flowerKaždý den si čtu i několik Příběhů pro Ivanu. Jsem velmi ráda za to ženské, intimní sdílení. Většinou si při každém příběhu trochu popláču. Ale to je přece normální, obzvláště v těhotenství.
Čekám své druhé dítě, zase jarňátko – březňátko :-), termín mám v březnu, 18.3.
Stejně jako před 6 lety jsem měla termín s dcerou 20.3. 🙂

A jak si tak čtu všechny ty krásné, silné i smutné příběhy žen, podělím se také o svůj první porod.

Březen 2008.

Některé věci jakoby se mi už překryly lety, které uplynuly. Ano, i proto možná nebude od věci si to všechno znovu vybavit.

Termín jsem měla 20.3. Přenášela jsem 5 dní (abych to upřesnila, „pomohli jsme“ tomu 2x (to pro jistotu 🙂 pohlavním stykem s přítelem ten den po obědě. Nechtěla jsem jít ani za nic na vyvolání porodu)…
Dcera se narodila 25.3.2008, ráno v 6,49hod.

Bylo Velikonoční pondělí a já jsem večer kolem 19.30hod. pocítila první kontrakce. Měli jsme doma zrovna návštěvu, takže jsem nikomu nic neřekla a jen jsem si tak pohopsávala s úsměvem na míči. A byla jsem úžasně v klidu. Cítila jsem se naprosto přirozeně.
Když návštěva odjela, říkala jsem příteli, že budeme muset nějak pak jet do porodnice. Ale naprosto v klidu. Žádný zmatek, žádný shon, žádná bolest.
To už byla skoro půlnoc. Dobalila jsem si tašku a přesunuli jsme se do auta. Ještě když jsem venku venčila psy a koukala na hodinky, kontrakce byly asi co 3 minuty. Nic mě nebolelo. Posílám kamarádce SMS, že už asi rodím a je to úžasný, necítím žádnou bolest…
Dnes při tom všem, co vím, bych už nikam nejezdila 🙂 a zůstala bych doma…

Do porodnice jsme přijeli asi nějak po půlnoci.
Vstupní vyšetření byla nepříjemná. Přítel zůstal na chodbě a já byla najednou sama v úplně cizím, lékařském prostředí plném nástrojů a všelijakých přístrojů. Vše bylo strohé a studené. (Dnes vím, že je možné, aby muž byl se ženou i při vstupním vyšetření, že to jde).
Nepamatuju se už, jak to šlo po sobě, ale možná jsem nejdřív šla na klasickou gynekologickou „kozu“, kde mě vnitřně vyšetřili. Nebylo to vůbec příjemné. Pak na monitor. Seděla tam už jedna maminka, která měla zjevně velké bolesti, vzdychala a zatínala zuby. To byl další můj tak trochu šok. Mě stále ještě nic nebolelo.
Kontrakce jsem měla celkem pravidelně. Ale chtěli mě poslat domů. Snad že jsem nebyla ještě nějak moc otevřená, to už si nepamatuji.
Pak mi ještě doktorka udělala sono a zjistila, že mi odtekla možná část plodové vody. Ptala se mě na to, ale já jsem nic nezpozorovala. Takže mi dala tampon, který jsem si zavedla /nic moc/ a hodinu jsem chodila po areálu porodnice, abych se pak vrátila a ona zjistila, že tampon je teda suchý, nicméně mě už přijali a přešli jsme i s přítelem na porodní sál.

To mohlo být tak kolem jedné hodiny ranní, možná i o něco později. Stále jsem neměla nějaké velké bolesti, ale kontrakce byly pořád pravidelné…
Dostala jsem klystýr /neměla jsem si psát do porodního plánu, že mi to nevadí, a pokud to bude nutné…. dnes už to vím…☹
Kdy jsem už už myslela, že to fakt „pustím“, tak mi sestřička řekla „Můžete“.. a já jsem utíkala na záchod, co mi síly stačily…, abych se cestou nepo….. Ufff. /Již nikdy více./
Úleva.
Ostatně na záchodě jsem trávila velkou většinu svého porodu. Pomáhala mi ta pozice vsedě.
Měla jsem s sebou porodní plán, kde jsem žádala šero, nerušit. To bylo respektováno, navíc byla noc, takže to mi všechno vyhovovalo.
Zatím se mi tedy zdálo, že je vše v pořádku.
Pustili jsme si nějaké relaxační CD a já jsem pomalu rozdýchávala kontrakce, které se stávaly silnějšími a silnějšími. Ale stále žádné velké bolesti.

Začala jsem se uzavírat dovnitř, do sebe, přestala jsem vnímat okolí. Jednou za čas se vždy objevila porodní asistentka, aby mi natočila monitor a zkontrolovala, jak porod postupuje /to bylo velmi rušivé/.

Většinu času jsem trávila na čtyřech na zemi, sklepávala jsem dolů zadek /ani nevím proč, přišlo mi to tak nějak intuitivně :-), ve sprše, kde jsem se sprchovala vodou a vsedě na záchodě…

Po jednom takovém monitoru mi PA řekla, že píchneme plodovou vodu. Souhlasila jsem. Už ani nevím proč. Byla jsem jako v mlze. Někde uvnitř sebe. Možná bych odsouhlasila vše, co by mi navrhla….

Kontrakce zesílily a staly se bolestivějšími.

