Pohled z druhého břehu

Ženy rodící doma jsou přeci hazardérky. Bezpečí = přítomnost lékaře. Proč jsem si to ještě před rokem a půl myslela? Nevím, ale chybami se člověk učí.

Ivanu neznám a do Prahy to mám sakra daleko. Před otěhotněním a ani moc po něm jsem se o porod nezajímala. Na předporodní kurz chtěl jet manžel, mě 5-denní výprava do tajů porodních s dalšími 9 páry v očekávání spíš odrazovala. Co když tam budou všechny radikálky, co chtějí rodit doma a kojit nejméně 5 let? A vůbec, proč bych vlastně musela na nějaký kurz, spousta informaci je na internetu, dítě se nějak narodí, vždyť to zvládly už generace žen přede mnou a navíc tam budou ti lékaři, co odrodili stovky dětí. Budu přeci ve velké baby&mother-friendly porodnici.

Manžel si nakonec prosadil svou a odjeli jsme na předporodní kurz PŠL. Bylo to super. Člověk získal základní povědomí o tom, proč a jak by se mělo dít, od dvou milých porodních asistentek s dlouholetou praxí. Pánové si vyzkoušeli, že s velkým břichem to není jednoduché. A já začínala pomalu získávat obrysy představy, jak by měl můj porod vypadat. Problém samozřejmě nastal při střetu mé představy s nemocniční realitou. I když jsem věděla, že takhle to nechci, většinou jsem byla poslušná pacientka, a když už jsem se zmohla na odpor, přišla mě zpacifikovat moje gynekoložka s tím, že už takhle to špatně snáším, tak proč se teda bráním jejich pomoci. Na další odpor už jsem neměla sílu.

Dcera se narodila zdravá, ani císař to kupodivu nebyl. Ale jinak jsem podstoupila kdeco z toho, co naše výborná porodní péče nabízí. Všechna preventivní opatření, kdyby náhodou, kanyla v ruce celý den, ksakru proč?

Začala jsem se zajímat, už chápu. Překročila jsem svůj Rubikon a teď se dívám z druhého břehu a vím, že chci, aby to podruhé bylo jinak, že nejsem spokojená. Proč by u nás nemohlo fungovat to, co funguje jinde? Proč by si žena nemohla svobodně zvolit, jestli věří víc lékaři s přístrojem a skalpelem po ruce nebo porodní asistentce, která ví, jak jí pomoci i bez mluvení? Chci svou porodní asistentku. Chci svůj porodní dům. Slovensko má nakročeno dobrým směrem, a pokud náš stát brzy nevykročí za ním, nezbyde mi nic jiného, než se stát pašerákem.

BS

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 385. Pohled z druhého břehu

 

Ivano, vydrž, potřebujeme Tě

Můj táta se narodil doma v posteli v jedné středočeské vísce. Bylo to v roce 1949 a babička si porod doma prosadila hlavně proto, že měla špatné zkušenosti z předchozího porodu v porodnici. Tehdy se s porody v nemocnicích teprve začínalo, takže pokud vím, babičku nikdo nevinil z toho, že hazarduje se svým životem, pokud chce podruhé rodit doma. Táta se narodil zdravý a v pořádku. Pak už se v naší rodině rodilo jen pod dozorem lékařů.

