Kdo se bojí, nesmí do porodnice

Náš příběh je celkem prostý, a Ivana v něm figuruje nevědomky jako psychická podpora.

Bojím se doktorů a nemocnic. Přijde mi, že nemocnice není to pravé místo pro přivedení zdravého potomka na svět. Celé těhotenství mi strašně vadily gynekologické prohlídky – mužská ruka na mém posvátném území, fuj. Čím víc jsem v těhotenství o porodech zjišťovala, tím víc jsem se utvrzovala v tom, že my zůstaneme doma, ve známém prostředí, bez cizích lidí.

Ivana a další moudré ženy (a muži, pardon, pane Odente) mě utvrzovaly v mém přesvědčení, že žena je naprogramována k tomu, aby porodila sama – když nemá nějaký psychický blok ve vztahu k matce, svému tělu a tak. Že dítě ví, jak a kdy má vylézt. Že pupečník si dotepe, že dítě se nadechne a přisaje samo, že placenta vyleze, až bude ta správná chvíle. A taky jsem věděla, že ve chvílích, kdy se budu soustředit na porod, nebudu schopna se bránit tlaku bílých plášťů na to či ono vyšetření, monitoring dítěte, na zavedení kapaček a podobné nesmysly, které mě od soustředění krásně odvedou, a oni se dočkají svých údajů o zastaveném porodu a já injekce pitocinu. Věřím síle přírody, když ji nikdo neruší. Pan Odent, moudrý muž, který dovolil ženské intuici řídit porod, o tom umí krásně psát – o tom prastarém mozku, který to dobře zařídí, když do hry nevpustíme náš rušivý mladý intelekt. To jsem si ostatně přečetla až potom, co jsem měla porod dávno za sebou, a mohu to přesně potvrdit.

Bylo odpoledne před termínem, který mi stanovil muž na začátku těhotenství (Smála jsem se tomu, pochopitelně – a sekl se o tři hodiny. Doktor o několik dní.). Stahy byly tu. Začala jsem péct koláč.

Pak jsem prodýchávala stahy na míči, na posteli, v noci i ve vaně. Muž taky nespal, ale nijak se do toho nevkládal. Ráno jsme zavolali dule, že má přijet. Stahy jsme nebyli schopni nijak kvantifikovat, já byla stažená uvnitř sebe a minuty mi nic neříkaly, muž taky trochu mimo. Dula přijela v deset, a protože už znala nás i náš byteček, nebylo třeba mnoha slov. Já pracovala, ona mi pomáhala – tiskla body na zádech a dýchala se mnou, navrhovala polohy a podporovala cokoliv, co jsem si přála. Muž, poučen, mlčel a vařil boršč. Když dovařil, přišel za námi do koupelny, kde mi stál v mnoha pozicích oporou, vysílal vlny podporujícího ticha a občas vstrčil do pusy čokoládu nebo hrneček s pitím.

Heřmánek vylezl na svět 31. 1. 2013 ve 14:01. Položili mi ho na prsa, za chvilku se přisál, pak vyšla placenta (samozřejmě ji máme zakopanou na zahradě pod třešní), pak přestřihli pupečník a šli jsme se najíst. Naše krásné zdravé dítě s chlupatýma ouškama nerušeně spalo, v jeho světě bylo všechno tak, jak má být.

Boršč, jablečný koláč a vlastní dulu vřele doporučujeme! A taky ty trapné chvíle na matrice, kdy se nebohá paní uvyklá systému snaží srovnat se situací, kdy nemá patřičný papír od doktora, že tahle žena a tohle dítě patří k sobě… jak má vědět, že jsme ho neukradli??

P.S.: Jak pravil můj gynekolog – porod není procházka růžovým sadem. Spíš bych to popsala slovy krev, pot a slzy. Ale bylo to všechno moje a bolest jsem mohla svobodně vykřičet, drtit u toho mužovo rámě a nechat se nést na vlnách hormonů, které to všechno precizně řídily a nakonec mě odměnily přílivem blaženosti. Žádné injekce, žádné střihání a sešívání. Díky, přírodo, nevymyslelas´ to úplně blbě 🙂

Adéla Hamplová

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 518. Kdo se bojí, nesmí do porodnice

 

Třeba ještě někdy

Paní Ivanu jsem bohužel neměla tu čest poznat, škoda, třeba jednou vše napravím :-). Chtěla bych se s Vámi podělit o příběh svůj a mých dvou úžasných holčiček.

