Už když se nám v březnu 2016 narodila naše první dcera Anežka, přáli jsme si počít naše druhé miminko v zimě roku 2018. Já se těšila na bříško zahalené jen do lehkých krásných letních šatů a naše Anežka měla mít v době narození miminka tři a půl roku. S mužem jsme cítili, že budeme připraveni. Na miminko jsem se opravdu intenzivně těšila dlouhý rok, odpočítávala jsem měsíce. Pár týdnů před početím už jsem duši cítila, byla mezi námi a přicházel s ní klid a láska. Skoro jistě jsem cítila, že bude chtít miminko prostor a klid, že spolu proplujeme těhotenstvím bez lékařských kontrol, ty mě v představách vyloženě rušily. A jak si to miminko objednalo, tak to nakonec opravdu bylo. Miminko přišlo v zimě na druhý pokus, byli jsme šťastní. Pluli jsme si spolu v pohodě domova, bylo mi tak nejlépe, miminko mi dávalo jasně najevo, že je v pořádku, že se mu daří a že to nepotřebujeme nikým potvrzovat, věřila jsem mu a ten klid byl jako to nejkrásnější pohlazení. Pohlaví nám říct nechtělo a tak jsme se nechali zahalit do toho magického „nevědění“ a těšili jsme se na překvapení.

Blížil se 20tt a já pomalu začala řešit doprovod k porodu. Naše Anežka se narodila doma s úžasnou PA, jenže jsme se mezitím přestěhovali a tak jsem jako první nekontaktovala ji, ale jinou a podle všeho andělskou porodní asistentku žijící nedaleko nás. Přála jsem si zažít její asistenci u porodu a byla jsem nadšená, že bydlí, co by kamenem dohodil. Do telefonu byla velmi milá a tak mě opravdu moc mrzelo, když mi oznámila, že má bohužel v době mého termínu celý měsíc dovolenou. Termín jsem měla 12.9. Trochu mi to vrtalo hlavou, protože dcera se narodila 38+1, což bylo u vypočítaného termínu 12.4. přesně 31.3., ale nechtěla jsem to zkoušet a proto jsme se s přáním krásného dne rozloučily.
Po tomto neúspěchu jsem na nic nečekala a zavolala své asistentce, která si mě hned objednala na poradnu, kde mi řekla, že ji čeká operace a že vzhledem k tomu, že bydlíme celkem daleko, doporučuje mi najít si náhradu pro případ, že by se na to necítila. Na další poradnu jsme se domluvily o 2 měsíce později. Mezitím jsem opravdu kontaktovala dvě jiné asistentky, ale ani jedna mi nerezonovala. Byla jsem v té době už připravena přijmout fakt, že budu rodit buď se svou PA, nebo sama, neměla jsem kapacitu dál hledat jiná řešení. Když ale nakonec přišel termín naší poradny, bylo jasné, že operace proběhla v pořádku a tak mi asistentka doprovod odsouhlasila. Byl v tom ale malinký háček. Posledních pár dní v srpnu byla asistentka na dovolené a já měla „dovoleno“ rodit až od 31.8. a to termínově vycházelo na 38+2. No dobrá tedy :-).

Porod se blížil a já zažívala překrásné hnízdění a zároveň jsem připravovala vše pro miminko se stejným vzrušením a nadšením, jako u první dcery. S tou jsme nadšeně probíraly porod, byla vzrušená z představy, že bude miminku chytat hlavičku, pomalinku jsme spolu poklidily můj porodní pokojík, jeden z pokojů v našem podkroví, kde jsem chtěla mít vše potřebné ke klidnému a krásnému porodu.

