a já samotná jsem byla jejím vyslovením zaskočená, jako by ji byl řekl někdo úplně jiný. Co teď? Rodit v Neratovicích bez Věry? Její slovo mělo v neratovické nemocnici poměrně váhu, nechtěla jsem porodní asistentku, která srazí podpatky, jen když uvidí bílý plášť. Opět se mi začaly vybavovat ty nepříjemné okamžiky v porodnici, ačkoliv jsem psala, že jich bylo málo, nicméně v tu chvíli na mě začaly dotírat ze všech stran. Tlak ze strany paní doktorky na přesný nástup 10. den po termínu porodu, hrozby, že mi dítě zemře, když to neudělám. Přitom monitor i ultrazvuk byly v pořádku. Odrazování v tom případě rodit u nich v porodnici, pokud nastoupím i o pouhý den později, protože při komplikacích nejsou připraveni. Obrovské zklamání z jedné porodní asistentky (nešlo o Věru), od které jsem čekala podporu. A pak na konci porodu na porodním sále…to trapné schovávání nůžek za zády paní doktorky, aby mohla provést nástřih, i když jsem jí výslovně před tím žádala, že nic takového nechci. Hojila jsem se z toho ještě dlouho fyzicky, nemluvě o psychice. A já věděla, že tohle už nechci.

Dalším dílkem do mozaiky mého rozhodování bylo setkání s kamarádkami v restauraci, kdy jedna měla týden do porodu, další dvě už dvě děti a jedna z nich vyprávěla, že její známá porodila v autě na cestě do porodnice. Ve vzduchu bylo cítit, že to muselo být drama a že by žádná z nich nechtěla něco takového zažít, prý to dítě, když se narodilo, tak ani neplakalo, jen tak pobrouklo, ale naštěstí bylo v pořádku. Seděla jsem tam a zasněně, jako by to zase říkal někdo úplně jiný, řekla: „Asi bylo spokojené a rádo, že je u mámy a že ho nikam neodnášejí.“ Cítila jsem udivené pohledy a kamarádka mi řekla: „Ty snad chceš rodit doma nebo co?“ A já se v tu chvíli vytrhla se snění a položila jsem si tu samou otázku. Co vlastně chci já? A v tu chvíli mi došlo, že odpověď dávno znám, jen se to snažím nějakou dobu zpracovat. Co chci? Chci mít klid. Klid na porod, chci intimitu, chci respekt.

Sešla jsem se s Ivanou a řekla jí o svém hledání, že vůbec nevím, co dělat. Dívala se na mě a s úsměvem mi řekla, ať tomu nechám volný průběh a nestresuji se tím, že před porodem už budu vědět, co chci. Měla pravdu, chtělo to jen trochu času.

Chodila jsem na semináře o přirozeném porodu (např. Aby porod nebolel, Přirozený porod a porod doma), účastnila se Světového týdne respektu k porodu, četla jsem. Byla jsem jako houba, která nasávala veškeré informace, které jen mohla. Postupně mi docházelo, že je vše tak, jak má být, že výpověď Věry je prostě jen impulzem najít něco jiného, najít svou cestu. A tak jsem k tomu taky přistupovala. Říkala jsem si, že nechám porod rozeběhnout a pak prostě uvidím, jestli budu chtít odjet do porodnice nebo zůstat doma. Nechtěla jsem se upínat na jednu jedinou možnost, prostě jsem zůstala otevřená oběma variantám. Našla jsem si porodní asistentku, ke které jsem měla důvěru a která byla nakloněná jak porodu doma, tak doprovodu v porodnici, pravidelně jsem ji navštěvovala.

Chodila jsem i nadále na kontroly ke svému doktorovi. Stále méně se mi ale „líbilo“ vnitřní vyšetření. Když jsem se jednou doktora zeptala, co se z nich pozná, řekl mi, že pozná, jestli dítě roste a jestli nebudu rodit. Od své PA jsem ale věděla, že jestli dítě roste lze zjistit pohmatem na bříško a obyčejným krejčovským metrem, jestli nebudu rodit mi ve 38. týdnu přišlo dosti nedůležité. A tak jsem toto vyšetření odmítla. Nezapomenu na reakci doktora. Díval se na mě překvapeně a pak se zeptal, jestli uděláme aspoň ultrazvuk, že se podívá na srdíčko. Odmítla jsem. Kroutil hlavou, že prý mu beru práci a co by dělal, kdyby to tak braly všechny těhotné 🙂 Přijal to ale v pohodě, žádné hrozby. Nicméně jeho reakce – berete mi práci, co bych dělal, kdyby… – mě přivedla na myšlenku, která mě trochu vyděsila, ale kterou se mi už nepodařilo setřást. Jestli někteří doktoři nemají během porodů nutkavou potřebu „něco“ dělat. Je jedno co, jestli píchnout oxytocin, když se jim to zdá být dlouhé, propíchnout plodový vak, udělat nástřih, prostě dělat NĚCO. Přece ta představa, že by jen přišli, řekli „v pořádku“, zase odešli a dítě by se narodilo jen za jejich dohledu, může být možná pro mnohé nepředstavitelná. A přitom si myslím, že právě o to při porodech jde, přihlížet, nechat to plynout a zasáhnout jen při ohrožení života matky a jejího dítěte.

