Na TEN den jsme se s partnerem Ondrou ladili celé mé těhotenství. Bylo mi nádherně, jako těhulce. Užívala jsem si každý den, prožívali jsme euforie štěstí. Prošli jsme oba, jako pár, jako celek, radikální změnou. Tak moc velký vliv na nás měla naše zatím nenarozená dcera. Už první dny mého těhotenství jsem tušila, že se moje Anežka narodí doma. Zatím jsem si s tou myšlenkou jen tiše pohrávala. Ten nádherný pocit, kdy Vám srdce plesá, šimrá Vás touha a obrovské těšení, když řeknete svou myšlenku, která jen tiše čeká na příležitost, nahlas. Přesně takový pocit mne zalil, když jsem se hned z počátku rozhodla pro porod doma. Mé dítě mi dalo jasné znamení. Ladili jsme se, připravovali, mluvili o tom spolu, s miminkem. Neskutečně jsem se na ten zázrak těšila. Těhotenství ve mne probouzelo ženu, to byla má příprava na porod. Lucie Suchá Groverová píše ve své knize a i z jejích úst jsem měla možnost slyšet, jak porod přirovnává k bouři. Je to fantastické přirovnání. Skoro každý den jsem se těšila na tu svou bouři, na své vlny, sílící vítr, mračna a zářící slunce v jejím závěru. A přesně takový porod jsem měla. Silný, intenzivní, nádherný a se sluncem, které osvítilo můj život. 

Termín porodu byl 10.4. Toužila jsem porodit do bazénku, miluji vodu, takže jsem si ho objednala a měla si pro něj jít 8.4. Moje dítě mělo však jiné plány.