Když mi bylo asi osm let, náhodou jsem vyslechla rozhovor mámy se sousedkou o tom, jaký její dcera měla strašný porod, a zachvátila mě hrůza, že tohle jednou budu muset taky podstoupit. Možná i proto jsem se do mateřství nijak nehrnula. O tom, že porod může být i krásný emocionální zážitek, jsem se dozvěděla až díky svým kamarádkám, které se angažovaly v Hnutí za aktivní mateřství. Byla jsem na jakési konferenci (je to už asi 10 let) v Praze na Dlabačově, kde jsem taky poprvé musela slyšet jméno Ivany Königsmarkové. Co mi z konference utkvělo, byl instruktážní film z fakulty medicíny o tom, jak žena rodí. Byl to děs. Žena ležící jako kus anonymního masa, vytáhnou jí z břicha dítě, odnesou, a za chvíli jí ho přinesou ukázat zabalené v povijanu, prý „aby dítě s matkou navázalo vztah“. Pak dítě zase odnesou neznámo kam. City emoce, spoluúčast, empatie nikde. Představovala jsem si, že asi takhle nějak jsem v 70. letech přišla na svět a bylo mi z toho smutno. Přítomný primář z porodnice u Apolináře sice tvrdil, že tímto filmem už se medici neřídí a že to není jediná učební pomůcka k tomuto tématu, ale vzhledem k tomu, jaké pak zastával názory, jsem mu moc nevěřila. Důležitá pro něj byla hlavně čísla, dokladující, že je u nás nízká porodní úmrtnost a že tím pádem všechno v porodnicích děláme dobře. Po jeho projevu se zvedla vlna odporu v sále sedících žen, které měly často z porodnic děsivé zážitky. Dostal se do konfrontace s názory a požadavky žen, které by přístup lékařů k rodičkám chtěly změnit, protože jim nevyhovuje. Trval bohužel na svém, že je všechno tak, jak má. Následoval film o přirozeném porodu do vody, který trochu napravil původní dojem a ukázal, že to jde i jinak. Pak jsem si ještě přečetla knihu Michela Odenta, viděla další dokumenty o porodech bez zbytečných lékařských zásahů a uvědomila si, že to, co jsem jako osmiletá slyšela o porodu, zažít nemusím. O to víc mě překvapuje, že i po deseti letech, kdy už se o výjimečnosti okamžiku zrození tolik ví, většina českých lékařů, (ale i zdravotních sester) stále lpí na starých pořádcích a mnoho z nich přání ženy u porodu absolutně nerespektuje. A že jim stojí za to pranýřovat Ivanu, která se snaží ženám vrátit jejich sebevědomí, že rodit umí, že to zvládnou a častokrát lépe samy než s pomocí lékařů.

Právě čekám své první dítě, a díky Ivaně a její knize Hovory s porodní bábou jsem v klidu. Vím, že spoustu z toho, co do mě hustí doktoři, jsou nesmysly, řídím se svou intuicí, vybírám pečlivě porodnici s lidským přístupem, chystám se k Ivaně na předporodní kurz a těším se na setkání s ní. Jsem ráda, že tuto taková osobnost jako ona je a vyjadřuji jí plnou podporu. Doufám, že pravda a zdravý rozum v tomto případě brzy zvítězí.

Ivano, díky,
Jana

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 389. Ivano, vydrž, potřebujeme Tě

 

Sen

Jsem těhotná a vím to. Roste ve mně nový život. Vídám ho ve snu, žmoulá v ústech ještě nedorostlý prstík a říká mi: „Jsem tady, protože tu mám být, a je to fajn.“ Vídám ho na oranžovém pozadí, jako při západu slunce. Kouzelná silueta, symbol příštích nadějí pro celý náš rod.

Je důležitý, a tak je třeba vyřešit, jak jej důstojně přivést do kruhu mezi ostatní. Mezi ženami, přeci, tak velí první institnkt. Bába a dula, ty u toho musejí být. Otec se pošle hřát vodu nebo pivo, to je jedno, hlavně ať je blízko, ale ne u toho. Předkládám svou myšlenku Zploditeli a jeho rodině. „Jsi se zbláznila? Ne! Křeče, strach, bolest, bordel, nebezpečí, krev, udušení, komplikace…“ Tolik vět a jen toto poselství… Dostávám strach. Ne z toho, že bych Ho nedokázala přivést na svět, ale z toho, že tak budu muset učinit sama. Rodina jen opakuje mantry, které zná z médií. Bába je stará čarodějnice, které jde jen o zabití našeho Pokladu, dula je nějaké sprosté slovo, to do baráku netahej. Jsem smutná a Malý uvnitř vnímá moji nervozitu.

Ještě, že jsou jiné možnosti. Jdu ke své Mámě, ta mně jistě podpoří. Jenže Máma není, zmizela, je jen stará kočka, jež mi říká, že je všechno v pořádku, předá vzkaz. Odpočiň si přece, tohle nemůžeš vydržet. Začíná mně bolet břicho, Malý se zlobí a už se mu ve mně nelíbí. Jdu k sousedům. „Můžu si tady u vás porodit?“ „Jo, jasně, pojďte dál,“ říká postarší dáma a zavírá do pokoje, kde mám soukromí. Bolest se mění v barvy a odplouvá. Vím, že někde je, že mně hlídá, že mi pomáhá, ale vlastně o ní nevím. Takový klid. Konečně.

