Dobrý den,
jsem člověk, o kterém se dá říct, že se vyhýbá lékařům jako „čert kříži“, i když se stalo mnoho věcí, které mne donutily k lékaři jít.

Myslím si, že kdyby bylo víc lidí, jako je paní Ivana, na které by se žena mohla obrátit se svým trápením nebo jen dotazem, bylo by i snadnější k lékaři jít, když už je to potřeba.

Hledala jsem na internetu odpovědi na nějaké své otázky a při té příležitosti jsem narazila na příběhy pro Ivanu. Po přečtení příběhů jsem se rozhodla alespoň v kostce se podělit o kousek svého já a tak podpořit Vaši práci.

Přeji mnoho štěstí paní Ivaně i všem úžasným ženám, které se podílí na tvorbě těchto stránek.

V.

Mnohdy se říká, že čím víc víš, tím líp. Nevím, jestli je to pokaždé pravda, stejně jako že chybami se člověk učí. Jsem zářný příklad člověka, který to prostě v životě moc neumí, hlavně s muži.

Ale dnes je to o mně jako o matce, nikoliv o manželce nebo partnerce, i když to spolu úzce souvisí.

Jako velmi mladá jsem se vdávala a získala první zkušenost, jaké to je být máma. Ne jen ta veselá, ale i smutná. Poprvé jsem potratila ještě dříve, než jsem si stačila uvědomit, že jsem vůbec těhotná, bylo to rychlé a nebýt bolestí a ráno postele celé od krve, jako by se v ní odehrál pořádný masakr, ani bych si to nepřipustila.

Na miminko jsme čekali tři roky a to přišlo v momentě, kdy naše manželství šlo zprudka z kopce. Na chvíli to vypadalo, že se vše zlepší. Těhotenství jsem měla rizikové a čtrnáct dnů jsem tu svoji princezničku přenášela. Už třetí týden jsem pravidelně jezdila na monitor, a protože se mi na záznamu objevily tři děložní stahy za sebou, přišla za mnou paní doktorka a řekla mi, že si mne nechají v nemocnici. Dostala jsem injekce, po kterých přišly opravdu bolesti, po šesti hodinách ležení na pravém boku mně paní doktorka řekla, ať si lehnu na druhý bok, moje námitky, že se mi miminko přetočí napříč, vzala s úsměvem, že v tomhle stádiu těhotenství a rozjíždějícím se porodem, to není možné, není žádný nováček a já jsem prvorodička, chápu. Nicméně po půlhodině přišlo k další kontrole, paní dr neřekla nic a šla telefonovat, volala internistu a požádala o přípravu operačního sálu. Udělali mi předoperační vyšetření a připravovali mne na císařský řez. Nejsem zrovna „odvaha“, a tak jsem se zdráhala jakkoli odporovat, fakt ale je, že strach ve mne jen rostl. Nakonec jsem se přece jenom osmělila, a když mi konečně přišla paní dr oznámit, jak se teď budou věci mít, řekla jsem jí, že se miminko opět otočí, když se budu moct otočit já. Pozvedla jen obočí a suše konstatovala, že tím pokusem není co pokazit. Holčička se otočila a po dvanácti hodinách na „hekárně“ přišla na svět přirozenou cestou, jen mi po ní zůstalo pět stehů. Byla jsem šťastná máma.

Za šest měsíců jsem otěhotněla opět, byl to hrozný šok. Plakala jsem jako malá, nechtěla jsem to. Takhle brzy a ještě k tomu to s manželem šlo opět vniveč. Smířila jsem se se skutečností, ani na okamžik mě nenapadlo jít na potrat. V 11t jsem začala špinit a já plakala znovu, kladla jsem si to za vinu, protože jsem to miminko nejprve nechtěla. Paní doktorka mě poslala na kyretáž, při příjmu jsem si vyslechla uvědomělou sestřičku a její kázání, že jsem teprve nedávno rodila a už jsem tady znovu. Po návratu na pokoj z operačního sálu jsem byla jako mimo své tělo. Opět mi padaly k srdci slzy a já je nedokázala zastavit, za dva dny jsem měla mít narozeniny, můj smutný dárek, po kterém zůstala jizva na srdci. V duši jsem pohřbila miminko a sním i naše manželství, které bylo za necelý rok ukončené.

Přehnaně jsem se oddala práci a teprve po osmi letech jsem si připustila vztah z rozumu, další osudová chyba. A jak se nám ženám stává, mnohdy si něco plánujeme a do toho přijde něco úplně jiného. Opět jsem otěhotněla, zrovna před nástupem na nové pracoviště, z čehož nic nebylo kvůli rizikovému těhotenství. Od začátku mne pan doktor strašil a utěšoval zároveň, jak by taky ne, nechal si dobře zaplatit za nadstandardní služby, ale to čert vem, hlavně že vše dopadlo dobře a narodil se krásný kluk, i když kvůli vcestné placentě císařem. „Komická“ situace nastala, když asistujícímu lékaři ujela ruka a říznul do oné vcestné placenty a na sále nastal frmol, díky podlaze pokryté krví. Díky epidurálu jsem byla při vědomí, ale ten strach, který mne během pár sekund pohltil, byl nesnesitelný. Ztratila jsem vědomí, a když jsem přišla k sobě, po tváři mě hladil doktor a sliboval, že vše už bude dobré. Následující hodiny jsem si užívala upírské speciality v podání tří konzerv cizí krve, za což jsem dárcům byla vděčná, i když mne překvapila propouštěcí zpráva, která se o tomhle faktu vůbec nezmínila, „vše proběhlo v pořádku“.