Den 31.3. připadal na čtvrtek. V tento den se dcera narodila, porod ale jako takový nezačal. Z úterka na středu se v noci budím mokrá. Co to je? Sedím na posteli, sotva mžourám. “ No já se snad počůrala?“ říkám si, jdu vyměnit prostěradlo a dál spát. Ve středu vstávám jako obvykle v tento den, beru svou psí slečnu na procházku a jedu na jógu. S jógou jsem začala až v těhotenství a moc jsem si ji zamilovala, cvičila jsem denně a na hodinu se moc těšila. Cítila jsem se skvěle. Stále mě ale trápily mírné úniky tekutiny, nevěděla jsem, zda se jedná o moč, žila jsem v přesvědčení, že je miminko asi tak nízko a hlavičkou už tak naléhá, že nedokážu svěrače tak kvalitně ovládat. Na józe se na mě naše milá jogínka usměje svým nádherným úsměvem a říká, jak mi krásně kleslo bříško. “ Už klepe, Jani, nevím, jestli se uvidíme ještě příští týden “ odpovídám a cítím motýlky, jak mě šimrají v podbřišku. Otáčím se ještě v práci a odjíždím v dobré náladě domů. Jsem 38+0, je středa večer, beru intimku na noc a jdu v klidu spát. Ve čtvrtek se probouzím pro mě naprosto nepochopitelně v 5 ráno a hladová jak vlk. Jdu do kuchyně, kde začnu likvidovat všechno, co mi přijde pod ruku. Chvilku na to vstává Ondra do práce. Ptá se mě, jestli je všechno v pořádku, když mě tam tak vidí, jak se cpu vším možným a směje se od ucha k uchu. Pronesu pár svých vtipných komentářů a spokojeně se vydávám zpátky do hajan. Dopoledne mě čeká schůzka. Schůzka, na kterou jsem ani nechtěla jít, se slečnou, kterou jsem nikdy před tím neviděla, ale měly jsme něco společného – bývalého partnera. Požádala mě o schůzku, já souhlasila, vypadala mile. Do termínu spoustu času, bylo mi fajn, po dlouhé době jsem se tedy hezky upravila a jela do nedaleké kavárny. Ani v nepovedeném filmu se totiž ještě nestalo, aby se porod rozběhl v kavárně při hovoru o nepříjemné minulosti s naprosto cizí slečnou. Bingo! Moje dítko si řeklo, že mě překvapí. Přišlo jí to, šprýmařce, jako dobrej nápad. A tak na mě, v té kavárně, začaly okolo půl 2 odpoledne přicházet návaly tepla, návaly energie. Až v ten moment jsem si uvědomila, že nemám hlad, chuť a že jsem, kromě té přejídačky v 5 ráno, nic celý den nejedla. Byly to příjemné vlny, ale každá byla silnější, pomaloučku na sebe začaly upozorňovat, nenápadně a strašně příjemně, malinko mi tvrdlo bříško a já se asi po hodině začala loučit, nebyla jsem už schopná takového rozhovoru, hlavou se mi už honily jiné myšlenky. Sem tam už mi trklo „co kdyby“. Pamatuji si, jak stojím v metru a sama na sebe se přes skleněné dveře usmívám. Neskutečně jsem se těšila, co bude dál. Vlítla jsem do bytu, honem se převlékla do tepláků a volného trika, odmalovala se – přeci nebudu rodit zmalovaná!! Vzala jsem pejska a šla na procházku. Přesně podle mého plánu. Venku bylo nádherně, jeden z prvních krásných slunečných a teplých dnů v tomto roce. U Rokytky nikdo. Rozzářená jsem si ťapkala v zeleni a přemýšlela jsem. Že by poslíčci? Vůbec ne. Věděla jsem už jistě, co přichází, pozvolna mi to našeptávalo, bylo kouzelné ty nápovědy vnímat, s miminkem o tom mluvit. Vlny byly silnější. Vzala jsem mobil, něco po 3. hodině bylo a volala Ondrovi, ať za mnou utíká s vodou, až přijede z práce. Další hovor byl mé PA, která mi sdělila, že může přijet až večer, tak v 8, zapsala jsem si to do paměti a dál nad tím nepřemýšlela. “ Prostě nějak doražte, rodím, ale v klidu, je mi skvěle!“ Jako poslední vytáčím svou maminku. Moc si přála u porodu být. Sděluji ji, ať se připraví, ale zatím nikam nejezdí. Domlouváme se, že budu volat každou hodinu. Stahy sílí, ale nesleduji je, užívám si ten okamžik plnými doušky. Zatím je to jen lehký vánek, který sebevědomě nabírá na intenzitě. Je mi nádherně, cítím se silná, nedotknutelná.

Když vidím přibíhat Ondru, zrovna se prodýchávám opřená o strom. Je úžasný, běží za mnou s vodou a se zmrzlinou. S chutí jí sním. Povídáme si. Chci vědět, jak bylo v práci a na oplátku já vyprávím, jaká byla schůzka. Ve vlnách mi pomáhá, držím se ho, opírám se. Ale nemluvíme o porodu, oba víme, co se právě děje. Můj Ondra se nechal vést, opravdu dokonale naskočil na proud mé energie. V průběhu té procházky najednou přišel moment, kdy jsem sama zamířila domů. S každým krokem jsem více tlumila své vyprávění. Vítr sílil, s příchodem domů už cítím, že se zatahuje, obloha se plní mraky a v dálce hřmí.

Je asi 5 hodin. Asi. Čas plyne jinak, rychleji, tak nějak vzdáleně. Sleduji, jak se práce mého těla mění. Tlak se přemístil do zad, a proto se rozhoduji vlézt do vany. Ve stoje se již neudržím. V duchu se musím smát, protože přesně z této situace jsme si dělali legraci, když jsme objednávali bazének a potom ještě jednou, když jsme vybírali vanu.

