Kde začít? A jak odvyprávět mou cestu k Příběhům pro Ivanu a přirozenému, skutečně zdravému porodu? Hodně jsem na tím přemýšlela – snad i proto, že jsem se s Ivanou nikdy osobně nesetkala a děti zatím neplánuji, není ani s kým a má situace bude do budoucna vyžadovat dlouhou cestu…. Jsem totiž od dětství díky mozkové obrně na vozíku. Nikdo nikdy nepřišel na to, PROČ. Tedy alespoň ne lékaři. Ačkoli jsem se z neznámé příčiny narodila ve 29tt., nic nenasvědčovalo mé pozdější diagnóze. Ale je to zkrátka tak a má rodina se s tím naučila žít. A já zaplnila život i něčím jiným než neustálým PROČ.

Můj zdravotní stav v útlém dětství způsobil, že hlavně má maminka se mnou vystrašeně absolvovala kolečko po všech možných i nemožných specialistech – lékařích, kteří nejlépe věděli jak moc je můj stav vážný, dokdy je šance na zlepšení a hlavně jaká operace bude nejlepší, (nakonec byla jen jedna s nulový účinkem a vážným pooperačním stavem). Nakonec vše vyústilo v to, že když mne maminka jednoho dne nechala se rozvíjet, bez koleček po lékařích a neustálého čtyři roky trvající cvičení Vojtovy metody, která nepřinesla žádný výsledek, vše se změnilo – začala jsem mluvit, lézt alespoň po čtyřech, normálně jíst. Mám to takhle dodnes – lidé mne musí k mému rozvoji nechat o samotě.

Přesto ještě několik koleček po lékařích v dětství následovalo. Už jsem sice řeči o „nezbytných“ operacích ignorovala, i když přiznávám, že mne to vyčerpávalo. Rétorika lékařů byla stále stejná a vůbec nenaznačovala skutečný zájem o zlepšení situace. Bylo to vždy jen něco v duchu „Já bych to šmiknul tady a tady a za dva roky taky určitě tady a co bude za pár let uvidíme“. Rodiče i já jsme později i z jiných příběhů lidí s DMO, kterým operace spíš uškodily, než pomohly, usoudili, že budeme kráčet svou cestou – skrz fyzioterapeuty i další lidi, kteří dobře chápali, že práce s člověkem je hluboký dlouhodobý proces a ne diktování postupů od stolu.

Už tehdy jsem nemocnice i lékaře nesnášela. Zkrátka se v tom prostředí naprosto psychicky složím. Třesu se, když jen vstoupím, natož abych měla rodit dítě …

Jak jsem dospívala, toužila jsem po rodině. Asi je to přirozené, bylo mi něco okolo čtrnácti, ale porody mne zajímaly už jako malou. O svém narození jsem už od mamky všechno věděla, a tak jsem zkoušela jiné zdroje informací. V době, kdy jsem začala se svým samostudiem, už Ivana byla osvobozena, ale já jsem proces s ní už tehdy nechápala. Byla jsem sice dítě, ale tušila jsem, že je to prostě „nějaký celý divný“. Nic jsem nechápala. Nechápala jsem, proč jsou porody doma tak strašně špatné, nechápala jsem, proč PA nemohou asistovat doma, nechápala jsem, proč se stříhá hráz, nechápala jsem, proč je tolik CS, nechápala jsem, proč ženy rodí v porodnicích jen na zádech, nechápala jsem, že jsou ženy rády, že porod přežily a proč nejsou místo toho plné radosti. Všechny „běžné“ zásahy, co mi o nich kdo u porodu napovídal jsem sice brala jako normální, ale nechápala jsem PROČ. A hlavně jsem si nedokázala představit, že by všechny ty zásahy včetně oxytocinu, nástřihu, dirupcí vaku blan a skákáním po břiše se spoustou cizích lidí, dělali mne, holce s handicapem, která to už tak nemá jednoduché. Nevěřila jsem, že by to všechno nakonec bylo pro dobro mé a mého dítěte. To už je lepší CS a i to je hrozná představa.