Vracím se pomalu k vědomí. Nemám Malého. Mám jen horké vlhko v náručí a prázdné břicho. Vycházím z pokoje a v sousedce poznávám tvář Ivany K., tak jak ji znám z médií. „To nevadí, to se stává,“ říká mi. „Příště to určitě vyjde. Spolu to zvládneme.“ To si vždycky říkáme s Mužem, když se nám nedaří… Ta věta zahání bolest a smutek z nezdaru. Dostávám teplé šaty a naplněna klidem mizím.

Další noc se mi znovu zdál Malý na oranžovém pozadí. Vyndal palec z úst a tou nedorostlou ručkou mi zamával. Den na to se dostavilo krvácení. Nevím, jestli to byly obyčejné měsíčky nebo se se mnou skutečně někdo loučil, a nehodlám to zkoumat. Ale sen z předchozí noci mně vyburcoval. Zapsala jsem jej, jak nejvěrněji svedu. Přestože děj je, jak už to u snů bývá, absurdní, pocity zůstaly silné.

Paní Ivano, neznáme se jinak než prostřednictvím Hovorů s porodní bábou a Příběhů pro Ivanu. Ještě nejsem ani těhotná, ale díky Vaší kauze jsem se začala více zajímat o to, co vlastně znamená být ženou. Věřím, že i díky Vám budu mít klidnější těhotenství a snad i porod, než by mně čekalo bez informací. A chci věřit i v to, že spravedlnost a zdravý rozum zvítězí a Vy se budete moci vrátit ke své práci a také předávat řemeslo svým následnicím. A věřím, že když se my ženy spojíme, dokážeme zatřást systémem a zlepšit ho pro všechny. Holky, spolu to zvládneme!

M.K.

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 390. Sen

 

Neveriaci Tomáš

Neverila som. Neverila som svojmu Tatkovi (žijúcemu v Čechách), keď mi rozprával o kontroverzne diskutovaných domácich pôrodoch v Čechách. Že politici a doktori sú toho názoru, že domáci pôrod ohrozuje životy dieťaťa aj matky.

Uverila som, keď som sa dočítala o Ivane a jej príbehu.

Nemôžem tomu uveriť.

Žijem v Nemecku. Voľba mamičky ohľadne miesta pôrodu je tu samozrejmosťou.

Univerzitná klinika s detským oddelením, nemocnica, pôrodný dom, doma,… všetko možné a nehodnotené ani politikmi, ani lekármi, ani okolím. Každý ako chce.

Ja som sa 2x rozhodla pre pôrod v pôrodnom dome. Počas celého tehotenstva, počas pôrodu a po pôrode ma sprevádzala jedna a tá istá pôrodná asistentka Erika, radila, pomáhala, dávala akupunktúru,…

A pôrod? Keď som zistila, že „poslíčkovia“ už chodia každých 8-5 minút, zavolala som Erike, dohodla som sa s ňou na stretnutí v pôrodnom dome o pár hodín neskôr. Žiadny lekár, prehliadka, žiletka, nechcený klystír, papierovačky. Ja a moje bábo sme najdôležitejšie osoby na svete.

Môj prvý pôrod bol nevedomí v tom zmysle, že som nevedela, čo sa so mnou a bábätkom deje. A že sa mi podarilo porodiť vo vani do vody bola len náhoda. Ten druhý som si vedome „vychutnávala“, lebo som vedela, čo sa deje, mohla som všetko „riadiť“ sama a moja pôrodná asistentka mi pomáhala, keď bolo treba. Keď nebolo, nechala ma.

Pôrod bol nádherný. Syn vyplával na svet, vytiahla som ho z vody, privinula k sebe a vychutnávala ten neopakovateľný pocit šťastia. Nik nás nerušil prehliadkami, vážením, meraním, hodnotením. Keď syn prvý krát pil mliečko, spoznal svojho tatu a spravili sa prvé fotky, pôrodná asistentka zavolala doktorovi, aby nás prišiel prehliadnuť.

Po pôrode som sa dobrovoľne rozhodla ostať ešte pár dní v pôrodnom dome (je aj možnosť hneď s bábätkom ísť domov). Problémy s kojením sa nám podarilo zdolať po dvoch dňoch a na ten tretí sme vyrazili domov.

Rozhodnutie rodiť doma nie je myslené hlavou, ale vnútorným pocitom a srdcom. Pre matku, ktorá sa tak rozhodla neexistuje žiadna „lepšia alternatíva“. Preto moc dúfam, že sa Ivanina situácia zmení v jej prospech, a to bude aj v prospech všetkých pôrodných asistentiek a mamičiek na Čechách.

Hana Knorr

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 391. Neveriaci Tomáš