Teplá voda mi moc pomáhala, příjemně se mi odpočívalo. Momentem, kdy lezu do vany, opouštím definitivně tento svět. Ondra je v tu chvíli mé racionální já. Komunikuje s mojí mamkou a s PA. Sprchuje mi teplou vodou záda, když je se mnou, tak mlčí, když je potřeba, aby fungoval, odchází, aby mě nerušil. Nesoustředím se na nic, jen nechávám své tělo pracovat. Cítím se v bezpečí, jsem si jistá sama sebou, jsem si jistá Anežkou. Slyším prásknout dveře. Aha, maminka je tady. Přijde, snaží se vypadat v klidu, ale nejde ji to. Ptá se mne, jak často mám kontrakce. “ Co? Mami nevim „. Počítá je tedy a zjišťuje, že jsou pravidelné po 5 minutách a trvají skoro 2 minuty. Začne trošičku plašit, chce, aby Ondra sbalil tašku do porodnice, kdyby náhodou. Směju se jim v té vaně oběma, ani maličko neměla šanci mě rozhodit. Už hlasitě si prodýchávám své vlny.

PA přijíždí něco před 8 hodinou. Vyšetřila mě hned po příjezdu, byla naprosto klidná, tichá a úžasná. Poslechla si mou statečnou dceru a řekla mi, že jsem otevřená na 3 prsty a že bych měla hodně odpočívat, že toho mám ještě hodně před sebou. Doufala jsem, že je porod v pokročilejší fázi, opouštím tedy vanu, bylo mi v ní už těsno a hlavně zima, ač byly v koupelně tropické teploty s ještě tropičtější vlhkostí. PA uklidňuje mou maminku a jdou stranou, do obýváku. V ten den je jen jejich. Já odcházím do ložnice, dále už jen se svým Ondrou. Chci si tedy zkusit odpočinout, lehám si do postele. Stahy už byly hodně silné, musela jsem je hlasitě prodýchávat. Lehla jsem si, zabalila se, abych se zahřála a snažila se o odpočinek. První kontrakce v leže na boku a mě proletělo hlavou, jak mám, proboha, takhle odpočívat? Jak to mám zvládnout? Zuby nehty jsem se udržela na boku. Chvilka klidu, odpočinku a zase v dálce cítím, jak přichází další vlna. Zavírám oči, stisknu polštář a plně se na ni soustředím. Otevírám se jí, chci ji udělat prostor. Najednou mě vyruší takové silné lupnutí. “ Praskla mi voda!“ ta hláška je tak ohraná, ale pro mě v ní bylo všechno nové. Smála jsem se nahlas a jásala! Ondru poslala PA pro zbytek věcí do auta, škoda, že ten vodopád neviděl, říkala jsem si. „Teď to může být trochu intenzivnější, ano? “ oznamuje mi PA a já se zpět do postele už nevracím. Klekám si k posteli na pelíšek. Ano, má dcera se narodila do pelíšku mého milovaného psa. Ideálně se na něm klečelo. 

Voda mi praskla chvilku po 8 hodině večer. Ondra přišel zpět za mnou a PA s maminkou zalezly tiše do obýváku. Moje bouře sílí a jde do svého finále. Nedokážu popsat, co se odehrávalo poslední 2 hodiny. Proudily mnou obrovské, silné vlny, realita se vzdálila, moje tělo zpracovávalo takové množství energie, které jen mohlo přijmout. 

Do dveří vchází PA, tiše poslechne dceru a vnitřně jí poupraví polohu hlavičky. Ten moment je šílený, vidím kolem sebe všechny svaté a jak mi fandí. Ondra sedí přede mnou na posteli. Držím se ho. Jen sedí. Ve chvilkách odpočinku, kdy mi tečou slzy po tváři, mě beze slov pohladí. On to tak skvěle věděl, byl tam pro mě! 