Blížil se termín porodu, překlenul se a mimčo se na svět stále nehrnulo. Co když budu zase přenášet, naženou mě do porodnice, budou vyvolávat, … Zdál se mi sen, v kterém jsem viděla svého syna, jak se na mě dívá, a já z jeho pohledu vyčetla, že vše je jak má být, ať se nestrachuji. Nicméně neustálé dotazy známých a přátel, Tak kdy teda už?, a Ty ještě pořád nic?, způsobily, že jsem opět znejistěla. Přece jsem nedošla tak daleko, abych pak všem svým představám zamávala a byla vydána opět vyvolávání a porodnické mašinérii na pospas. Tak prostě někam zalezu a vylezu až s dítětem v náručí 🙂 Naštěstí to nebylo třeba.

Šestý den po termínu jsem ráno měla pocit, že pobolívání v podbřišku se stupňuje. Můj muž si vzal v práci volno, nicméně po teplé sprše a dopoledním spánku se vše uklidnilo. Venku bylo krásně, šla jsem se projít, ale vše bylo takové zpomalené, hlava jako by nechtěla přemýšlet, pouze pozorovat a nechat se unášet vším tím hemžením lidí v parku. Bylo to jako ticho před bouří, o které jsem ale neměla tušení.

V pozdním odpoledni se opět objevilo pobolívání v kříži a podbřišku. Nicméně se dalo v klidu snést a já čekala, až uložíme dceru, abych se pak vrhla vstříc naší koupelně, v které jsem na nějakou dobu pobolívání rozehnala. Ne na dlouho. Tak že by přeci? Pomáhala mi teplá voda, představovala jsem si, jak s každou kontrakcí mě vlna unáší kamsi vzhůru, když kontrakce pomíjela, plula jsem po vlně zase dolů. „Surfovala“ jsem v naší koupelně a přišlo mi to hrozně vtipné. Necítila jsem bolest, jen tlak, který mnou procházel a já ho doprovázela broukáním nebo nějakou vymyšlenou melodií. Když tu se ozvalo zaťukání na dveře, které mě vrátilo do reality. Můj muž mi tiše řekl, že volala porodní asistentka a ptala se, jak je. Začala jsem si rozestupy mezi kontrakcemi měřit, byly nepravidelné a mě jejich měření neuvěřitelně vadilo, udržovalo mě až příliš v přítomnosti a daleko od mých vln. S nelibostí jsem vylezla z vany, volala jsem PA, že kontrakce jsou nepravidelné a dají se lehce snést. Domluvily jsme se, že ji zavolám,
až naberou na intenzitě a četnosti. Bylo jedenáct hodin. Odešla jsem do ložnice, kde jsem si chtěla lehnout, jak mi PA doporučila, ale to nešlo a tak jsem se vrátila do obýváku, manželovi řekla, ať si vezme do ložnice jídlo a noťas 🙂 a já zakotvila v obýváku na balonu. Vyhovovala mi ta samota a přitom pocit, že je můj muž ve vedlejší místnosti, byl pro mě jistotou. Opět jsem se ponořila do vln a na míči vkleče se nechala unášet. „Moře“ za nějakou dobu začalo být více neklidné, už jsem nevěděla, kdy končí vlna jedna a začíná druhá a vnitřní hlas mi pošeptal: „Teď je ten pravý okamžik.“ Řekla jsem manželovi, ať zavolá PA. Přijela asi za 15 minut, doteď jsem jí za její rychlost vděčná, protože jsem si říkala, že jsem ji možná zavolala pozdě. Ale malý na ní počkal, zpětně mi PA řekla, že když přijela, byl ještě docela vysoko. Po další čtvrt hodince se můj syn poprvé nadechl a já objímala to malé tělíčko a šeptala mu, jak ráda ho vidím. Jen těžko bych tu popisovala své pocity štěstí. Manželovi vyhrkly slzy do očí.

