Jak si vychovat svého gynekologa (blýská se na lepší časy?)

Velice ráda si čtu příběhy žen. Je to nádherné sdílení. A i já jsem se rozhodla, že se podělím…
Tak tedy…
Ráda bych se podělila o svou osobní zkušenost s vámi všemi. Třeba bude inspirací, posilou pro ostatní budoucí maminky. Mám doma šestiletou dceru a čekám za 2 měsíce a kousíček 🙂 druhé dítě. Možná jsem to před těmi šesti lety tak „neprožívala“, či jak to říct. Tenkrát jsem absolvovala všechna tzv. povinná vyšetření v těhotenské poradně (mimo odběru plodové vody, tenkrát jsem nespadala do „rizikové kategorie“). Je pravdou, že jsem také dost cvičila, tančila břišní tance, chodila na těhotenské plavání, zkrátka udržovala jsem se v kondici. A hlavně jsem se moc těšila.

Porod dcery proběhl ve velké pražské porodnici. Bohužel tam byly lékařské zákroky, které tam být nemusely. Dnes už to vím, nicméně nemám z něj žádný velký traumatický zážitek, ale mohlo to být lepší… mohlo. Myslím, že o něm také napíšu v jednom z příběhů. Ano, napíšu.

Teď po šesti letech jsem zřejmě jiná, tak nějak vyspělejší, pokornější, znalejší (? Je to vhodný výraz ?) dá se říct, protože jsem ještě po dceři prodělala zamlklý potrat v 8. týdnu (Příběh Loučení s andělem jsem celý proplakala….) a prošla si nějakými dalšími životními peripetiemi, které mě určitě posílily, ačkoliv to bylo nelehké.

Jak jsem psala, dceru jsem porodila v porodnici, tenkrát jsem ani nepřemýšlela nad tím, že by to mohlo být jinak. Říkala jsem si, že určitě vše zvládnu, neměla jsem nejmenší pochybnosti a na porod jsem se nesmírně těšila a připravovala jsem se. Ale určitě ne tak do „hloubky“, jako při tomto těhotenství. A taky jsem neměla svou „porodní bábu“. To byla asi největší chyba. Dnes už to vím.

Nyní hltám plnými doušky knihy týkající se těhotenství a porodu – od Lucie Groverové Suché – Aby porod nebolel, Michela Odenta – Znovuzrozený porod, Ingeborg Stadelmann – Zdravé těhotenství, přirozený porod, Marie F. Morganové – Hypnoporod, Janet Balaskasové – Aktivní porod, začala jsem opětovně po letech chodit do A-centra, k paní Ivance do poradny, dále na takovou zajímavou terapii, týkající se mého dětství, dospívání, nefunkční rodiny…, „čistím se“, možná jsem jako ta cibule, loupu se vrstvu po vrstvě až ke svému nejnitěrnějšímu nitru…
Děkuji, Lucie, Vaše kniha byla první, která to nastartovala a od začátku vše vnímám daleko intenzivněji, tak nějak víc do hloubky….

Přemýšlím. Dýchám. Miluju.

Po porodu dcery, před skoro 6 lety, jsem se dostala k porodům doma. Několik mých kamarádek doma rodilo. Začala jsem se více zajímat o ten nádherný zážitek. Vyptávala jsem se na jejich pocity a ptala se, jak to probíhalo…. A zjistila jsem, jak se to liší od toho mého porodu v porodnici. A řekla jsem si, už tenkrát, že další dítě porodím doma. Je to pár let a já vím, že tentokrát to bude přesně takové, jaké chci a jaké si to představuju a těším se na to ještě více….

Ale o tom jsem psát nechtěla. O tom někdy příště. Určitě.

Tak, jako jsem se dostala do „hloubky uvnitř sebe“ co se týká porodu, tak jsem se dostala někam hlouběji dovnitř i během těhotenství. Z hlediska nějakých kategorií spadám do „rizikové kategorie“ starší matka :). Bylo mi 38 let. A v podstatě je mi to jedno. První odmítnutí bylo, asi ve 12. týdnu, testu na Downův syndrom. (Proč bych ho měla podstupovat? Já své dítě přijímám za všech okolností a miluju ho. Ano, i kniha nádherné ženy Lucky S. Groverové – Aby porod nebolel mi byla velkou oporou. Souzním s ní).

To byl začátek.