Začala jsem číst. Hodně číst. Od Odenta přes Inu M. Gaskin, Ingeborg Stadelmann, až po odborné studie, doporučení WHO, metaanalýzy, dokumenty. Posílena informací, že u žen, které nemají poškozenou míchu bývá zpravidla vaginální porod možný, jsem navíc od neurologa zjistila, že část mozku, která řídí porod, není u mne poškozena. Zajásala jsem. A samostudium mi víc a víc otevíralo oči. Z příběhů jsem se dozvěděla, že pořídit si dítě, když jste na vozíku, není jen nezodpovědnost, ale jen součást normálního života, handicapu navzdory.

Pak přišly Příběhy pro Ivanu… Nevím, jak za ně dostatečně poděkovat. Jak poděkovat paní Ivaně, za to že JE. Jak poděkovat ženám, které přede mnou sdílely svůj příběh, protože se mi otevřela plejáda možností. A ty jsou při rozhodování hned po informacích to hlavní. Ty asi čtyři roky s Příběhy mne utvrdily v tom, jak důležitá je zodpovědnost. Že za sebe a své děti jsme zodpovědné jen my samy. A hlavně jsem došla k poznání, že porod může být OPRAVDU KRÁSNÝ. Mnohokrát jsem nad některými příběhy také plakala. Nad nesvobodou, co se rození dětí v našem státě týká a která plodí strach, nad násilím a nevědomostmi.

Asi rok zpět se opět ocitám na pravidelné kontrole u svého ortopeda – respektujícího člověka, který mne do ničeho nenutí. Po vstupu do ordinace, tentokrát o něco méně psychicky sesypaná, odmítám RTG. Kyčle mne nebolí a jejich subluxační postavení, které mi však v chození s oporou nebrání, je celý můj život stejné. Lékař souhlasí a já začínám s otázkami.

„Co myslíte koně, pane doktore?“

Lékař hipoterapii doporučuje, může stav zlepšit. Posílena velmi pozitivní odpovědí se chystám na další, pro mne daleko závažnější otázku.

„ A jak to bude s dětma?“ (Jsem v ten okamžik moc velký srab na to, abych se zeptala přímo na vaginální porod.)

„No nic, můžeš je mít.“

„ A vaginální porod můj nález umožňuje?“

„Tím, že kyčle jsou jinak, tak i pánev vypadá jinak, ale nemyslím si, že by ti to ublížilo, buď se nestane nic nebo to bude lepší, ale dneska už se 95% lékařů chrání, takže miminko pak vyndají přes bříško.“ (Jak krásně znějící označení pro CS.)

Zanedlouho se loučíme a odjíždíme. „Tak vidíš, všechno je v pořádku a jednou budeš mít moct miminko jak budeš chtít“, uklidňuje mne mamka. Přesto brečím. Mou jedinou nadějí je v tu chvíli Nizozemí, kde mi snad i navzdory handicapu bude dopřána kontinuální péče PA a klidný přirozený porod v prostředí, ve kterém mi bude dobře a s lidmi, které miluji. Brečím, protože je mi líto českých žen s handicapem, kterým je automaticky CS od stolu naordinována. Bez jejich volby. A na které se česká společnost bude dívat skrz prsty, co si vůbec dovolují mít dítě. Brečím. „Dobře, možná jsem moc postižená, dítě stejně nikdy porodit nedokážu“… Má doposud neochvějná víra, že když mi vyšší síla vůbec dítě dá, dá mi ho tak, abych ho mohla porodit a vychovat, je na chvíli v troskách. Nevím jestli si po střední škole najdu partnera, který by to se mnou vše podstoupil…

