Kuba

 Můj první syn se narodil před osmi lety.

Zjistila jsem, že jsem těhotná, a i když těhotenství nebylo plánované, začala jsem se těšit. Nevěděla jsem o porodu nic bližšího. Mamčiny vzpomínky na můj porod obsahovaly jen zakrvácené kachličky okresní nemocnice. Jinak nic.

Dostaly se ke mně různé knížky. A jedna, která mě opravdu hodně ovlivnila. Porodní příběhy žen, které rodily doma sepsané Janou Doležalovou. Četla jsem ji a plakala… a těšila se… hladila břicho a byla s ním…

Návštěvy v poradně. Na ultrazvuk chodíme hlavně kvůli budoucímu tatínkovi. Kontakt s miminkem přes obrázky je pro něj nějak snazší – už ho vidí… Odmítám některá vyšetření. Ještě trochu rozklepaně. Ale můj gynekolog je vstřícný. Jsem spokojená a břichatá.

Předporodní kurz s Jarmilou, kde asi nejdůležitější byla informace: „Nikdo za vás neporodí, porodíte samy“, „Kontrakce je hodná holka…“ a „Nikam nespěchejte, šetřete síly…“ … vnímám svou sílu, miminko a jsem klidná…

Nejradši bych rodila doma. V nemocničním prostředí se nějak necítím bezpečně. Ale partner by měl obavy. A já nechci, aby se o mě bál. Necítila bych se dobře. Potřebuju jeho podporu. Takže tato možnost není pro nás.

Setkání s „naší budoucí rodinnou porodní asistentkou“ Petrou, která vedla břišní tance pro těhulky – potkávání se v kruhu žen s tancem a sdílením toho, co ve svém očekávání zažíváme. Domluvily jsme se, že mě bude doprovázet při porodu. S partnerem jsme se nakonec rozhodli pro ambulantní porod s tím, že budeme co nejdéle doma a do porodnice odjedeme, až už nebude zbytí.

Obešli jsme všechny tři brněnské porodnice a pokládali tu naši otázku: „A jak je to u vás s možností odejít domů hned po porodu?“. Pro některé z okolostojících dvojic zníme jako dva podivíni. A podobně reaguje i sestřička, která má výklad k tomu, co jejich porodnice nabízí. Až na Obilném trhu uslyšíme to, v co jsme doufali: „Je to možné“, říká staniční sestra a po chvíli dodá, ať si muž nacvičí větu, že všechno je v pořádku, odcházíme a pokud je opravdu rozhodnutý, ať ji neváhá lékařům i několikrát zopakovat. Vnímáme respekt a podporu a je rozhodnuto o místě, kde se naše miminko narodí.

Těhotenství se chýlí ke konci. Užívám si bytí s miminkem, jak se převaluje a kope. Břicho je velké. Chystám věci. Sepisuji porodní plán. Budím se nad ránem a „hnízdím“. Scházíme se s Petrou a povídáme si. Protahuji kontroly u gynekologa a nakonec se mi podaří absolvovat je jeden monitor v porodnici. To prostředí a přístup ve mně nebudí důvěru.

Blíží se termín porodu. Jdeme na návštěvu k sestřenici. Na toaletě zjišťuji, že ze mě odchází růžový hlen. Volám Petře. Už se to blíží, odešla hlenová zátka… Vracím se domů. Chystám se spát. V jednu hodinu v noci mě probouzejí kontrakce… Znovu telefon: „Vlez si do teplé vany, jestli nepřejdou, zavolej… přijedu….“ Vana je napuštěna, já v ní a očekávám, co bude. Kontrakce jsou stále se mnou. Voláme Petru. Kontrakce sílí a přichází rychleji. Pouštím si hudbu z břišních tanečků a „tančím“, jak se mému tělu zrovna chce. Jsem se svým tělem a kontrakcemi. Vnímám blízkost mého muže a jeho tichou podporu. Přichází Petra, a i když jsem ráda, že s námi bude, chvíli mi trvá, než si na její přítomnost zvyknu.

Tančím si, prodýchávám kontrakce. Když už jsou hodně bolestivé partner a Petra mě masírují. Když odezní, povídáme si, odpočívám. Klid a důvěra. A zase jsem s kontrakcí a se svým tělem. Pak přijde pocit tlačení. A je to tu. Domlouváme se na přesunu do porodnice. Bereme věci a odcházíme. Svítá. Jsme tam za pár minut. Čekání na chodbě je nekonečné. Kontrakce vydatné. Mám jít na vyšetřovnu. Sama. Chtěla bych být s partnerem a Petrou. Jen rychle vyplním základní údaje a prohlíží mě. Doktorka konstatuje: „Zašlá“. Já nechápu, co mi říká a ona: „No, už rodíte“. Ale to už pěknou chvíli cítím. Přesun na porodní pokojíček. Nechci rodit na posteli, k čemuž mě vyzývá lékařka, která je s námi u porodu místo porodní asistentky. Po chvíli mi přinesou porodní stoličku. Lékařka se chystá píchnout plodovou vodu, která ještě nepraskla. Odmítnu to a jen přijde první pořádné zatlačení a voda praskne.
Sedíme s mužem na stoličce. On mě podpírá a objímá. Tlačím. Nedá se jinak. Vnímám jen jeho hlas. Jsem jenom já a blížící se miminko. A pak se narodí.