Jedna poznámka sestřičky v ordinaci gynekologie: „Vy si teda koledujete“ mi stačila. O co si koleduju? O to, že miluju své dítě od první chvíle? Nebudu se rozhodovat, zda půjdu na potrat, když bude postižené? Nechci test podstupovat, protože v něm nevidím žádný smysl? Přijímám vše, co přijde. A přebírám veškerou zodpovědnost.
Další odmítnutí – triple test.
Odmítnutí odběru plodové vody.
Od 16. týdne si nepřeji žádná vaginální vyšetření až do porodu.
Nepřeji si žádný monitor.
Nepodstupuji glukózový test „na těhotenskou cukrovku“ (s dcerou jsem ho podstoupila při prvním těhotenství).
Podepisuji několikrát Nesouhlas s léčebným postupem. A s úsměvem se ptám pana gynekologa: „Vy mě tady léčíte? To je skutečně divně napsáno.“ Pan gynekolog se tam snaží něco přeškrtnout a přepsat…
Pan gynekolog i sestřičky si zřejmě zvykli. A velice rychle. Jde jen o to poprvé. A pak? Už to jde samo.
Sebrat odvahu, umět říct: „Ne, já to nechci.“ Nenechat se zastrašit. Ničím a nikým. Jsem svobodná žena, miluji své děti a ano, chci rodit doma. Pokud bych jela do porodnice, tak porodit ambulantně (Pokud bude vše v pořádku. A proč by nemělo být?).

Co jsem absolvovala, bylo pár ultrazvuků, protože jsem měla placentu dole (stejně jako s dcerou při prvním těhotenství) a potřebovala jsem zjistit, jestli vystoupla nahoru. A ano, vystoupla.

S panem doktorem si povídáme. Smějeme se na sebe dokonce přes stůl a já mu říkám: „Víte, já Vás chápu, Vy to vidíte všechno tak nějak více medicínsky, lékařsky. Já to vnímám jako žena, jinak“… a hezky si i popovídáme. Vždy se mě zeptá také, jak se mám.

Přála bych si samozřejmě ženu – gynekoložku. Takovou, která chápe. Je lidská, vstřícná, vnímavá. Takovou jako jsou porodní asistentky, třeba paní Ivana. Nevím, zda takovou najdu. Možná si pana gynekologa „nechám“, když jsem si „ho už vychovala“, na své další těhotenství. Protože dětí chci mít více… 🙂

Chodím cvičit, setkávám se ženami na hodinách cvičení, přijímám tu nádhernou ženskou energii, dávám ji, nechávám se jí prostoupit…
Jsem žena, jsem matka. A miluji své děti.

Děkuji všem porodním asistentkám, které doprovází ženy do porodnic, k domácím porodům, které jsou tady pro nás.

Děkujeme.

Věřím, že se ledy již hýbou …

Věra Š.

Volej Ivaně

Včera mi psala kamarádka, se kterou jsem se potkala v těhotenství na cvičení gravidjógy, že už jsou z porodnice doma (porodila před více než týdnem ve středu první dítě, císařským řezem v Praze – Podolí, podrobnosti zatím nevím, psala jen o nějakých komplikacích). A že nic nestíhá, je unavená, nejde jim kojení…, pediatrička řekla, že musí přikrmovat, protože holčička nepřibírá ….

Řekla bych, že je to poměrně dost častý obrázek. Maminka vystresovaná, že jí „nejde kojení“, v šestinedělí, emoce jsou velmi silné, dělají s námi divy…, děťátko podle tabulek nepřibírá tolik, kolik „by mělo“… a maminka dá často na „dobrou radu“, pediatričky (protože kdo jiný by to měl vědět ?), aby miminko přikrmovala….

Přiznávám, že mě to naštvalo. Proč jí pediatrička s tím kojením nepomohla, neuklidnila maminku ? A rovnou doporučila přikrmovat ?

Takže píšu kamarádce SMS: „…žádné přikrmování, není to určitě nutné. Volej Ivaně, pomůže Ti….“

Kamarádka mi ještě ten den k večeru psala, že Ivana k nim přijede večer.

Dnes ráno mi přišla od kamarádky SMS: „Věrko, Ivana je fakt skvělá, poradila bonding nahé tělo na nahé a nastavení režimu dle miminka, v noci malá spala 6 hodin, mlíko už mi samo vytéká. Dala mi i další rady. Pediatra dnes odvoláme, nemáme se nechat stresovat váhovým přírůstkem…“

Jsem šťastná. Opravdu. Že jsem mohla pomoct alespoň takto.

