Jak jsem rodila na Novém Zélandu

  Posílám příběh o mé zkušenosti z Nového Zélandu. Je to alarmující, co se v Čechách děje, jak se zachází s námi ženami, jakobychom byly nesvéprávné a upírá se nám porodní a poporodní péče.

Před devíti měsíci jsem na Zélandu porodila holčičku Madlenku. Péči, které se nám (mně, Madlence i tatínkovi) dostalo během mého těhotenství, porodu a šestinedělí, si nemůžu vynachválit. Celou dobu se o nás starala jedna osoba, státem placená a vyškolená porodní asistentka neboli midwife.
Seznam kvalifikovaných porodních asistentek je tu dostupný na internetu a je to jen na vás, kterou si ze seznamu vyberete. Většina žen je tu během těhotenství v péči porodních asistentek, a pokud žena chce, a nebo pokud má rizikové těhotenství, chodí navíc na kontroly ke gynekoložce či gynekologovi. Nemalé množství porodních asistentek se tu specializuje pouze na domácí porody, které jsou tu mimochodem naprosto běžné. Porodní asistentka Cy [saj], které jsme zavolali ze seznamu jako první, mi hned padla do oka a již jsem dál nehledala. Byla příjemná, inteligentní, měla sama tři děti a věděla přesně, jak se cítím, byla praktická.
Již od začátku jsem věděla, že chci rodit v nemocnici. Sterilní prostředí nemocnic mi vyhovuje. Cy mě ujistila, že můžu rodit kde chci, že za mnou přijede domů i do nemocnice, a že se nemusím rozhodnout hned, můžu se rozhodnout až na poslední chvíli. Doslova mi řekla, ať se rozhodnu jak chci, moje rozhodnutí bude správné. V průběhu mého těhotenství mě posílala na ultrazvuky, krevní testy, kontrolovala, zda miminko roste, zda je vše v pořádku. Celou dobu chodila k nám domů a na každou prohlídku jsem se těšila, vždy mě uklidnila, že je vše, jak má být. Nabídla mi, zda chci jít ke gynekologovi, odmítla jsem, i když normálně ke gynekologovi na prohlídky chodím. Nebyl k tomu žádný důvod a představa, že se mě někdo dotýká tak blízko miminka, mi byla vyloženě nepříjemná. Cy se mě nikdy nedotkla bez toho, aniž by mě požádala o dovolení, a to i během porodu. Nikdy mi také nenutila svůj názor, pouze mě informovala o výhodách a nevýhodách (např. domácího porodu a porodu v nemocnici). Měla jsem informace, které jsem potřebovala, abych se sama rozhodla, co je pro nás nejlepší bez toho, aniž by mě někdo do něčeho tlačil.
Porodila jsem v nemocnici. Poprosila jsem Cy, ať je stále se mnou, pokud to půjde, a tak se mnou byla hned od té doby, co jsem přijela do nemocnice. Žádný jiný zdravotní personál v té chvíli nezasahoval. Nakonec jsem rodila i za asistence lékařky. Souhlasila jsem s podáním léků, které umocňují kontrakce, nebylo to nutné, ale chtěla jsem je. Lékařka byla nesmírně profesionální, do práce mé porodní asistentky nezasahovala, soustředila se na svoji práci. Doktoři jsou tu pochopitelně k dispozici i ženám, které se rozhodnou rodit doma. Mají stejnou péči, pouze rodí někde jinde. Porodní asistentky jim vždy mohou zavolat a zeptat se na jejich názor, můžou také vždy přivést ženu do nemocnice a dokončit porod tam. Obecně ale platí, že pokud není ohrožen ničí život, žena musí se vším souhlasit a nesmí být do ničeho tlačena.
Nejvíce mi však Cy pomohla po porodu. Cy neváhala přijít třeba i o půlnoci a pomoct nám. Chodila za námi každý den první týden a podporovala nás celé šestinedělí. Můžu s klidným svědomím říct, že bez její pomoci by to vše bylo mnohem těžší, pravděpodobně bych ani nebyla schopna kojit a jsem ráda, že jsem měla možnost se rozhodnout, co je pro mou dceru nejlepší. Myslím, že jsem ji dala dobrý start do života. Pokud ještě někdy otěhotním, tak doufám, že budu mít opět možnost využít služeb porodní asistentky a možná si odpustím i tu cestu do nemocnice….

Julie
 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 839. Jak jsem rodila na Novém Zélandu

 

Potřetí

Příběhy pro Ivanu jsem sledovala poslední rok denně. Trochu jsem se cítila závislá, ale zároveň to bylo pochopitelné a omluvitelné – přesně před rokem jsem zjistila, že jsem těhotná.