Vše se mi ale zdálo být v pořádku.
Přišla opět porodní asistentka a natočila monitor. A řekla mi, že každá druhá kontrakce je slabší. /Měla jsem s sebou homeopatika, ale bohužel Caulophyllum, které by možná tento „dle ní problém“ překonalo, jsem s sebou neměla…/.
A tady si plně uvědomuju, že jsem ztratila nad svým vlastním porodem kontrolu a přebral ji někdo jiný.
Napíchli mi oxytocin a vše se nějak zrychlilo, zesílilo a já jsem najednou cítila tak šílené bolesti, do kříže, do břicha, že jsem myslela, že umřu.
Stále jsem chodila do sprchy, byla na zemi, ale nic už nepomáhalo. Jednu cestu ze sprchy jsem se zavěsila do přítele a tak mohutně jsem zakřičela, že se rozrazily dveře a PA tam vlítla, co že se děje. Myslím, že jsem byla překvapená intenzitou toho výkřiku i já sama. Vlastně dnes už si nevybavuji, jestli jsem před těmi šesti lety tenkrát sténala, nebo si jen tak broukala, nevím. Byla jsem zcela ponořená v sobě.

Někdo mi ještě řekl: „Budeme vás muset trochu nastřihnout“. (3 stehy z toho byly a naštěstí nijak hrozivé. Dnes už bych nesouhlasila…)

Pak už si pamatuju jen, že PA zakřičela někam na chodbu„Rodíme“, já jsem byla na lehátku či porodní posteli, tlačila jsem, jak mi říkali, v jednu chvíli jsem už nějak nemohla, dostala jsem na chvilku kyslíkovou masku, dýchala jsem, ale šlo mi to nějak špatně a pak už se dcera narodila…

A já cítila obrovskou úlevu, radost a štěstí.
Najednou bylo všechno pryč a já měla na těle svou krásnou holčičku. Celou dobu jsem věděla, že to bude holka….

A teď byla tady. Hned se přisála k prsu a okamžitě jsme se zase na sebe napojily, i po tom přerušení oxytocinem a píchnutí plodové vody, kdy určitě musela cítit tíseň….

Dnes vím, že kdyby mi tenkrát dali víc času, mohla jsem se s tou bolestí více vyrovnat (i když si myslím, že ta bolest byla způsobená tím zrychlením – píchnutím plodové vody, oxytocinem, do té doby jsem bolest jako takovou necítila…), „neztratila bych“ v určité fázi přehled o svém vlastním porodu. Nemusely tam být ty lékařské zákroky.

Ještě když mi doktor šil asi 3 stehy, tak jsem mu říkala „Pane doktore, udělejte mi to tam jako nové“ a „Za rok mě tady máte znovu“. (Ne, za rok ne, za pár let, ale to už se k vám skutečně nechystám, pane doktore :-))
Vnímala jsem svůj porod velmi krásně. Měla jsem dítě a cítila jsem obrovský příval energie, štěstí a radosti.

Po dvou hodinách, kdy nám nechali dceru /pak ji zabalili už do nějaké zavinovačky, škoda ☹ jsem si seskočila z porodní postele a šli jsme na šestinedělí. Ptali se mě, jestli nechci jet na vozíčku (přišel saniťák) a jestli mi nic není, ale já jsem se cítila obrovsky fit, nic mi nebylo, šla jsem pěšky.
Vlastně si ani neuvědomuju, kdy mi dceru odnesli a já šla na šestinedělí sama, s přítelem a se saniťákem.
Nic mě nebolelo, šla bych nejraději domů. Kolem recepce u porodních sálů jsem řekla „Na shledanou“ a prostě jsem šla. Nic mi nebylo.
Mohla bych jít kopat brambory na pole 🙂

Při příchodu na pokoj na mě obě ženy, které tam již byly, koukaly, jako bych spadla z višně. Ony bohužel nemohly skoro ani sedět, kdežto já jsem přišla po svých a ještě seděla při kojení v tureckém sedu.
Šla jsem se osprchovat a sháněla jsem se po dceři. Už jsem cítila tíseň, kde je. Naštěstí mi ji dali a já jsem se na ni zase napojila /nechápu, proč musí v porodnici děti odnášet !!! Už bych to nedovolila…/

Posléze jsem si uvědomila, že jsem v porodním pokoji (sále) strávila asi tak 5,5 hodiny. A do doby, než jsem absolvovala zásahy do přirozeného porodu, jsem necítila bolest. Snad jen tlak, ale bolest jako takovou ne.

Myslím, že bolest se dá zvládnout. Ale je potřeba na ni pohlížet jako na přítele a splynout s ní…

Blíží se můj druhý porod…. Opět březňátko 🙂
Jsem ve 38. týdnu. Chci rodit doma. V porodnici jsem se ještě nebyla ani „ukázat“ a ani se tam nechystám.
Za celé těhotenství jsem neabsolvovala třeba ani jeden monitor. Nevidím důvod ho absolvovat.
Napsala jsem už jeden příběh z tohoto těhotenství (Příběh č. 707. Jak si vychovat svého gynekologa /blýská se na lepší časy?/).
Jsem naprosto klidná a vím, že všechno s miminkem zvládneme.
Jsem žena. Jsem stvořená k rození dětí a k mateřství.
A nikdo a nic mě nepřesvědčí o opaku.
Věřím si.
Věřím svému dítěti.
Není důvod se ničeho bát.

Jsme ženy, jsme matky, věřme samy sobě, svému tělu, svým miminkům uvnitř nás…, těm, které už skrze nás přišly na tento svět, i těm které teprve přijdou..

Paní Ivano, naposledy, když jsem u Vás byla, tak jste se ptala, proč jsem přišla i k Vám, když už chodím i k jiné porodní asistentce /protože s Vámi zatím rodit nebudu moct/. A já jsem Vám řekla: „Protože Vás mám ráda.. :-)“ A Vy jste se smála. Přeji Vám, abyste se takto smála pořád, nejen tenkrát. A jak jsem Vám řekla… za pár měsíců za Vámi zase přijdu, až zase otěhotním, protože Vás prostě mám ráda …

Věra Š.