Ale na druhou stranu – proč to nemáme u nás tak, jak je to běžné jinde. Proč třeba „nemáme“ každá „svou“ porodní asistentku, která se o nás stará v těhotenství, během porodu, pak v šestinedělí, pomáhá nám, můžeme se jí svěřit se svými obavami, strachy, radostmi, popovídat si. Vždyť v šestinedělí je žena tak zranitelná, přecitlivělá, seznamuje se s miminkem, které do té doby nosila v bříšku, zvykají si na sebe….

Já sama si pamatuju, jak jsem skoro před 6 lety porodila dceru, také v porodnici. A na šestinedělí mi sestra říkala, že ji musím kojit co 3 hodiny a protože dcera zrovna spala, tak mi říkala, že ji mám vzbudit. Já jsem jí řekla, že dceru budit nebudu a nakojím ji, až se vzbudí….Vzpomínám si také, jak mi říkala, že si ji nemám a nesmím (!) brát k sobě do postele, protože ji zalehnu…(já to i přesto dělala a dávala jsem si ji nahou na mé holé tělo… (tak jsem to cítila a tak jsem to dělala, intuitivně, přirozeně…).

A možná právě proto, že jsem vše dělala podle toho, jak jsem to cítila, měla moje krásná holčička vyšší porodní váhu při odchodu z porodnice, než při porodu. A neměly jsme žádné problémy ani s kojením vlastně nikdy.

Nevím, proč tak jednoduchá a přirozená věc prostě v našich porodnicích nefunguje? Proč musí být děti sešněrované v zavinovačkách, metr či dva od nás, v postýlkách ? Naše děti….

Kdo tohle rozhodl, že je tak “správné“ a že se to tak „má dělat“?

A kdo pomůže doma mamince v šestinedělí ? Porodnice maminku propustí a dál už se o ni nikdo „nestará“. Pediatr doporučí přikrmovat….Není někde něco špatně ?

Věra Š.

Březňátko

Každý den si čtu i několik Příběhů pro Ivanu. Jsem velmi ráda za to ženské, intimní sdílení. Většinou si při každém příběhu trochu popláču. Ale to je přece normální, obzvláště v těhotenství. Čekám své druhé dítě, zase jarňátko – březňátko :-), termín mám v březnu, 18.3. Stejně jako před 6 lety jsem měla termín s dcerou 20.3. 🙂

A jak si tak čtu všechny ty krásné, silné i smutné příběhy žen, podělím se také o svůj první porod.

Březen 2008.

Některé věci jakoby se mi už překryly lety, které uplynuly. Ano, i proto možná nebude od věci si to všechno znovu vybavit.

Termín jsem měla 20.3. Přenášela jsem 5 dní (abych to upřesnila, „pomohli jsme“ tomu 2x (to pro jistotu 🙂 pohlavním stykem s přítelem ten den po obědě. Nechtěla jsem jít ani za nic na vyvolání porodu)…
Dcera se narodila 25.3.2008, ráno v 6,49hod.

Bylo Velikonoční pondělí a já jsem večer kolem 19.30hod. pocítila první kontrakce. Měli jsme doma zrovna návštěvu, takže jsem nikomu nic neřekla a jen jsem si tak pohopsávala s úsměvem na míči. A byla jsem úžasně v klidu. Cítila jsem se naprosto přirozeně.
Když návštěva odjela, říkala jsem příteli, že budeme muset nějak pak jet do porodnice. Ale naprosto v klidu. Žádný zmatek, žádný shon, žádná bolest. To už byla skoro půlnoc. Dobalila jsem si tašku a přesunuli jsme se do auta. Ještě když jsem venku venčila psy a koukala na hodinky, kontrakce byly asi co 3 minuty. Nic mě nebolelo. Posílám kamarádce SMS, že už asi rodím a je to úžasný, necítím žádnou bolest…
Dnes při tom všem, co vím, bych už nikam nejezdila 🙂 a zůstala bych doma…