Po návratu domů a přečtení pár dalších příběhů i žen s handicapem, které přeci jen porodily dítě přirozeně, je má víra zase o trochu větší, docházím však k jinému rozhodnutí – když mi nebude dáno a z nějakého důvodu partnera ani dítě mít nebudu, jsem odhodlána pomoci jiným ženám, aby porodily jen tak, jak si ONY SAMI PŘEJÍ. Toužím se toho spoustu naučit od moudrých žen, jako je Ivana i od jiných, které mají úctu ke zrození. Vím, že díky mému handicapu, by mě do státního systému pro vzdělání PA nevzaly, ačkoli ruce nejsou postižené, ale já o něj nestojím. Stojím o moudrost žen, předávanou z generace na generaci dalším ženám. Najednou hluboce chápu centrum pro holistické vzdělávání PA, které založila PA Anna Kohutová i Ivanin sen o založení takové moudré školy pro budoucí PA. Od teď cítím jiné poslání a ulevuje se mi, protože se přestávám fixovat jen na sebe a na své „budoucí“ dítě. Bude dlouhá cesta, na které se budu muset změnit JÁ, zejména svou vrozenou netrpělivost. Těším se, nejraději bych všechny ty moudré ženy v čele s Ivanou začala objíždět hned teď se žádostí o jakési „vzetí do učení“, ale nakonec usuzuji, že bude lepší počkat dva roky do konce SŠ, mezi SŠ a VŠ bude dost času, a pak plánuji působit jako soc. pracovník (teď studuji soc. činnost) v Indii, kde nebude se současným přírůstkem obyvatelstva nouze o naplnění mého poslání.

Vzpomínám na jednu asi tři roky starou příhodu. Ležíme společně s mou mamkou v posteli, ona tehdy už věděla o mém samostudiu. Najednou se zeptá: „A jak ta první žena věděla, že má miminku ustřihnout pupeční šňůru?“ „Nejspíš to vůbec neudělala“, odpovídám klidně. Mamka nechápe, a tak vysvětluji, že pupeční šňůra a placenta přirozeně od miminka odpadne během 3 – 10ti dnů, a že není ustříhávání vůbec nezbytně nutné. Že se nemusí bát, že by miminko mělo po pupečníku v bříšku díru, protože břišní stěna se během usychání pupečníku zacelí. „Tys to vážně nevěděla?“ Ptám se. „Ne, to víš, doktoři“. Přivede mne to na zásadní myšlenku – dobře informovaný pacient se lékařům nikdy nehodil a hodit nebude, to bychom ho pak nemohli „vyléčit“, jak MY chceme. Smutné, že toto aplikují i na těhotné a rodící ženy. Mamka mi pak poděkuje, teď už by prý vůbec neměla z rození dětí strach… Strachu totiž už prožila dost, včetně sdělení v 8. měsíci těhotenství, že má starší sestra nemá mozek. Po probrečeném týdnu šla na UTZ do vedlejšího města, kde jí řekli, že je vše v pořádku, že jen v nemocnici, kde byla, má doktor starý UTZ…

Chtěla bych poděkovat všem, kteří bojují za svobodné, respektující a zdravé rození dětí v tomto státě. Taky jsem připravená bojovat a pomoci ženám v jejich volbě, porodit třeba doma, i když „,nebudu mít papíry“, což by bylo při současné legislativě vlastně v pořádku…. Děkuji komunitním PA. Bez nich se změna v českém porodnictví děla těžko. Děkuji všem ženám, které stály o mé nově načerpané informace a pochopily, že jejich porod mohl být i jiný než byl… Děkuji režisérce Zuzaně Límové za její dokument „Medzi nami“.

Děkuji vám všem, kteří jste tento můj nedůležitý příběh dočetli až dokonce. Milá Ivano, jestli tohle čtete, prosím ozvěte se mi. Moc stojím o vše názory. Snad se někdy setkáme.

Všem vše dobré.

M. Seifertová