O pár set kilometrů dál

Je zvláštní, co pojem “normální porod” znamená u nás v České republice a o pár set kilometrů dál už je to zase úplně jinak.  Žiji už sedmým rokem v Nizozemí a mám dvě děti. Obě jsem tu porodila tím zde méně praktikovaným způsobem, a to v porodnici. Tady se totiž většinou rodí doma a porodnice je až na druhém místě. Porodní klinika, ve které jsem rodila, byla moc příjemné místo nedaleko nemocnice. Do nemocnice bych v případě komplikací byla odvezena, ale moje porody proběhly díky Bohu normálně.

Mám moc hezké vzpomínky na místnost, v které jsem rodila. Byla velice útulná s obrovskou vanou, některé maminky preferují rodit do vody, jak jsem se doslechla. Moje porodní asistentka byla mojí doktorkou během celého těhotenství a znala se i s mým manželem, což také navodilo dobrou atmosféru.  Po porodu jsme se já a miminko přemístili na pokoj, který byl pěkně zařízen, s vlastní sprchou i záchodem.  Děťátko jsem měla hned vedle sebe v malé průhledné postýlce, která se dala různě natáčet, tak aby bylo novorozeně co nejblíž.  Doteď si pamatuji ten pocit klidu a štěstí při pohledu z okna. “Uff mám to za sebou, můj zázrak je na světě!”

Myslím, že každá budoucí matka by měla mít právo na výběr a stát by ji měl podpořit. Já jsem se necítila na porod doma, a tak jsem se rozhodla pro tu druhou možnost.  A tak si říkam, proč to tak nemůže být o pár set kilometrů dál…

Milá Ivano, modlím se a věřím, že Váš neobyčejný životní příběh a všechny příběhy napsané na těchto stránkách zavanou nový vítr do naší krásné vlasti a lidé nejen pochopí, že je čas na změnu v porodnictví, ale vyžádají si ji. Však všichni jsme se někde narodili a každá člověk by byl rád, kdyby věděl, že ty první ruce, které se ho v životě dotkly, byly ruce laskavé a požehnané a že byl na svět přiveden s láskou a radostí. Všem v České republice přeji, aby změna přišla co nejrychleji. Už teď je pozdě, protože jestli něco nepočká, tak jsou to příchody na svět.

Lucie Orji

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 409. O pár set kilometrů dál

 

A tak k nám přišla naše Jezinka

Tento příběh píšu pro Ivanu a taky všechny skvělé porodní báby, které milují svou práci a dělají vše proto, aby se těhotné a rodící ženy cítily dobře a bezpečně. Ivanu osobně neznám. Znám ji jen z vyprávění a knihy, ale vím, že kdybych žila v Česku, tak Ivana je ta první, na koho bych se obrátila v těhotenství a při porodu.

Je mi špatně z toho, co se v Česku děje. Jako bych četla o honu na čarodějnice a mnichovských soudech, kde všichni věděli už dopředu, jaký bude rozsudek.

Žiju v zemi, ve které se můžu rozhodnout, co udělám se svým tělem a beru zodpovědnost sama za sebe a za své dítě. A nikdo mě za to netrestá. Rozhodnu se, kde a jak budu rodit své dítě, a lékař nebo bába mi vycházejí vstříc. A pokud se rozhodnu rodit doma, nebo v por. domě a nastanou komplikace, tak na mě bude lékař čekat v nemocnici připraven. A nebude mi vykládat, jak jsem nezodpovědná, ale naopak, bude se mnou spolupracovat a vše mi vysvětlí.

Mé třetí těhotenství přišlo nečekaně. Všechno probíhalo v pořádku a já jsem už od začátku věděla, že pokud nebudou žádné komplikace, nemocnici nezvolím. Kvůli technickým důvodům jsem nakonec nerodila doma, ale zvolila jsem si jeden skvělý por. dům a 3 por. báby, které se o mě po celé
těhotenství staraly.

Myslela jsem si, že se naše Jezinka ukáže o něco dříve, ale ona mě přesvědčila o opaku. Zřejmě se jí tady na tento svět tak rychle nechtělo. Nechala se nosit o 2 týdny déle. Já jsem věděla, že je malá v pořádku, cítila jsem to. Báby mě sice kontrolovaly více, ale jinak jsme to vůbec neřešily. Tak se po 15 dnech od dd naše Jezinka přihlásila sama.