V lednu 2010 měla přijít na svět má starší dcera. Byla jsem v té době celkem mladá a v oblasti porodu informace od matky, babičky či tchýně. No dovedete si asi živě představit, jaké informace to byly. „ To se máš na co těšit, klystýr, holení, několik hodin bolestí a nakonec tě nastřihnou, ve finále budeš ráda, že ti to malý ohlídají sestřičky, aby sis mohla odpočinout.“ S tímto hororem v hlavě a slovy pana doktora: „ To je ale břicho, to budete mít co dělat. “ Jsme se s manželem těšili na naši prvorozenou. Už v té době se ke mně vkradlo několik málo informací o přirozeném či orgasmickém porodu, nic méně díky působení spolehlivých informací od rodiny, jsem jim nevěnovala pozornost. Škoda!!!

Po třídenním přenášení, nejspíš pod vlivem lékařových výhrůžek o vyvolání porodu, se naše malá brzy ráno začala hlásit na svět. Již dlouhé čekání na příjmu, následované vaginálním vyšetřením ospalou PA, nevěstilo nic dobrého. Mezitím než si na nás udělal čas lékař, který nejspíše jen čirou náhodou zapomněl na slušné vychování, či mu přišlo zbytečné se představit, PA se pustila do úřadu. Přicházela jedna zbytečnější otázka než druhá, a mě jedna kontrakce za druhou, přičemž jsem byla donucena sedět připnuta na monitoru. Jedinou útěchou mi byl manžel. Prožité martýrium bylo zakončeno haldou papírů a souhlasů, které bylo nutné přečíst a podepsat. Zkuste se na něco soustředit, když máte pocit, že se nedočkáte svítání. Vše jsem jako poslušná ovce podepsala. Zpětně by mě zajímalo, jestli bych vůbec své podpisy poznala 🙂 Přišel lékař a já jsem se podrobila dalšímu vaginálnímu vyšetření. „Ještě máte čas, jděte si lehnout.“ Šla jsem. Kontrakce stále sílily. „ Ještě netlačte, ublížíte miminku.“ Bylo mi řečeno mladou lékařkou, která se mimochodem také nepředstavila, asi zdejší zvyk. Přešlo ještě několik kontrakcí a další vyšetření. „ Konečně!!! Jdeme na sál.“ Tato slova zněla jako rajská hudba. To jsem ještě nevěděla, co mě čeká. Jiná poloha než v pololeže samozřejmě nepřijatelná, opět jsem se podvolila. Oxytocin, již automaticky připraven a kanila v mém předloktí taky. Čekala jsem, že jen několikrát zatlačím a malá bude venku, nikdo, ani mé rodinné sudičky, mě nepřipravil na možnost, že se mnou bude tlačit i PA. Ale na mé břicho. Doufala jsem v konec. Ten taky přišel. Dcerku mi ukázali a oznámili. „ Musíme ji odnést k pani doktorce, aby si ji prohlédla a prohřála se.“ Viděla jsem ji cca za dvě hodiny. Mezitím probíhali opravy porodních zranění. A moje pocity? Byla jsem šťastná, že je dceruška na světě, zdravá a já jsem vše zatím zvládla. Sednout si na cokoli v následujícím půl roce byl očistec. A břicho? Bolelo ještě 14 dní 🙁 Navzdory všem nástrahám „NORMÁLNÍHO“ porodu mám s dcerou krásný a vřelý vztah.

Trocha vody utekla a test ukázal dvě čárky, hurá!!!! Psal se rok 2012. Přibližně v polovině těhotenství se mi dostala do ruky kniha Hovory s porodní bábou, následně Markova Nová doba porodní a nesčetně článku, rozhovorů či názorů v diskuzích. Měla jsem jasno. A osud tomu také chtěl, díky přátelům jsme poznali osvíceného lékaře. Cesta byla daná, zbytek těhotenství jsem strávila v jeho péči, ta probíhala vesměs jako přátelský rozhovor, akceptoval veškeré mé požadavky ohledně porodu a následného zacházení se mnou a miminkem, ale nejen akceptoval, dokonce s nimi souhlasil a podporoval je. Nikdy před tím bych neřekla „ Těším se na porod.“ Moooc jsem se těšila. Přišlo naše ráno. Kontrakce začali pozvolna v půl třetí ráno v den vypočítaného TP. Nikam jsme s manželem nespěchali. Zarelaxovali jsme si v teplé vaně, procházeli se po zahradě, bylo nádherné jarní ráno. Jediné čeho jsem se obávala, byla cesta autem, ale i ta proběhla bez problému. Mladší dcera se narodila 30 minut po příjezdu do porodnice, v přátelské atmosféře a pouze za přítomnosti našeho osvíceného lékaře, který se následně stal i rodinným přítelem. Už jsem si ji nenechala odnést. Vše šlo tak, jak mělo. Nejvíce mě zaujala reakce PA, která nás přišla odvést na pokoj. „To jsem netušila, že jde porodit i bez infuze.“ Byla jsem v šoku a jsem dodnes.