Do porodnice jsme přijeli asi nějak po půlnoci. Vstupní vyšetření byla nepříjemná. Přítel zůstal na chodbě a já byla najednou sama v úplně cizím, lékařském prostředí plném nástrojů a všelijakých přístrojů. Vše bylo strohé a studené. (Dnes vím, že je možné, aby muž byl se ženou i při vstupním vyšetření, že to jde). Nepamatuju se už, jak to šlo po sobě, ale možná jsem nejdřív šla na klasickou gynekologickou „kozu“, kde mě vnitřně vyšetřili. Nebylo to vůbec příjemné. Pak na monitor. Seděla tam už jedna maminka, která měla zjevně velké bolesti, vzdychala a zatínala zuby. To byl další můj tak trochu šok. Mě stále ještě nic nebolelo. Kontrakce jsem měla celkem pravidelně. Ale chtěli mě poslat domů. Snad že jsem nebyla ještě nějak moc otevřená, to už si nepamatuji. Pak mi ještě doktorka udělala sono a zjistila, že mi odtekla možná část plodové vody. Ptala se mě na to, ale já jsem nic nezpozorovala. Takže mi dala tampon, který jsem si zavedla (nic moc) a hodinu jsem chodila po areálu porodnice, abych se pak vrátila a ona zjistila, že tampon je teda suchý, nicméně mě už přijali a přešli jsme i s přítelem na porodní sál.

To mohlo být tak kolem jedné hodiny ranní, možná i o něco později. Stále jsem neměla nějaké velké bolesti, ale kontrakce byly pořád pravidelné… Dostala jsem klystýr (neměla jsem si psát do porodního plánu, že mi to nevadí, a pokud to bude nutné…. dnes už to vím…☹ )
Kdy jsem už už myslela, že to fakt „pustím“, tak mi sestřička řekla „Můžete“.. a já jsem utíkala na záchod, co mi síly stačily…, abych se cestou nepo….. Ufff. (Již nikdy více.)
Úleva.
Ostatně na záchodě jsem trávila velkou většinu svého porodu. Pomáhala mi ta pozice vsedě. Měla jsem s sebou porodní plán, kde jsem žádala šero, nerušit. To bylo respektováno, navíc byla noc, takže to mi všechno vyhovovalo. Zatím se mi tedy zdálo, že je vše v pořádku. Pustili jsme si nějaké relaxační CD a já jsem pomalu rozdýchávala kontrakce, které se stávaly silnějšími a silnějšími. Ale stále žádné velké bolesti.

Začala jsem se uzavírat dovnitř, do sebe, přestala jsem vnímat okolí. Jednou za čas se vždy objevila porodní asistentka, aby mi natočila monitor a zkontrolovala, jak porod postupuje )to bylo velmi rušivé).

Většinu času jsem trávila na čtyřech na zemi, sklepávala jsem dolů zadek (ani nevím proč, přišlo mi to tak nějak intuitivně :-)), ve sprše, kde jsem se sprchovala vodou a vsedě na záchodě…

Po jednom takovém monitoru mi PA řekla, že píchneme plodovou vodu. Souhlasila jsem. Už ani nevím proč. Byla jsem jako v mlze. Někde uvnitř sebe. Možná bych odsouhlasila vše, co by mi navrhla….

Kontrakce zesílily a staly se bolestivějšími.

Vše se mi ale zdálo být v pořádku. Přišla opět porodní asistentka a natočila monitor. A řekla mi, že každá druhá kontrakce je slabší. (Měla jsem s sebou homeopatika, ale bohužel Caulophyllum, které by možná tento „dle ní problém“ překonalo, jsem s sebou neměla…).
A tady si plně uvědomuju, že jsem ztratila nad svým vlastním porodem kontrolu a přebral ji někdo jiný. Napíchli mi oxytocin a vše se nějak zrychlilo, zesílilo a já jsem najednou cítila tak šílené bolesti, do kříže, do břicha, že jsem myslela, že umřu. Stále jsem chodila do sprchy, byla na zemi, ale nic už nepomáhalo. Jednu cestu ze sprchy jsem se zavěsila do přítele a tak mohutně jsem zakřičela, že se rozrazily dveře a PA tam vlítla, co že se děje. Myslím, že jsem byla překvapená intenzitou toho výkřiku i já sama. Vlastně dnes už si nevybavuji, jestli jsem před těmi šesti lety tenkrát sténala, nebo si jen tak broukala, nevím. Byla jsem zcela ponořená v sobě.

Někdo mi ještě řekl: „Budeme vás muset trochu nastřihnout“. (3 stehy z toho byly a naštěstí nijak hrozivé. Dnes už bych nesouhlasila…)

Pak už si pamatuju jen, že PA zakřičela někam na chodbu„Rodíme“, já jsem byla na lehátku či porodní posteli, tlačila jsem, jak mi říkali, v jednu chvíli jsem už nějak nemohla, dostala jsem na chvilku kyslíkovou masku, dýchala jsem, ale šlo mi to nějak špatně a pak už se dcera narodila…

A já cítila obrovskou úlevu, radost a štěstí. Najednou bylo všechno pryč a já měla na těle svou krásnou holčičku. Celou dobu jsem věděla, že to bude holka….

