Zhlédla jsem video: „Násilí při porodu – zažily jste?“. (Příspěvek byl publikován v rubrice Videa a jeho autorem je Přirozený porod) a zanechalo to ve mně hluboký a těžko definovatelný zážitek… , který nějak nejsem schopna identifikovat a který mě „donutil“ si sednout a literárně se vyjádřit, a ze kterého ve mně převládají pocity hnusu a zmaru. Ano, já odpovídám ano, ta žena je znásilňována. Sama mám za sebou dva porody, tak snad to mohu posoudit ;).

Ten první, ten jsem dopředu moc neřešila, vlastně jsem ho asi trochu vytěsnila s tím, že nějak to dítko prostě ven musí… Jak vidím teď, řešila jsem jen to, co nastane pak, až budu s miminkem. Přečetla jsem si Koncept kontinua od J. Liedlofové a těšila se na spaní s miminkem v posteli apod. Přenášela jsem 2 dny, když mě po poradně hospitalizovali kvůli špatným ozvám. Dnes si myslím, že dcera prostě spala a chystala se k porodu, který měl být třeba o den, dva později a proto ty špatné ozvy, ale kdo ví.. Byla jsem jak malé dítě a brečela, že chci pryč. Druhý den se „šlo na to“. Porod byl tedy vyvolávaný, strávený prakticky celý vleže, polohy jsem střídala na povel a ne dle chuti a potřeby, s oxytocinem a s nepřetržitě visícím „Damoklovým mečem „ (v podobě sekce) nad hlavou. Když jsem byla na pokraji sil a skoro začala prosit, ať už ji ze mě vyndají, nabídli mi epidurál. Po něm se mi ulevilo, dokonce jsem na chvíli usnula a zdálo se mi o chlebu s máslem ☺. Pak jsem se ale probrala a uvědomila si, že stále rodím a pasivní „rauš“ není na místě a začala si představovat, jak se otvírám. Docela to pak šlo rychle a já jsem – v davu odborníků, protože to pořád vypadalo, že dítěti není ok – porodila. S nástřihem a s asistencí kleští (prý nepoužitých). Dceru mi i přesto všechno hrocení (asi vypadala na první pohled dobře, tak to porodník sám řekl) dali na chviličku na břicho, než se jí ujal pediatr a já si ten krásný pocit ještě dlouho pamatovala a chodila se s ní koupat, abych cítila to „mokré a teplé“, jak jsem to nazvala. Nakonec byla dcerka zcela v pořádku, Apgar 10-10-10, a tak s námi pobyla 2 hodiny na sále v náručí (od kamarádky jsem totiž věděla, že na ni nemusíme, jako ona jen civět do postýlky ;)), přisála se a pak byla odnesena, abych si odpočinula. Naštěstí to bylo večer, takže byla sama jen pár hodin, které navíc prospala, a už v 5 ráno mi ji vrátili. Což je slabá útěcha, doteď z toho mám občas výčitky…