Pupečník dotepal, pupeční šňůru muž přestřihl, placenta sama odešla. Doteď to vidím vše jako ve snách.

Nezapomenu na to ráno, kdy k nám přišla do ložnice naše rozespalá dcera a vlezla k nám do postele. Poodkryla jsem deku a řekla jí: „Představuji ti tvého brášku a tobě, Ondrášku, tvou sestřičku.“ Nevěřícně se dívala na to malé stvoření a já jen zamačkávala slzy štěstí.

Ještě ten den přišla PA na kontrolu a dorazila i naše dětská doktorka, která ten den byla poprvé v práci po třítýdenní dovolené. Ondrášek zřejmě čekal na ni, proto to napínání, kdy se narodí. Měl to prostě spočítané. Dětská doktorka z „překotného porodu“ nedělala vědu, prý hlavně, že to nebylo v autě na dálnici, malého zkontrolovala a poblahopřála nám.

Co říci závěrem? Od doby návštěvy koupelny k narození syna uběhly pouhé dvě hodiny. Během porodu jsem si položila otázku, jestli je to tedy doma v pořádku a co ta možnost odjezdu do porodnice, odpověď byla jasná, bez jakýchkoli pochyb. Byla a jsem si stále jistá, že pokud bych musela někam jet, byla tázána např. na diagnózu své rodiny, posílána z jedné místnosti do druhé, sledován monitor nejlépe vleže atd., porod by nešel rozhodně tak rychle, možná by se i vše zastavilo. Už pouhé sledování kontrakcí se stopkami v ruce mě neuvěřitelně rušilo a při telefonování s PA jsem měla pocit, že popisovat jak mi je a co se děje, je nadlidský výkon 🙂

Když jsem před porodem četla nebo slyšela, že porod byl hezký, představovala jsem si, že byl bezproblémový. Teď však vím, že ten můj byl prostě hezký a přitom tak obyčejný, přirozený, mé tělo přesně vědělo, co má dělat. Kamarádka se mě ptala, jak jsem poznala, kdy mám tlačit. Nevěřícně jsem na ni hleděla. Řekla jsem, že to šlo samo, že každá žena umí přivést dítě na svět. A pak mi bylo hrozně smutno. Smutno z toho, že nevím, kdy a jak se to stalo, ale nějakým způsobem se doktorům podařilo namluvit ženám, že neumí rodit. Neumí porodit bez cizí pomoci. Neumí při porodu dýchat. Zbytečně křičí. Neumí dítě popohnat. Neumí tlačit. Neumí netlačit. Neumí v klidu ležet. Neumí … A já si teď jsem stoprocentně jistá, že každá žena umí při porodu dýchat, umí tlačit, umí přivést dítě na svět. Vše v případě, pokud dostane svůj prostor a to, co v tu chvíli potřebuje: klid, intimitu, respekt.

Chci poděkovat:

Porodní asistentce Věře Novákové, která mě provázela prvním porodem, byla naprosto úžasná a mně průběh porodu se všemi pozitivy i negativy vnukl tenkrát podvědomě myšlenku, že to lze zvládnout i bez lékařů. A paradoxně svou výpovědí způsobila, že jsem pak rodila podle svých představ.

Porodní asistentce Ivaně, která nejen na konzultaci, ale i dalších přednáškách, mi byla oporou a hnacím motorem. Děkuji, za tu sílu, která ve Vás je a s níž pomáháte, i když se Vám soudy snaží svazovat ruce. Teď snad po výroku Ústavního soudu dojde k průlomu, na který tak toužebně čekáme nejen my narození, ale i ti, co k nám teprve přijdou.

Porodní asistentce, která v této nelehké době pro domácí porody byla ochotná mě porodem provést a přijít v ten správný čas.

Svému muži, bez jehož podpory bych se neobešla. Nebylo určitě jednoduché pochopit, že jeho nejdůležitější úlohou je pro mě zázemí a důvěra ve mě, které mi tak dokonale poskytl. Že nepotřebuji během porodu držení za ruku, ale pocit, že je na blízku.

A především svému synovi, který přesně věděl, kdy a jak se má narodit a já se jím nechala jen vést.

Děkuji všem z celého srdce, Aneta

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde:
618. Na cestě k vlnám
619. Na cestě k vlnám 2