Najednou přišel moment, kdy jsem si v kontrakci zatlačila. Tak moc se mi ulevilo. Takže jsem se do toho opřela a bylo to skvělé. Po nějaké době vlezla PA do pokoje a snažila se mi jen klidným a mírným hlasem říct, ať se pokusím tlačení neuspěchat. Řekla mi i důvod, ale nepamatuji si ho. Neuchopila jsem to a tlačila dál. Byl to tak silný pud. Bouřka je silná, fouká obrovský vítr, hřmí. V tom najednou cítím tlak na konečník. Jako smyslů zbavená vstávám a startuji z pokoje a jen tak mimochodem křičím do obýváku “ já musím na velkou jo? „. PA okamžitě odpovídá, ať mě to ani nenapadne a ať se vrátím, že je to hlavička. Wow! Obracím se, mám smíšené pocity, vlastně mi situace skoro nedochází. Klekám si. Poprvé za celý porod se okolo mě začíná něco dít. PA připravuje prostor okolo, maminka mlčky stojí ve dveřích, Ondra mě pevně tiskne. Hlavička chce ven, cítím obrovský žár. Statečně ji tlačím na svět. Když už cítím, že je skoro venku, upadám do mdlob. Ondra mě drží ve vzduchu, musí, miminku už kouká hlavička a já na pár vteřin ztrácím vědomí. Když se vracím zpátky, pohlédnu na hlavičku, pomaloučku se vrací zpět a miminko dorotovává. Čekám na další vlnu. Přichází, z posledních sil se snažím zůstat při vědomí a vytlačit tělíčko. Slyším Ondru, jak se zasmál. Nikdy na ten šťastný smích nezapomenu. Anežku chytá PA, dělá ji z rukou klouzačku na podložku. Cítím úlevu. Jen koukám, celé situaci přihlížím. PA odmotává pupeční šňůru z krčku a jen mě pobízí “ tak si ji vem“. To je moje dítě. Moje slunce. Nejsem schopna slov. Je tak nádherná. Čistá. Sedám si, opírám se o Ondru, beru si své dítě. Mlčky ji vítám. Anežka nepláče, jen malinko, na přivítanou, kouká se na mě tím nejkrásnějším pohledem a hned se přisává k prsu. Balíme nás do připravené obrovské červené deky. Placentu rodím jen pár minut po Anežce. Klepu se, je mi zima, můj nízký tlak stále blázní. PA mi mezitím udělá jeden kosmetický steh. Jdu se vykoupat a dceru si mezitím bere hrdý otec. Jsou spolu nádherní. Hned jsem zpět a svou dceru přikládám k prsu. Saje sama a jistě. Odpočíváme, nemůžu z ní spustit oči. Je prostě dokonalá. Maminka má slzy v očích, je hrdá, ona na mě, já na ni. Byla to naše terapie, viděla poprvé v životě přirozený a krásný porod, sama neměla to štěstí. Po chvilce mi maminka udělá koktejl z placenty a připravuje dva kousky placenty ještě na druhý den, zbytek jde na tinkturu. Koktejl je jak nový nával energie. Jen ležím a dívám se do nádherných a hlubokých očí své právě narozené dcery. Je klidná, je spokojená. Už nikdy ji neopustím, nikdy na tento moment nezapomenu. Anežku nemyjeme, necháme ji spokojeně dudlat prso celou noc. Čas se vrací zpátky. Na hodinách byl v momentě jejího narození čas 22:17. Na mém budíku v ložnici ale bylo 22:22. Číslo 22 je celý život mé šťastné číslo. Provází mě od narození. Je to symbol všeho nádherného. 

Díky patří mé PA, která dělala přesně to, co jsem očekávala. Byla tam, ale neviditelná. Mojí mamince, že byla se mnou, jsem šťastná, že v sobě díky tomu osvětlila své porodní trauma. Díky patří mému Ondrovi, nemohl být víc, ten den z něj udělal nenahraditelnou osobu v mém životě. Tak hluboké souznění, je až neuvěřitelné. A nakonec, největší díky patří mé dceři. Anežka ze mě udělala ženu. Probudila ve mě vesmír lásky, pokory. Jsem na ni tak hrdá. Dokázala to. Můj nádherný anděl.

Lucie Malečková