Porod byl těžký, malá byla posteriori (i když nakonec se přetočila) a poměrně dlouhý – 10 hodin. Ale přesto všechno, byl moc krásný. Většinu kontrakcí jsem se houpala v bocích a stála na nohou, ale nakonec jsem se rozhodla pro vanu.

Naše sluníčko se narodilo do vody. Bez zásahu. Světe div se, nebyl žádný problém, když malá měla omotaný pupečník 3x kolem krku (lékaři rádi straší), baba jej jednoduše odmotala. Nechaly jsme dotepat pupečník a placenta taky vyšla bez cizí pomoci.

Nikdy nezapomenu, když malá přicházela na tento svět do ticha a míru, jak jí manžel sáhnul na hlavičku a začal se modlit a děkovat. Jezinka vyplula na tento svět a já si ji vzala na prsa. Nikdy nezapomenu na ten klid a mír v duši a tu pokoru před zrozením.

Malá nešla do cizích rukou, nepotřebovala inkubátor na „zahřátí“, já jsem byla její inkubátor. Kůže na kůži. Bez oblečení, nebo přikrývky. Mé tělo vědělo, co dělat. Při porodu i po něm. A tak k nám přišla naše Jezinka.

Pár hodin po porodu jsme jeli domů a s Jezinkou do postele se muchlat, krmit a spát. Děkuji za tu krásu. I za to, že se v mém životě objevily 3 sudičky, které mě citlivě provázely tím krásným obdobím a porodem. A i když osobně neznám Ivanu, moc jí děkuji za to, co dělala a dělá pro všechny ženy. A pevně věřím, že nastane doba, kdy se ženy přestanou bát a začnou se rozhodovat samy za sebe a své děti. A začnou brát zodpovědnost za svá rozhodnutí.

Pevně věřím, že nakonec rodiče pochopí, že děti jsou jejich a nepatří státu, ani lékařům.

Ivano, přeji Ti moc síly do dalšího boje.

Bo Elkayam

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 410. A tak k nám přišla naše Jezinka

 

První úsměv

Mám „v kapse“ dva příběhy s paní Ivanou, začnu odzadu, od prvního úsměvu. Ten (před)porodní si nechám na příště.

Už potřetí během prvního měsíce od porodu našeho synka Lukáše se mi rozbíhal zánět prsu. Věděla jsem to hned – bolesti svalů jako při chřipce, horečka, bolestivé místo na prsu… Skoro s pláčem (už jsem dobře věděla, co mě čeká) jsem volala laktační poradkyni. Říkala, že musím při teplotě nad 38°C snižovat horečku a dojít si pro antibiotika, a především odsávat nevypité mléko, a další a další informace, které jsem snad taky už někde četla… Telefonát trval asi dvacet minut, ale mě ty informace nějak „nesedly“, nezaklaply na správné místo. Volala jsem tedy paní Ivaně, ke které jsem chodila na předporodní kurzy a už dlouho ji znala z Týdnu respektu k porodu, z televizních diskusí a z vyprávění svých známých. První, na co se Ivana zeptala, bylo: “A co teď řešíte?“ Kladívko udeřilo na hlavičku. Co řeším…? Nebýt toho, že jsme zrovna jeli autem, můj muž za volantem, tak bych se rozbrečela a vyklopila na trpělivou Ivanu všechno své trápení… O tom, jak mám pocit, že nic nezvládám, že Lukáš neustále pláče, několik hodin denně… Že můj muž ví daleko líp, jak se starat o miminko… Jak moc si vyčítám, že synek po porodu skončil s antibiotiky na 5 dnů v inkubátoru, že jsem nemohla být s ním, a že jsem vlastně úplně k ničemu, když ani moje jediná funkce v rodině, tedy nakrmit dítě, nefunguje… Ivana mě vyslechla a řekla, že záněty prsu souvisí většinou se stresem, že mám být v pohodě, že to zvládám dobře, a že mám být trpělivá. Řekla: vlezte si s miminkem do postele, mějte ho na těle, ve dne v noci, jakmile se probudí, ucpěte mu pusu prsem, nic jiného neřešte. Mazlete se spolu, potřebujete se nasytit svou blízkostí, když jste nemohli být po porodu spolu. Áááááááááááááááááááá… Zase jsem měla slzy v očích. To bylo přesně to, co jsem potřebovala slyšet, konečně mě někdo vyslechl, vyjádřil pochopení a uznal můj „nárok“ na smutnění. Můj muž – chci jen říct, že si ho velmi vážím a miluji ho – můj hluboce uložený smutek z poporodního odloučení od synka nechápal, a snažil se mi vysvětlit, že to žádný problém není, což mě mrzelo ještě víc.