O druhý už jsem se zajímala trochu více, brala jsem ho prakticky jako první, tedy první přirozený. Říkala jsem si, že nejsem zas až tak „alternativní“, abych rodila doma a navíc mi, zdravotníkovi, nemocniční prostředí nevadí, nestresuje mne. A protože mou životní filosofií je: „jaký si to uděláš, takový to máš“, vizualizovala jsem si dopředu pohodový porod s pohodovým personálem a byla jsem odhodlaná zvládnout to „sama“. Vlastně mé největší obavy z tohoto porodu byly o mou prvorozenou, jak to zvládne bez maminky i tatínka, protože bez manžela jsem jet nechtěla (no, není to ještě dozvuk oné první noci, kdy jsem dopustila, aby mě a dcerku rozdělili?). Zkrátka zase jsem řešila vše kolem, jen ne porod.. A přesto mě to trochu pudilo k informacím a tak jsem se shodou „náhod“, dva dny před porodem, zúčastnila přednášky na téma hypnoporod, kde jsem se dozvěděla spoustu užitečných informací a mozaika se doplnila. Nejužitečnější informace byla, že kontrakce je kamarád a pomáhá mi k miminku. Takže ten druhý, ač proběhl v porodnici, byl přirozený (tedy na pár much, které lze vychytat), bez medikace, zvládnutý pomocí metody Hypnobirth. Kontrakce přišly pozvolna a nenápadně, pomocí teplé koupele jsem si vyvrátila, že jde o poslíčky a zavolala manžela. Pak jsme odvezli dcerku k mojí mámě, hodinu tam s ní pobyli, aby si zvykla, bylo to její první spaní mimo domov a pak, s kontrakcemi po 5 min., vyjeli. Máma, ač na to nejsme, mi na cestu „požehnala“ a mně to přišlo přímo mystické. Cestou ještě manželovi došlo, že má hlad, tak jsem ho donutila zastavit a jít si koupit svačinu, protože hladový je nervózní až nesnesitelný :D. Do porodnice jsme dorazili s tím že: „řekněte nám, je-li to ono“. A bylo, šli jsme tedy na sál. Byl podvečer, svítilo jen jedno slabé světlo, byli jsme s manželem víceméně samotní, sympatická asistentka přišla asi 3x, s přenosnou sondou a v tichosti si na kraji sprchového koutu poslechla ozvy, povzbudila a šla. Pak volala máma, že malá už spí, což mě definitivně uklidnilo a už jsem se soustředila jen na sebe a miminko. Manžel intuitivně vycítil, jak mě má hladit a já mu jen hlásila kdy. A pak to přišlo. Ten tlak mě udivil a ohromil, příjemně ohromil (při prvním porodu jsem ho přes epidurál necítila), vylezla jsem ještě na kozu a nechala tělo, ať dělá, co umí, sám od sebe ze mě vycházel takový skučivý zvuk a já jen párkrát trochu přitlačila. Pak se dcerka narodila, hned mi ji dali na břicho a nechali mi ji tam poměrně dlouho. Pak ji otřeli, zvážili, změřili a vrátili mi jí. Mě zatím zašili, kvůli prvnímu nástřihu a tuhé jizvě z něj, mě střihli zas. Ale já to přes euforii nevnímala a jen drkotala zuby. Ale zima mi nebyla, bylo mi fajn, to asi jen z té energie, z toho zážitku. Tento zážitek mě tak „nakopl“ a přesvědčil o tom, že porod je vlastně nádherný zážitek, na který s dojetím vzpomínám a díky kterému mnohdy uvažuji i o třetím potomkovi, jen abych si to mohla ještě zopakovat!

Od té doby čtu spoustu článků a příspěvků o porodech, stále mě k tomu cosi táhne. A tak jsem se dozvěděla i o Ivaně, její práci, přístupu státu, lidí…. No a jak nad tím tak přemýšlím, porovnávám své dva zážitky, zážitky jiných žen, začíná mi být jasné, že všechno to řešení, zda rodit doma nebo v porodnici, je dle mě špatné, otázka nezní kde, ale kdo, kdo vlastně rodí.. Vytrvale se řeší důsledek, jako kdybychom v autě zarputile měnili žárovičku u blikající kontrolky, že nejsme připoutaní, aniž bychom se připoutali, čekajíce, že tím tu kontrolku umlčíme. Lidi, vážně řešíme jen důsledek a dokážeme se, až do krve pohádat o to, kdo pravdu má a kdo ne, zaštiťujíce se zdravím a pohodou dítěte a rodičky… Ale není to o tom. Domnívám se, že ženy (nejen ony), za ta léta pokroků a objevů a fascinace možnostmi na poli zdravotnictví (dle mě přirozený vývoj, který se zvrhl do extrému, něco v tom duchu, že oheň je dobrý sluha, ale zlý pán) ztratily sebedůvěru, ve vlastní schopnost porodit, zapomněly, že jde o zcela přirozený proces ( asi jako početí?), porody se ženám vzaly a leckdy v nich dokonce mají hlavní slovo muži – a to je alfa a omega celého problému… Skoro vymizely ženy schopné poradit těhotným ženám nebo spíše provést s pochopením, takříkajíc – tiše dýchající do zad, vyjukanou prvorodičku, celým tím nádherným zážitkem a zbyl jen zdravotník. Sterilní zdravotník, který vše co ví, a jistě v dobré víře prezentuje, jako jedinou možnost. Vše má nastudované z knih. Ale kdo ty knihy psal? Kdo na těch fakultách přednáší? Ty knihy psal nejspíš někdo, kdo to ani nezažil, kdo to vše vybádal a podložil výsledky testů, zkrátka někdo někde vytvořil rutinní postupy a tabulky, do kterých se teď v porodnicích snaží „napasovat“ rodičky. A najednou nerodí ženy, ale jsou odrozeny lékaři nebo asistentkami. Ze zdravých žen jsou pacientky a z těhotenství se pomalu, ale jistě stává nemoc, kterou nelze ve zdraví „přežít“ bez sledování a pravidelných kontrol.