Jsem vděčná osudu, že mi přivedl do cesty spoustu úžasných lidí a vystavil mě těmto situacím. Vše mě jen posílilo a doufám, že paní Ivaně přivede osud do cesty ještě větší spoustu úžasných lidí a všechny situace, kterým je vystavena ji také posílí.

Nesmírně Vám děkuji, Ivano!

Petra a dvě super holky 🙂

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 507. Třeba ještě někdy

 

Obchod se strachem

Prenatální diagnostika. Dvě slova, která pro mnoho nastávajících matek mohou být synonymem noční můry, nervozity, či stresu. Podívám-li se na systém prenatální diagnostiky z hlediska marketingu, funguje skvěle. Nejprve ženu vyděsíme a pak jí nabídneme řešení ve formě placené služby (bez ohledu na to, zda je plátcem žena nebo zdravotní pojišťovna). Plné čekárny budiž toho důkazem.

Jsem jednou z žen, které byly v těhotenství odeslány na genetický screening. Sešly se hned tři důvody pro jeho provedení. Moje vrozená hormonální porucha, věk 38 let a předchozí spontánní potraty.

Intuice mi jasně říkala – ultrazvuk a odběr krve ano, odběr plodové vody nikoliv. Přesto jsem před návštěvou genetické ordinace hledala informace o tom, co vlastně prenatální diagnostika zjišťuje, jaké jsou její přínosy a rizika. A tehdy jsem kromě jiných našla krásné povídání, které mi doslova hovořilo z duše. To, co jsem cítila, v něm bylo přesně popsáno, vysvětleno a zdůvodněno. Lépe bych svůj názor na prenatální diagnostiku formulovat neuměla.

Pod povídáním byla podepsaná Ivana.

Vše jsme ještě důkladně probrali s mým partnerem. A společně zhodnotili, že odběr plodové vody je příliš velkým rizikem. A výsledek by neovlivnil naše rozhodnutí dítě donosit a porodit.

V genetické ordinaci mě přivítala sympatická a milá paní doktorka. Dlouho jsme si povídaly, rozebíraly moji a partnerovu anamnézu a moje očekávání. Paní doktorka mě samozřejmě seznámila s možnostmi prenatální diagnostiky. Sdělila jsem jí svoje rozhodnutí. Paní doktorka můj postoj akceptovala. A ponechala mi pověstná zadní vrátka, kdybych ho chtěla na základě výsledků přehodnotit.

V období čekání na výsledky screeningu jsem hledala další podporu. A opět jsem narazila na Ivanu. Tentokrát na Hovory s porodní bábou. Ty mi dodaly vzpruhu. A díky nim jsem pochopila i další svoje těhotenské pocity – především neustálý strach, že miminko nedonosím. Ivana to přesně popsala – pokud žena prodělá potrat a tento prožitek v ní zůstane neošetřený, vnáší si jej do dalšího těhotenství. Prodělala jsem dva samovolné potraty. A třetí těhotenství bylo zpočátku rizikové. Odtud pramenila moje nejistota a obavy.

Tyto obavy, bohužel, nerozptýlil ani dobrý výsledek genetického screeningu. Těhotenství není zkrátka technická záležitost. Obrovskou roli hraje psychika ženy. A je tristní, že v průběhu celého těhotenství nabízí lékaři především „technická“ vyšetření a řešení. Nikoliv psychickou nebo emocionální podporu.

Po absolvování prenatálního screeningu vyšlo riziko vrozených chromozomálních vad ve výši 1 : 6500. Přesto lékař v závěru zprávy důrazně doporučil amniocentézu. Čistě matematicky řečeno – doporučil vyšetření, u něhož je riziko potratu přibližně 1 : 100. Nikdy jsem nebyla dobrá v matematice, ale postavím-li proti sobě tato dvě rizika, vychází mi jediný výsledek: prenatální diagnostika je obrovský byznys a nebere valného ohledu na nastávající matky.

Paní doktorka mě na základě výsledků podpořila. Odsouhlasila moje rozhodnutí nepodstoupit odběr plodové vody jako adekvátní. Napsala zprávu a popřála mi hodně štěstí. Kéž by byl takový přístup standardem našeho zdravotnictví.

Zatímco sedím a dopisuji svůj příběh pro Ivanu, naše jedenáctiměsíční dcera spokojeně spí v naší posteli. Je zdravá a čilá. Máme ji rádi takovou, jaká je.

Děkuji Ivaně, že jsem i díky ní měla v tomto období těhotenství pověstnou pevnou půdu pod nohama. Přála bych všem ženám, aby si s otevřenou myslí přečetly Hovory s porodní bábou (a další Ivanina povídání). Jistě by pak začala marketingová strategie (nejen) prenatální diagnostiky poněkud haprovat. A více žen by prožilo své těhotenství klidně a spokojeně.

Žaneta

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 517. Obchod se strachem