Po dvou letech jsme diskutovali na téma další miminko, přítel se ošíval, ale kývnul na to. Otěhotněla jsem, ale opět jsem začala špinit, v té době už jsem věděla, že je se mnou něco špatně, což prokázaly genetické testy. Dokud nevíte, proč je něco tak či jinak, dáváte si otázky a většinou to spláchnete ze stolu větou: „Mělo to tak být“. Ale teď už vím, že jsem v páru tím „kryplem“ já. Po sebeobviňování a sebelítosti, jsem si řekla, nevadí, musí být i jiné možnosti, jak to obejít nebo jak podpořit pozitivní výsledek a když už jsem u toho, nejsme to náhodou my ženy, které toho vydrží mnohem víc?!

V tichosti a odtažitosti od okolí, jsem doma pomalu potrácela, nechtěla jsem do nemocnice a přítel slavil velký úspěch v práci, tak jsem ho s bolavým srdcem a břichem svojí přítomností podpořila. Po několika hodinách jsem se omluvila a šla s dětmi domů, lehnout si a odpočinout. Přišel domů, když jsem v koupelně potrácela, plakala a na papíře držela ten maličký dáreček, kterému nebylo dáno, aby poznal tenhle svět. Přišel za mnou, otočil se na podpatku a se slovy „fuj, dej to pryč“, odcházel. Další bolest a jizva na srdci. Nové zklamání a začátek konce našeho vztahu, kdy jsem se začala dozvídat, že žádné dítě nechce a také o kamarádce z práce, ale to je jiné povídání.

Tak snad do třetice. Nový vztah a nová setkání s vlastním já jako „žena a matka“.

Je mi třicet pět, mám nového muže a milujeme se, má rád moje děti a chceme spolu miminko. Přišlo těhotenství a pan doktor mne bleskem posílá do nemocnice, tam potvrzují stejnou diagnózu „mimoděložní těhotenství“. Přítel je se mnou, jak jen to jde, musím na operační sál a z něj se vracím bez levého vejcovodu. Co teď? Špatná genetická výbava, jeden vejcovod a 35 let. Necháváme tomu volný průběh a celý kolotoč se opakuje. Po týdenní absenci menstruace dvě čárky na testu, po té špinění, bolesti, krvácení…. konec.

Přítel přijde s návrhem na umělé oplodnění, jsem šťastná, že ho mám. Dostaneme souhlas z pojišťovny a jdeme do boje, 11 vajíček, 5 se podaří oplodnit, zůstávají pouze dvě a ty zavedou. Jsem v pohodě a maluji si svět růžově, přítel mě obletuje a hýří humorem, ale vše je jen krátce. Po deseti dnech je konec, opět slzy a jsem šťastná za to objetí a usnutí v náručí svého úžasného muže, „neplakej, když budeš chtít, zkusíme to znovu, jen se musíš dát do pořádku“.

Je mi 39 let a pojišťovna nás posílá k šípku. S přítelem máme spory, které ustojíme, a já se mu přiznám, že už jsem to vzdala, už nechci viset na bláhové naději a vzápětí dostat přes čumák. Za pár týdnů mi bude 40 let, tak to necháme plavat. Budeme si užívat sami sebe a i když je holka už velká, desetiletý kluk nás na rozdíl od ní ještě potřebuje.

Opět podpásovka od života? Je mi 40 a týden, jsem těhotná a hlavně zmatená. Řešíme to spolu a dohodneme se, že vše necháme na osudu, hlavně klid. Jsem jen ženská, copak to jde nepropadnout tomu a nezačít se radovat jako smyslů zbavená? V 8tt začínám špinit, doktor říká, že o nic nejde, ale dva týdny po té mi čtyři dny trvá, než potratím. Bolesti už nešly obejít bez léků, vím, že je konec, tak proč se trochu neotupit. Muž je se mnou a je mu vidět na očích, jak rád by mi ulevil, bojí se víc než já a pokouší se mne přemluvit k odjezdu na pohotovost. Bolest se stupňuje, tiším ji malou dávkou léků a teplou sprchou. Vychází ze mne malý uzlíček, který uvadnul už jako poupátko a nebude mu dáno, aby se rozvinul, upadla mi slza přímo na něj, je jako pohlazení na rozloučenou. Nebolí to míň, protože už jste to zažili, bolí to pokaždé o trochu víc, nejde si zvyknout na zklamání a smutek, můžete ho jen přijmout a smířit se s tou momentální prázdnotou uvnitř sebe. Jediné co vás omrzí, je počítání ran a jizev na vašem srdci. Nechávám se konejšit svým mužem a tišit bolest v slzách, jen se ptám, proč mi pokaždé někdo podstrčí naději, když mi ji nechce dát?!     

Už by to mohl být konec, ale ještě chvilku. Po samovolném potratu, bolesti (ty fyzické) ustoupí. Po týdnu mírné krvácení ustupuje jen ve špinění, které ale neustává a po nějaké těžší prácí se objevuje i krvácení, které trvá už čtvrtý týden, tak chtě nechtě odcházím k lékaři, neboť dostávám i silné bolesti. Po dosti bolestivém vyšetření mne posílá do nemocnice kvůli „cystě“ na vejcovodu. Vše je ale trochu jinak. Po vyšetření v nemocnici mne okamžitě posílají na operaci, při které mi vezmou i druhý vejcovod s druhým miminkem. Vše je rázem definitivní, už není žádné „možná“. Chtěla jsem „JEN“ ještě jednou zažít to kouzlo, být těhotná, nosit pod srdcem své dítě, kojit ho a milovat.  

V.

S úctou všem mužům, kteří opravdu stojí při nás ne jen v dobrém, ale i ve zlém.  S poděkováním všem, kteří nám pomáhají a chápou nás, když nad ztrátou pláčem.
 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 769. Kdo rozdává naději?