Dvojpříběh pro Ivanu

Příběh první

Poprvé jsem se setkala s I.K. během svého prvního těhotenství na předporodním kurzu v áčku ještě snad na Smíchově. Nakonec se její rady z jednoho setkání staly jedněmi z mála užitečných, které se mi v průběhu porodu i dalšího těhotenství dostaly.

Když jsem otěhotněla potřetí, porodnice ve Vrchlabí, kde se narodili moji první dva kluci, v té době už přirozené porody nepodporovala a tak jsem začala přemýšlet o porodu doma. Ivana byla pro mne první volbou a první setkání po sedmi letech mne opět potěšilo. Myslela jsem na to, že mi odpadne stres s přejížděním do porodnice, těšila jsem se, že odpadnou nekonečné dni na poporodním. Již předporodní setkání byla pro mne překvapením. Srovnání péče lékařky, která s pomocí přístrojů vždy něco měří a zkoumá a nikdy není úplně spokojená, s Ivanou, která vás bere jako partnera, bedlivě poslouchá co říkáte a s pomocí krejčovského metru a rukou vás vyšetří bezbolestně a přesto přesvědčivě, bylo případné. Ivana byla se mnou a mým miminkem vždy spokojená, uměla mne povzbudit a uklidnit, z jejích slov jsem vždy čerpala sílu. Ivana mně vždy poradila, uměla mne uklidnit a dokonce mne i zase naučila rodit, což mne v porodnici bohužel odnaučili, přes všechnu dobrou vůli.

Rodila jsem s tím, že budu ,,míň křičet a víc tlačit‘‘, jak říkala porodní asistentka ve Vrchlabí a že nebudu rodit do vany, abych udělala Ivaně radost. Byla jsem dost odhodlaná. Když mne potom během posledních kontrakcí ve vaně znejistěla ohromná bolest a pocit, že si něco udělám, že se mi něco roztrhne, zachránila mne Ivana svým, s úsměvem řečeným: “tak tolik netlačte‘‘. Některá slova mají účinek kouzelného zaříkávadla.

Ivana mne překvapovala, na moje otázky měla nečekané odpovědi, které vždy odpovídaly momentální situaci a mému stavu a těžko by se škatulkovaly. Obecně by se dalo říct, že vždy odpovídaly selskému rozumu, který ovšem těhotná žena pod vlivem zdravotnické péče může snadno ztratit.

V šestinedělí jsem pak intenzivně přemýšlela o tom, že by Ivana měla za svoji práci dostat Nobelovu cenu míru.

Příběh druhý

Porod čtvrtého dítěte (druhý porod s Ivanou) byl pro mne tím nejkrásnějším zážitkem.

Po prvním porodu s Ivanou jsem si zase víc věřila a rady z porodnice typu:,,víc tlačte a míň křičte‘‘ už pro mne byly spíš úsměvnou vzpomínkou. Byla jsem přesvědčená, že budu rodit ve všední den dopoledne, až budou všichni pryč a já budu mít trochu soukromí. Začalo to v neděli nad ránem, v 6.30 jsem poslala sms Ivaně, že jdu na to a v 7.00hod přišla sms ze školy, že nejde topení a děti si tudíž máme nechat doma. Pustila jsem se do luxování s tím, že se tedy uvidí. Nakonec jsme i s dětmi uklidili, nasnídali se, děti jsem vyšoupla k sousedům a Cyrila jsem porodila deset minut před příjezdem Ivany, sama ve sprše, zatímco manžel napouštěl vanu v dolní koupelně. Bylo to tak nečekané, snadné a přitom dech beroucí, endorfiny mne zaplavily od hlavy až k patě. Ostatní děti jsme zavolali hned, ještě jsem ani neporodila placentu. Docela koukaly…

Rodit ve třiceti první dítě a ve čtyřiceti čtvrté je větší rozdíl, než jsem si uměla představit, připadala jsem si už jako zkušená rodička, kterou nic nepřekvapí, ale ouvej začalo tentokrát v šestinedělí, kdy mne přepadly úzkostné stavy a problémy s nespavostí. Ivana mi byla opět povzbuzující a moudrou průvodkyní. Ivanu obdivuji pro její osobní statečnost, lidé jako ona dělají svět lepší.