Máme syna. Křičím radostí. Sestřička už si ho chce vzít, ale já bych ho ještě chtěla chovat, prohlédnout si ho, seznámit se… Po opakované prosbě jí syna dám. Pediatr ho vyšetří, zváží a změří na pokoji. A pak mi sestra vrátí úhledně zabalenou vánočku. Náš syn. Mazlím se s ním. Vítáme se. Jsme šťastní.

Přichází únava. Třepu se a mám hlad. Jídlo pro mě nemají. Zachrání mě Petra, která přinese něco sladkého. Chtějí nás přesunout na šestinedělí. Říkáme, že chceme odejít domů. Přichází pediatr a vyslechneme si, jak je naše jednání rizikové a kolika různými způsoby může naše dítě zemřít. Když přijde na syndrom náhlého úmrtí, už jsem naštvaná. Je to pěkná manipulace. Ale vrací mi to energii a přestávám se třepat. Pustí nás. Ještě přichází primář a ptá se nás, co nás k našemu rozhodnutí vede a vše respektuje. Po čtyřech hodinách od příjmu odcházíme.
Stal se zázrak. Chovám své novorozené dítě. Jedeme domů, do vlastní postele. Do klidu a známých vůní. Jsem vděčná, že jsme dostali tento dar a můžeme být spolu a doma. Jsem ráda, když vidím muže, jak chová syna, s jakou samozřejmostí se o něho stará…. Někde to pro nás tři teprve začíná…

Ivanu osobně neznám, četla jsem její knihu, rozhovory s ní. Jsem ráda, za to, co dělá. Obdivuji její statečnost a otevřenost. Přeju jí, ať zase může dělat svou práci.

Simona

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 729. Kuba

 

Je to normální

Přemýšlím kde začít. Snad tím, co mě přimělo sednout a napsat „příběh“.

Moje malá sestřička bude každou chvíli rodit. A já nijak nemůžu ovlivnit to, co se děje, příchod malého tvora na svět, prostě nic. Protože s manželem děti mít nemůžeme, tak ani přece nemůžeme vědět nic o těhotenství a porodech.

Jde rodit do největší továrny na děti v Brně. Nevadí jí, jak se tam k ní chovají, že po každé prohlídce krvácí, že jí pravděpodobně provedou Hamiltonův hmat a podobné věci. Protože tak se to prostě dělá a rodí tam všichni. Sama říká, že je to tam jak na běžícím páse, moc se tam nikdo o nikoho nezajímá, ale prý je to NORMÁLNÍ.

Opravdu je tohle normální? Jen proto, že to dělají všichni? Jsme ovce? Opravdu matky zajímá jen „jak TO dostat ven“?

Nejsem dostatečně silná na to, abych o svých pocitech hovořila a s menšinovým názorem obstála na veřejnosti. Neznáme s manželem ve svém okolí nikoho s „alternativním“ pohledem na bílé pláště a společnost vůbec. O to víc nás mrzí, že pokud se nestane zázrak, budeme možná muset přehodnotit naše postoje a morální zásady a možná pokorně podstoupit umělé oplodnění. Už jen když to píšu, tak to zní strašně. Umělé oplodnění, umělé těhotenství, umělý porod? Nebo se smířit s osudem a spokojit se s tím být dobrou tetou a strýcem šesti synovcům a neteřím?

Téměř každý z příběhů na těchto stránkách jsem probrečela, každý mě zasáhl. Přála bych si zázraky, přála bych si být silná, abych mohla ovlivňovat dění okolo sebe, abych mohla pomoci lidem otevírat oči. Přála bych si být silná jako Ivana.

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 730. Je to normální

 

Rychle a bez problémů, přesto bez radosti

O tom, jak probíhá porod, jsem nikdy nepřemýšlela. Ani v průběhu svého prvního těhotenství. Dítě bylo chtěné, těšili jsme se s manželem na něj, všechno bylo v pořádku. Ale tohle dítě nemělo přijít na svět. Tohle dítě mi mělo otevřít oči. Díky němu jsem začala vnímat porod, výchovu dětí, celkový přístup k životu jinýma očima… O toto děťátko jsme přišli ve 22. týdnu těhotenství. Celé dva týdny jsem pod srdcem nosila mrtvé dítě a nevěděla o tom. Jak to, že jsem to nepoznala? Jak to, že to nepoznal doktor při vnitřním vyšetření na pravidelné prohlídce?