V té době jsme žili dočasně s našima v našem rodinném domě. Dům nám zůstával a naši se měli stěhovat do námi postaveného menšího srubu. Pár měsíců před termínem jsme se domluvili, že až se porod rozjede, odjedou k mé sestře a nechají nás o samotě. Vše se zdálo být připravené a tak, když 26.8. přijela PA na první předporodní kontrolu k nám domů, s velkým nadšením jsem si poslechla tlukot srdíčka
i to, že je miminko perfektně nastavené a v ideální poloze. Jen malinko jsem si srovnávala v hlavě obavy z porodu jako takového. Anežka se narodila doma, porod to byl nádherný, ale velmi náročný. Poslední dvě hodiny téměř neuchopitelný. Nastavovala jsem si tedy, že i kdyby tento přišel s podobnou intenzitou, tak ho s velkou pokorou přijmu a takový ho i zvládnu.
Po krásném povídání mi tedy PA oznámila, že „od soboty můžete“ a odjela. Euforicky jsem se těšila a zároveň se soustředila na to porodit až po sobotě. Intuice ale už věděla, že se přede mnou vytváří jiný fantastický příběh, na který nikdy nezapomeneme :-).

Ve čtvrtek dopoledne odpočívám s dcerou u pohádek a jde na mě nervozita. Nervozita podobná té z prvního porodu. Začínám lehce plašit. Volám muži do práce, uklidňuje mě a navrhuje mi program na odpoledne na odreagování. Zabral, díkybohu, večer se tedy cítím opět příjemně a tak se vypravujeme společně na naši oblíbenou večerní procházku s pejskama po lese za barákem. Kdybych jen tušila, že to byl jen velmi nenápadný začátek.

V pátek 30.8. mě budí stejné pocity, které jsem si tak dobře pamatovala z prvního porodu. Jdou na mě návaly vedra a energie, zatím v nepravidelných intervalech. Ležím v tichu a tmě. Jediné co slyším, je spokojené oddychování mé Anežky a jsem tak rozhozená z toho, co se začíná dít, že se bojím i pohnout. Udělat jakýkoliv pohyb. Jsem 38+1. V tu chvíli vím, že porodím. A že do soboty to neudržím. Chci ale ještě co nejvíce zaspat, proto si zkusím udělat ovesnou kaši a opravdu ještě usínám. Budím se znovu v 7 hodin ráno. Jdu otevřít slepičky a v návalech už vnímám pravidelnost. Co 10 minut vlna. Potkávám na zahradě svého muže Ondru a rozpláču se mu na rameni. Co mám dělat? Ptám se a bulím jak želva. Uklidňuje mě, posílá mě zpět do postele a ujišťuje mě, že nejpozději v 1 hodinu bude doma a že bude všechno v pořádku, že to zvládneme. Jen ať zavolám PA. Jasně. Hlavně vydržet v klidu. Lehám si zpět k dceři a volám PA, ale nezvedá mi telefon. Píšu zprávu a snažím se vlny ignorovat. Vůbec neexistují. Nejsou. Není PA, není Ondra, nejsou vlny. Zanedlouho se budí Anežka, děláme si snídani a mě překvapuje, že normálně jím a piju a nezvracím všechno ven jako při prvním porodu. Hned po snídani se jdeme s Anežkou vykoupat do bazénu, smějeme se a děláme blbiny ve vodě a mně stále aktivita s Anežkou na zahradě a v domě odvrací pozornost od porodu. Jsem pak vlastně mile překvapená, jak mi ta ignorace rozjíždějícího se porodu pěkně jde :-). Je asi půl 11 a PA volá zpět. Ujišťuje mě, že opravdu není žádná šance, že by dorazila, ale že kontaktovala PA, která je nedaleko od nás a ta že by mohla dorazit, ať si zavoláme. Sedím v koupelně na vaně a pláču dojetím. To mé moudré miminko, tak takhle to má být! Hned obratem volám PA od nás, zda si mě pamatuje, že jsem jí před x týdny volala, ale ta její dovolená … jasně že si mě pamatuje! Nadšeně ji popisuju situaci, oznamuji, že se mi vlny stále daří držet na 10 minutách, ale že vím, že to tak nepůjde věčně. S tím souhlasí a chce vědět nějaké základní informace o mém zdravotním stavu. Nakonec mi sděluje, že by ve 2 mohla dorazit, akorát že druhý den žení syna a že by měla ve 4 hodiny vyzvednout na nádraží rodinnou návštěvu. Domlouváme se, že mě zkontroluje, jak porod postupuje a kdyby to vypadalo na delší průběh, v pohodě odjede vyzvednout návštěvu a vrátí se za mnou zpátky, třeba o dvě hodiny později. To se mi líbí, položím telefon a cítím, jak ze mě padá velký balvan. Jdu s dcerou ještě do bazénu, bylo překrásně, ale tentokrát už mi bazén není tak příjemný a tak vylézám a jdu oznámit rodičům, že je to tady a že mohou odjet, až se budou cítit a budou připraveni. Těm se ale k mému překvapení nikam nechce, prý zůstanou a budou nenápadní. Táta mi popřeje hodně štěstí a oba slíbí, že budou v pohodě. Pomalinku se uklízím, volám muži, ať hne kostrou a začínám stahy cítit. Pomalinku se uvolňuji a porod si pouštím blíž k tělu. Jako poslední volám babičce, slíbila nám, že dorazí za Anežkou. Ve 3 bude tady, bezva!