Šárka Sodomková

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde:
732. Příběh 1.
733. Příběh 2.

 

Martini s džusem

Vážená paní Ivano,
dnes jsem se dočetla o tom, že Vás soud osvobodil.

A stejně jako hodně lidem kolem mě, ta zpráva vehnala do obličeje letmý úsměv a takové jemné kroucení hlavou… je to možné? Ano, je, a vlastně už mě to ani tak nepřekvapuje.
Náš svět se mění, vidím to jasněji a jasněji – díky Vám, díky práci všech těch milých porodních asistentek, díky rumrajchu kolem Vašeho případu, díky mravenčí práci několika osvícených, kteří se vyjadřují, publikují, přispívají a komentují.

Když jsem otěhotněla před téměř sedmi lety poprvé, zaplula jsem do systému bez mrknutí oka. Vše bylo jasné, dané, nezpochybnitelné, díky štěstí na milou ošetřující lékařku jsem dostala tak akorát informací k tomu, abych si užívala radosti nad pupíkem, a chystala jsem se na standardní průběh „toho všeho“. Moje vlastnost dostat se věcem na kloub mi ale způsobila někdy v polovině těhotenství šok. Při hledání informací o nějakém nosítku, které mi doporučila kamarádka, jsem se doklikala na stránky, kde toto nosítko nedoporučovali, dokonce kritizovali… a související články odkazovaly na nějaké retro plínky… cože? Látkové? TEĎ? A co to tu píšou o kojení… a o nošení…. a o rození…. kalíšek??? Bože!

Po pár probdělých nocích jsem pochopila, že pod mainstreamovou hladinou produktové skupiny „těhotenství a mateřství“ žije snad celý oceán pestrobarevných názorových skupin, alternativních pohledů, názorů a zkušeností. Ách, to bylo něco pro mě, panečku! Při rozhovoru se spolutěhotnou kamarádkou z gymplu jsme toto prozření přirovnávaly k ochutnání martini s džusem…. pijete si takhle ananasový džus, jedete brčkem – a najednou žbluňk, plná dávka hořkého martini, žádné protřepat, nemíchat, pěkně buď, anebo.

Kolik martini jsem stihla nasát, nasála jsem; vím, že z dnešního pohledu to nebylo vše ideální, ale tenkrát mi to na hrdost z nově prožitého mateřství bohatě stačilo. V porodnici jsem povila syna, nafasovala k prsu miminko v zavinovačce, nevěděla nic moc o přikládání, kojení, ragádách, žloutence… nicméně díky všem těm tajemným alternativním odkazům jsme to zvládli, začali látkovat, nosit, respektovat a vše to kolem.

Nasávala jsem dál – Vaše jméno už pro mě nebylo známé jen z novin, bylo hmatatelné z příběhů nových přítelkyň – spolumatek, z jejich porodních zážitků, moje názory se posouvaly, vyvíjely…. a o dva roky později jsem šla do dalšího těhotenství trošku ve zbrani.

Že to své alternativní pojetí „toho všeho“ vytáhnu na světlo!