Po příjezdu domů jsem udělala, jak Ivana řekla. Místo neustálého a velmi vysilujícího utišování synka nošením a houpáním jsem mu vždycky nabídla prso, při tom se snažila odpočívat, Lukášek pil, neplakal, až se mi to zdálo neuvěřitelné, že celý den skoro vůbec nekřičel. S Ivanou jsme se domluvily, že se jí budu pravidelně ozývat, jak na tom jsme. Volala jsem jí druhý den, že je to jde skvěle, že Luky nebrečí, jen… jen že ho mám na prsu i 18 hodin denně…! A Ivana jen řekla „No a? Buďte trpělivá“. A mě došlo, že to není problém, že je to v pořádku, že rady mého pediatra o kojení trvajícím maximálně 20 minut možná nejsou ty nejvhodnější pro všechny případy… Ptala jsem se, poučena laktační poradkyní, jestli by doporučila odsávat mléko, ona se jen pousmála – „Na co? Máte v náručí živou odsávačku!“ – Jasně! Proč jen tak málo důvěřujeme svému tělu a svým miminkům…?

Ivanino „Buďte trpělivá“ mi pak znělo uších hodně často a i díky těmto dvěma slovům jsme to všechno zvládli. Lukášek byl čím dál uvolněnější, dokonce se na mě během kojení někdy i podíval – zatímco dřív měl očka buď pevně zavřená, nebo se díval kamsi mimo. Cítila jsem, že to, co mi Ivana poradila, je správné. Alespoň pro nás dva (tři), pro tuhle situaci, pro tuhle chvíli. A Lukášek můj pocit potvrdil po svém, když se po dni stráveném mazlením společně v posteli, ve věku jednoho měsíce  a dvou dnů, poprvé usmál… 🙂 Nikdy na ty chvíle se synkem a na hovory s Ivanou nezapomenu.

Ivana pak u nás byla ještě jednou osobně, když jsem měla prsa okousaná a bolavá, a kojení pro mně bylo utrpením. Protože bydlíme 80 km od Prahy, stavila se u nás Ivana jednu sobotu, cestou na dovolenou… 🙂 Omrkla, jak kojím, ukázala mi způsob držení miminka, který je pro mě doteď ten jediný a nejlepší, řekla něco jako „máte fajn prsa“ (čímž bylo míněno že jsem zcela v pořádku a není důvod abych nedokázala krmit své dítě), poseděla s námi chvíli a přinesla k nám domů (opět) klid a důvěru, že je všechno, jak má být. Můj pediatr mi pak řekl, že nevěřil, že vydržím kojit. A jestli prý můj přístup může dávat jako příklad ostatním maminkám 🙂

Lukáška kojím dodnes, bezbolestně a radostně, je z něj veselý kluk, který se hodně směje a rozhodně nevypadá, že by mu pobyt v inkubátoru zanechal nějaký velký šrám na duši, jak jsem se bála. Myslím, že jsme onu pomyslnou jizvu zhojili i během těch pár dnů ve společném pelíšku. Na Ivanu myslím a vzpomínám hodně často, nejen u čtení těchto příběhů, ale kdykoli se na mě někdo obrátí s otázkou ohledně miminka – moje odpověď často začíná slovy „Ivana Königsmarková doporučuje…“ 🙂

Děkuji za lidi, kteří se bijí za „svou věc“ do posledních sil – jsou vzorem pro nás ostatní. Děkuji Ivaně, že má sílu a odvahu jít často „proti proudu“ většiny, a že se bije za naši ženskou věc, za možnost volby a za úsměvy našich dětí.

S úctou
Tereza Koňasová a moji dva mužští

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 408. První úsměv