Je asi půl 1 a Ondra je konečně doma, už bylo na čase. Další obří balvan dopadá na zem a já se konečně mohu úplně uvolnit. Ondra je doma, ve 2 dorazí PA, vše je jak má být a já se vědomě nastavuji na porod. Odcházím do svého připraveného pokojíku, kde se cítím moc hezky. Stahy už jsou silnější, Ondra mi připravuje hudbu a já si jdu pohopsávat na míč, baštím u toho bonboniéru, ještě s úsměvem píšu kamarádkám, které se mnou ten den přes telefon od rána prožívají. Anežka sem tam něco prohodí a já s ní stále hezky komunikuji. Momentem, kdy v tu 1 hodinu odcházím do pokojíku, pouštím porod dopředu. Už jsem úplně klidná. Ondra mi po chvilce měří kontrakce, jsou po 2 minutách a skoro minutové! No paráda, to je rychlost! Stále se za rytmu saxofonu vlním na míči, ale bolest je stále intenzivnější v zádech a tak si jdu napustit vanu. Jsou 2 hodiny. Teplá voda je jako pohlazení. Na rozdíl od porodu Anežky, kdy jsem nic nevnímala, jsem teď byla úplně přítomná. Odpovídám dceři na otázky, nijak se neuzavírám a naopak každou vlnu v představách posílám přes bříško a spodek ven. Vizualizuji si, jak se s každou vlnou otvírám a posílám miminko níž a níž, je mi to moc příjemné, opravdu mám pocit, jako bych se otevírala přesně tak, jak si to představuji. Po pár kontrakcích ve vaně doráží PA. Něco po 2 hodině. Je tak úžasně milá, že jsem opět naprosto dojatá. Požádá mě, abych vylezla z vany, aby mě mohla pohodlně vyšetřit, abychom tedy věděly, jak daleko porod postoupil a zda si může dovolit odjet na nádraží. Lehám si tedy do postele a najednou vidím její nadšený výraz a slyším, jak říká „ale já už cítím vak blan. Já nikam odjet nemůžu. Miminko tu bude už za chvilku Luci“. Vážně? No to je skvělé! Štěstím se rozechvěji a vracím se zpátky do vany. Anežka s Ondrou za mnou na střídačku chodí a zase odchází, PA tiše připravuje podložky, podporuje pohledem i slovy a já se cítím uvolněná a velmi silná. Stále posílám jemné a příjemné vlny ven a otvírám se celá i se svým srdcem miminku. Ve 3 hodiny přijíždí babička a jen mě pozdraví a jde, netušíc, jak je porod rozjetý, na zahradu za rodiči. Anežku stále slyším v dětském pokojíku, Ondra je chvilku s ní a chvilku se mnou. Být sama mi tentokrát vůbec nevadí, u prvního porodu jsem svého Ondru nutně potřebovala, teď už jsem více sama spokojená a cítím, že ho potřebuje naše dcera. Lehce po té 3 hodině si už v kontrakcích sem tam zatlačím. PA je z toho příjemně překvapená, jak porod krásně postupuje. Najednou v hale slyším moji mladší sestru a jejího muže. Jasně. Jedou na víkend pryč a přijeli si sem odložit psa. V duchu se musím smát. Ještě že je ten barák tak velkej, jsou tu teď totiž úplně všichni a já si spokojeně rodím v koupelně. V tento moment jsou vlny už velmi silné, ale stále neskutečně krásné, s každou vlnou a v každém zatlačení v představách posílám miminko níž a níž. Slyším se, jak říkám, že už nemůžu. Porodní asistentka mi odpovídá, že už to brzy přijde, že tu miminko za chvilku