Ale jak jsem koukala, když jsem v mainstreamovém časopise našla reklamu na látkové plenky. Článek o přirozeném tišení bolesti při porodu. Objevilo se slovo bonding a psalo se o něm. Rozhovory s Vámi vycházely v obou soupeřících týdenících – kvalitu nekomentuji, ale byla jste tam! Vaše názory, ač s nimi mnozí razantně nesouhlasili, zazněly a dostaly se na stůl. Kroutila jsem hlavou, hltala napsané, vnímala, že najednou má názor každý, zkušenosti se valily z dalších a dalších příběhů žen, mluvila jsem na to téma i se zahraničními známými… bylo to prostě najednou téma! Ve zbroji jsem dochřestila opět do porodnice brát se za svá práva… a tam s úlevou a úsměvem zbroj odložila do náruče skvělé porodní asistentky, Vaší „žačky“, a povila dalšího syna. Viděla placentu, měla ho na sobě jak dlouho chtěla a odpustila mu láskyplně při tom pohledu z očí do očí, že tak dlouho váhal tu kebuli strčit tam, kam měl. Kojila jsem ho u sebe v posteli, zase občas látkovala, nosila… ale celkově se cítila mnohem „normálněji“, nebyla jsem mezi jinými matkami už v tom „druhém družstvu“, jen trošku opodál stojící.

Pak jsem „to všechno“ přestala řešit. Vnímala jsem přes média Váš případ – soud, Štrasburk, diskuse tam a tam, další reakce na diskuse tam a tam… a všechny ty reklamy na látkování, nošení, kalíškování, aromaterapii u porodu atd., objevující se na slevových portálech pro největší masy spotřebitelů, už začala brát jako hotovou věc.

A, ejhle, otěhotněla jsem potřetí.

Co budu dělat!!!??? S tím, co všechno si myslím, co všechno vím, ale taky co jsem už zažila, slyšela a čeho se bojím, no jak a kde porodím??? Nemusela jsem se bát. Zbroj už nebyla potřeba, ani porodní plán („Chci zhruba to, co tak v porodních plánech bývá, hlavně bonding…“) ,otěže z rukou při porodu mi nikdo ani nezkusil vzít, bylo to tak plynulé a moje, že si to vlastně snad ani nepamatuju. Povila jsem dívenku, strávila s mužem opět pár hodin pohledem do jejích očí, poležela si zcela dobrovolně s knihou v porodnici na šestinedělí – „ne, nemusíte chystat na noc papíry, já vím, že mohu odejít, asi na to i vypadám, ale překvapivě nechci, děkuju“ – a odcházela v hormonální smršti se šíleným pláčem, že už ten výhled na záliv z tohohle patra nikdy neuvidím.

Vše bylo tak, jak mi přišlo, že by mělo být. Od prvního porodu neuvěřitelný posun – ve mně, v personálu, ve společnosti a jejím náhledu na „to všechno“. Teď kolem sebe vidím ženy, které teprve těhotní, rodí svá první děcka… a zírám, jak jsou informované. Jak vědí vše, vše si najdou, čtou příběhy takové i makové, v oficiálních časopisech i na různých dříve neviditelných webech, žádná hladina nad „alternativkami“ už není uzavřená, je vidět perfektně až do hloubek a každá žena si může víceméně svobodně zvolit, kam se se svými přáními a představami ponoří.

Přirovnám-li to k výše zmíněnému martini s džusem, už je docela slušně promíchané. Ano, ještě je dlouhá cesta před námi, to je jasné. Taky vím, že to vidím optikou velkoměsta. A měla jsem kliku. Ale pomalu, ale jistě – a doufám, že mohu říct i nezvratně – spějeme k tomu, že si každý bude moci strčit brčko tak akorát do hloubky, kde mu to nejvíc chutná, a jeho volba bude přitom zcela respektovaná a zejména zcela legální.

Vaše jméno je v tom posunu celé společnosti to nejviditelnější, díky za to.

Fandím Vám i Vašim následovnicím, všem porodním asistentkám, které posouvají každodenní rutinu v porodnicích, školí se, naslouchají, fandím všem ženám, které vědí, co chtějí, a fandím a děkuji i autorkám tohoto webu, který se postupně stal vstupní branou čtení pro všechny, které se o „tom všem“ chtějí dozvědět.

Eva, PEPeTA

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 734. Martini s džusem