Jak z toho teď ven? Asi krůček po krůčku, jedna za druhou. Ano milé ženy, je to o nás a hlavně na nás. Je třeba rozpomenout se, kdo a kým jsme, vrátit se ke své podstatě, k ženskosti, intuici a vzpomenout si, že jedna z rolí, která ženu charakterizuje je role rodičky. Že jsme od narození stvořené a uzpůsobené pro porod, že je to naše přirozenost. Ze svých zkušeností vím, že porodní „bolesti“, kontrakce, ano uvozovky jsou zcela na místě, nevím, jak lépe a trefněji to vyjádřit, tu bolest – nebolest, jsou jen tak silné a dlouhé, aby se daly zvládnout, aby je žena unesla. Tedy myslím ty bez vnějšího zásahu a v poloze, kterou si sama rodička vyhledá a zaujme, v tempu, které si určuje ona a rodící se dítě, bez zbytečného vyrušování a vměšování se, nedej bože dirigování od někoho, kdo si myslí, že ví lépe, jak na to. Já bych si třeba netroufla radit mužům, jak správně močit, například, copak vím jak na to? Copak vím, jak se u toho cítí? Nebo jim diktovat, že už to stačilo, že už dále nepotřebují? Nebo kdy mají tlačit?

Je to ale běh na dlouhou trať, po generace se lidstvo od své přirozenosti odklánělo a mnoho žen již není schopno cítit, co mají dělat a nechá se raději vést někým, kdo se tváří erudovaně a je přesvědčen, že tak se to dělá. A dokud nebude umožněna práce lidem, jako je Ivana, bude toto vedení, spíše svedením z cesty. Tyto ženy pak dále předávají své „zážitky“ typu „ přežít se to dá“ nebo „co naděláš“, „království za císaře“, apod.

Ale porod není o přežití, ale o prožití! O prožití okamžiku, každé kontrakce o ponoření se do jakéhosi vědomí – nevědomí, ve kterém tělo funguje jako dobře namazaný stroj, o víře sama v sebe, v rodící se dítě, v matku přírodu. To, co se po generace kazilo, se nejspíš bude po generace vracet.. Ale já pevně věřím, že již jsme na té cestě zpět. Pokud budu ještě někdy rodit, bude to porod v mé režii, i kdyby byl kdekoliv.

Naďa

„Paní Ivaně velmi fandím a přeji jí, aby byla konečně pochopena a přijata a mohla svobodně pomáhat dětem v jejich báječném startu do života a ženám v jejich přerodu v ženu-matku. Jako máma dvou holčiček pevně věřím, že se myšlení naší společnosti změní a ony jednou budou – oficiálně – rodit svobodně a zcela přirozeně, s nějakou takovou Ivanou nebo její žákyní.“

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 715. Prozření