A teď byla tady. Hned se přisála k prsu a okamžitě jsme se zase na sebe napojily, i po tom přerušení oxytocinem a píchnutí plodové vody, kdy určitě musela cítit tíseň….

Dnes vím, že kdyby mi tenkrát dali víc času, mohla jsem se s tou bolestí více vyrovnat (i když si myslím, že ta bolest byla způsobená tím zrychlením – píchnutím plodové vody, oxytocinem, do té doby jsem bolest jako takovou necítila…), „neztratila bych“ v určité fázi přehled o svém vlastním porodu. Nemusely tam být ty lékařské zákroky.

Ještě když mi doktor šil asi 3 stehy, tak jsem mu říkala „Pane doktore, udělejte mi to tam jako nové“ a „Za rok mě tady máte znovu“. (Ne, za rok ne, za pár let, ale to už se k vám skutečně nechystám, pane doktore :-)) Vnímala jsem svůj porod velmi krásně. Měla jsem dítě a cítila jsem obrovský příval energie, štěstí a radosti.

Po dvou hodinách, kdy nám nechali dceru (pak ji zabalili už do nějaké zavinovačky, škoda ☹ ) jsem si seskočila z porodní postele a šli jsme na šestinedělí. Ptali se mě, jestli nechci jet na vozíčku (přišel saniťák) a jestli mi nic není, ale já jsem se cítila obrovsky fit, nic mi nebylo, šla jsem pěšky. Vlastně si ani neuvědomuju, kdy mi dceru odnesli a já šla na šestinedělí sama, s přítelem a se saniťákem. Nic mě nebolelo, šla bych nejraději domů. Kolem recepce u porodních sálů jsem řekla „Na shledanou“ a prostě jsem šla. Nic mi nebylo.
)Mohla bych jít kopat brambory na pole 🙂

Při příchodu na pokoj na mě obě ženy, které tam již byly, koukaly, jako bych spadla z višně. Ony bohužel nemohly skoro ani sedět, kdežto já jsem přišla po svých a ještě seděla při kojení v tureckém sedu. Šla jsem se osprchovat a sháněla jsem se po dceři. Už jsem cítila tíseň, kde je. Naštěstí mi ji dali a já jsem se na ni zase napojila (nechápu, proč musí v porodnici děti odnášet !!! Už bych to nedovolila…)

Posléze jsem si uvědomila, že jsem v porodním pokoji (sále) strávila asi tak 5,5 hodiny. A do doby, než jsem absolvovala zásahy do přirozeného porodu, jsem necítila bolest. Snad jen tlak, ale bolest jako takovou ne.

Myslím, že bolest se dá zvládnout. Ale je potřeba na ni pohlížet jako na přítele a splynout s ní…

Blíží se můj druhý porod…. Opět březňátko 🙂
Jsem ve 38. týdnu. Chci rodit doma. V porodnici jsem se ještě nebyla ani „ukázat“ a ani se tam nechystám.
Za celé těhotenství jsem neabsolvovala třeba ani jeden monitor. Nevidím důvod ho absolvovat.
Napsala jsem už jeden příběh z tohoto těhotenství (Příběh č. 707. Jak si vychovat svého gynekologa (blýská se na lepší časy?)).
Jsem naprosto klidná a vím, že všechno s miminkem zvládneme.
Jsem žena. Jsem stvořená k rození dětí a k mateřství.
A nikdo a nic mě nepřesvědčí o opaku.
Věřím si.
Věřím svému dítěti.
Není důvod se ničeho bát.

Jsme ženy, jsme matky, věřme samy sobě, svému tělu, svým miminkům uvnitř nás…, těm, které už skrze nás přišly na tento svět, i těm které teprve přijdou..

Paní Ivano, naposledy, když jsem u Vás byla, tak jste se ptala, proč jsem přišla i k Vám, když už chodím i k jiné porodní asistentce (protože s Vámi zatím rodit nebudu moct). A já jsem Vám řekla: „Protože Vás mám ráda.. :-)“ A Vy jste se smála. Přeji Vám, abyste se takto smála pořád, nejen tenkrát. A jak jsem Vám řekla… za pár měsíců za Vámi zase přijdu, až zase otěhotním, protože Vás prostě mám ráda …

Věra Š.

 

Tyto příběhy vyšly na Příbězích zde:
707. Jak si vychovat svého gynekologa (blýská se na lepší časy?)
721. Volej Ivaně
791. Březňátko