Druhé těhotenství přišlo v tu správnou chvíli. Pochopila jsem, jakou úlohu v mém životě měla sehrát ztráta prvního dítěte a byla jsem připravená na druhou šanci. Těhotenství bylo krásné, cítila jsem se báječně. Na dotazy okolí, jestli mám nevolnosti, chutě, otoky, nálady jsem vždy, k jejich nelibosti, s úsměvem odpovídala negativně. Pročetla jsem knihy jako Průvodce přemýšlivé ženy na cestě k lepšímu porodu, Bonding-porodní radost, Aby porod nebolel, Hovory s porodní bábou a každý den četla příběhy pro Ivanu a čerpala inspiraci.
O porodu doma jsem neuvažovala. Necítila jsem se na to. Ale domluvila jsem se s děťátkem, že porod bude přiměřeně rychlý, do porodnice nebudu pospíchat a udělám všechno pro to, aby porod proběhl s co nejmenším zásahem lékařů.

S manželem jsme se dohodli, že u porodu nebude. Cítili jsme to tak oba dva, nebylo o čem diskutovat. A okolí opět nechápalo…

Měla jsem sepsaný porodní plán. Ale pár dní před porodem jsem se rozhodla, že ho nepředložím. Přišlo mi neosobní přijít s papírem a říct „takhle chci porodit“. Věřila jsem, že si vše řekneme až při porodu. Ale člověk rodí tak, jak žije…

Ve čtvrtek jsem měla termín porodu. Vyvolávaného porodu jsem se bála jak čert kříže. Tak jsem si porod „naplánovala“ na víkend. Šla jsem v sobotu na procházku, zametla, vytřela, k obědu jsem měla omáčku s chilli, večer jsem si dala koupel a čaj se zázvorem a šla spát s přesvědčením, že zítra porodím. A v půl páté v noci přišla první kontrakce. S údivem jsem zjistila, že kontrakce jsou po pěti minutách, po sprše byly už po třech minutách. Nastal čas odjezdu do porodnice vzdálené ¾ hodiny jízdy autem. Manžel byl nervózní. Na příjmu chválili, že jsme přijeli akorát – ani pozdě ani brzo. Bylo půl osmé. Přijali mě na sál. Dostala jsem do ruky preventivně kanylu. Porodní asistentka mě informovala, že mi udělá klystýr a píchne mi vodu. V tu chvíli jsem věděla, že píchat vodu nechci, měla jsem to přeci napsané v plánu. Ale nedokázala jsem odporovat. Kdyby se asistentka zeptala, nabídla mi, že mi píchne vodu. Ale ona mi oznámila „píchnu vám vodu“. Tečka. Byla rychlá. Nebyl čas na to sebrat odvahu a odporovat. Tak mi píchla vodu a říká „už jí bylo málo“. Víc nic. Je to špatně, že jí je málo? Děje se něco? Nevím. Jsem na sále sama. Utíká to rychle, za chvíli je zpět asistentka a tvrdí, že už je čas. Mám tlačit. Tlačit? Už? Nemám potřebu tlačit. Tělo nechce tlačit. Nemůžu na posteli najít správnou polohu. Asistentka ji napolohuje, mám se chytnout za stehna a tlačit. Teď. Nejde to, nevím jak. Nevím proč. Odporuju. Vysvětluje mi znovu a znovu, co mám dělat. „Už to bude, zavolám paní doktorku, jednou zatlačíte a miminko bude venku“. Otevřu oči, u nohou mi teď stojí tři nebo čtyři lidi. Tlačím co to jde. Miminko je venku. Ukážou mi ho tam někde u mých nohou a odnáší pryč. Je to holčička. Je čtvrt na deset. Placentu jsem porodila chvíli poté. Doktorka mi říká „Trošku jsem vás nastřihla, musím to zašít“. Nastřihla? Proč se to dozvídám, až když je po všem? Proč nástřih při porodní váze 3kg? Mám třesavku. I kdyby mi dali miminko na břicho, přes ten třes ho neudržím. Ptám se, proč se třesu. „To je z toho vypětí, ze stresu, ale už to máte za sebou“. Zavolali manžela. Dali mu miminko, oblečené, zabalené do rychlozavinovačky, pak mu ho vzali a dali do vozítka vedle mě. Koukám na ni skrz boční plexisklo, nedosáhnu na ní. Konečně jsem zašitá. Všichni odešli. Dítě je stále ve vozítku. Asi po čtvrt hodině přichází sestra a ptá se, jestli přiložíme. Dá mi ji do postele, v zavinovačce, vedle mě, snažím se přiložit v leže z boku. Naštěstí se podařilo. Hurá.

Měla jsem z porodu dobrý pocit. Nebyl vyvolávaný, byl bez oxitocinu, epidurálu, skákání na břicho, tahání placenty,… Ale když se mě někdo zeptá na porod, vždy vyprávím o tom, jak po klystýru následovalo píchnutí vody, pak tlačení a po pěti hodinách bylo hotovo. Ale kde je ta radost z toho, že za okamžik uvidím své dítě? Přes všechny ty procedury nebyl čas soustředit se na duchovní stránku porodu. A to mohl být tak krásný. Snad příště. Snad už budu umět říct nahlas, co chci…

Petra H.

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 748. Rychle a bez problémů, přesto bez radosti