bude. Na to odpovídám, že bych ráda vylezla z vany. Že je to tam už náročné a že bych ráda do svého pokojíku. Navrhuji, že počkáme na další kontrakci a po ní se přemístíme. PA souhlasí. Čekáme na kontrakci, malinko přitlačím a najednou cítím tlak na konečník. Můj bože! Miminko! Ono už jde! Říkám to PA, stále mě to velmi nutí tlačit, Ondra sedí přede mnou, chytá mě za ruku a já začínám už pořádně hučet. Jenže kontrakce pokračuje. Z konečníku cítím tlak na hráz a stále to nekončí. Křičím už na PA „ ježiši co mám dělat??“ a ta mi jemně odpovídá, ať pokračuju, ale velmi opatrně. Křičím na Anežku. Několikrát po sobě volám její jméno, chtěla přece chytat tu hlavičku. Ale nepřichází, bojí se. S velkým respektem k tak dlouhé a mocné kontrakci přitlačím a hlavička je venku. Mám na ní ruku, ten pocit nikdy nezapomenu. U dcery jsem v tento moment ztratila vědomí, vůbec jsem nebyla schopná si miminko chytit. Jsem vzrušená, držím hlavičku, PA říká, že ještě jedna kontrakce a miminko je venku, chce se mi plakat, ale jsem trpělivá a plnými doušky hltám ten nádherný kratičký moment, kdy je moje miminko už skoro s námi. Kontrakce už pomalinku jde, pouštím ji k sobě, snažím se opatrně zatlačit, slyším se křičet a hned na to cítím, jak se tělíčko pohybuje směrem dopředu. Miminko společně s PA chytáme pod vodou a hned vytahujeme na můj hrudník. V ten moment se rozpláču dojetím a štěstím. Právě se narodilo mé druhé dítě, je zdravé a já v pořádku. Pláče a tím nádherným pláčem přivolá zbytek mé rodiny. První přibíhá Anežka, kouká a opatrně leze k nám na vanu. Najednou jdou ostatní. Sedím s miminkem ve vaně, pláču dojetím a v tom sleduji, jak se má rodina raduje se mnou. Stojí tam, v naší velké koupelně, jsou dojatí a skoro pláčou. Nikdo nejde až ke mně. Jen z dálky pozorují ten náš velký zázrak. Najednou slyším svou maminku „ tak co to je?“. A jo! „ nevím“ odpovídám a hned koukám mezi nožičky. „ Kluk!!!“ Náš malý Eliáš! Naše boží dítě. Všichni se z té zprávy radují a zase odchází a dopřávají nám zpět to naše soukromí.

Eliáš. Vybral si k porodu stejný den jako jeho ségra a přivolal si tak úžasnou a andělskou asistentku, po které toužil. A já si myslela, jak si to plánuji po svém :-). Placentu rodíme jen chvilinku po porodu ven na podložku a jdeme se mazlit do ložnice. Já jsem stále v šoku z tak úžasného porodu, z tak jemných vln, vůbec z celého toho dne se nemohu probrat a stále dokola děkuji vesmíru za ten dar, za to, co jsem právě prožila, jak nádherný porod mi Eliáš připravil.

Byl to magický a nádherný den. Těžko se takové momenty popisují slovy. Eliáš je náš druhý obrovský učitel a připravil mi v životě nádherný zážitek. Nikdy nepřestanu děkovat za tyto zázraky, za mé děti, za život, který mi ukazují, za zkušenosti, které mi dávají a za momenty štěstí a pokory, které se dají jen těžko vyjádřit slovy.

Děkuji svým dětem za to, že jsou. Hlavně za to, že jsou 🙂

Lucie Malečková

 
První porod: A 507. Anežky příběh o našem zrození