Své předchozí děti jsem přivedla na svět tradičně v porodnicích. Oba porody byly pro mě záhadné v tom, že dokud jsem byla doma nebo na cestě do porodnice, bylo mi dobře, kontrakce jsem přijímala lehce. Do porodnice jsem v obou případech dorazila zhruba hodinu a půl před narozením děťátek a vždy tam začal běs. Kolotoč oxytocin, propíchnutí plodového vaku, manuální vytažení placenty, vnitřní vyšetřování bez ohledu na potřeby, monitory vleže, povely lehněte, sedněte, tlačte… nesmyslné dotazy, veliká bolest. Uf. Vůbec jsem nerozuměla tomu, co se se mnou děje. Odevzdala jsem se. Nicméně po druhém porodu mi začalo svítat. Otěhotněla jsem potřetí, ale miminko odešlo záhy při domácím potratu (příběh Loučení s Alicí) a já měla jasno – cesta vede jinudy.

Přišlo další těhotenství.

Vlastně jsem vůbec nevěděla, co mám dělat. Po zkušenostech z porodnic jsem měla pocit, že rodit neumím. Porodnici jsem se vyhýbala na hony. Jak to teda asi udělám?

Má cesta vedla za Ivanou Königsmarkovou – nikoho jiného jsem neznala, Ivanu z médií ano. Povyprávěla jsem jí své předchozí příběhy, ona se usmála a řekla – ale ano, tak to je, to je logické, že se vám to tak v porodnici stalo.  Aha, takže to není mnou ani náhodou. Výborně. Doporučila mi, pokud nebudu chtít zůstat doma, několik porodnic u nás v okolí a porodní asistentku, která by mě do nich mohla doprovodit. Aha – já můžu zůstat doma? Jako že bych to mohla zvládnout?

Strachů týkajících se tématu převzetí zodpovědnosti za porod bylo ve mně usazeno mnoho.  Pracovala jsem s nimi nejlépe, jak jsem uměla. Mými největšími učiteli v tom však byly děti. Definitivní rozhodnutí, že pokud vše bude v pořádku, zůstanu doma, přišlo v sedmém měsíci po jednom rozhovoru s mým tehdy šestiletým synem. Seděl u večeře a významně prohlásil: „Míla umí děti rodit doma.“ Míla je naše kamarádka. Zamyslela jsem se a odvětila: „Myslím, že to umí každá maminka.“ „Ty taky? To mi jako chceš říct, že jsi mě mezi ty cizí lidi tahala úplně zbytečně?“ nadskakoval rozčileně syn.

Se strachem ze smrti pomohla masáž a konejšivá slova mého kamaráda: „Když člověk umře, je to vlastně úžasné. Část energie zůstane v těle, část odejde s duší a část zůstane k dispozici zde – pohrobci mají velký dar.“

Místy jsem měla pocit, že je toho tolik, že to nemohu do porodu všechno stihnout. Vše ale bylo, jak mělo být, a pár dní před porodem jsem byla klidná a žádná další témata a strachy už se nevynořovaly.  Byl očekávající klid, byla jsem připravená.

Během přípravy jsem také komunikovala s nejbližšími porodnicemi. Navrhovala jsem jim variantu, že bych si přivezla svou porodní asistentku nebo začala spolupracovat s některou z jejich. Porod že by proběhl v porodnici, bez lékařů, pokud jich nebude třeba, v klidu, bez zbytečných otázek a rušení, jen s porodní asistentkou, které budu důvěřovat.  Z nejvyšších míst nemocnic (zrovna vyšel nový Občanský zákoník a téma bylo žhavé tak, že došlo až k náměstkům) se mi dostalo zamítavých odpovědí. Vždy lékař, musíme se vás ptát, u porodu bude ten kdo má službu, my zodpovídáme….

A tak v jednom únorovém dni přišel Erik na svět doma, bez těch cizích lidí, kteří tak rozčilovali mého staršího syna, nesmyslných otázek na nemoci prababiček, které braly sílu mně. Měli jsme dost času, nikdo nikam nespěchal a já byla plně zodpovědná za vše, co se dělo, a dělo se to v mém tempu. Abych se té zodpovědnosti nezalekla, byly se mnou dvě skvělé dámy – porodní asistentky – a přesně mířenými slovy a činy mi pomáhaly tu cestu projít. Zatímco se Erik rodil, velké děti ponechané u kamarádů skandovaly „Rodí se miminko“ jako na fotbale a deset minut po jeho narození jsme byli všichni spolu.

Umím porodit dítě.

Pro mé děti už je „normální“ že se děti rodí tam, kde chce matka, a třeba i doma. A že když se rodí miminko, je to prima.

Ať už dopadne příběh Ivany jakkoli, cesta je správná.  Jsou věci, které vypadají tak velké, že je nelze udolat, ale udělat se musí. Změnu v oblasti přivádění lidí na svět v naší zemi jako velké téma vnímám. Velmi si vážím toho, co Ivana dělá, a má mou podporu.

Jana U.
 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 842. Potřetí

 

Věřila jsem, že vše půjde snadno

Je mi 23 let a porodila jsem syna. Jelikož se snažím žít v souladu s přírodou ve všech směrech života, se stejnou samozřejmostí jsem řešila i porod a těhotenství. Ve svém okolí jsem se nesetkávala s pochopením. Naopak přicházely otázky typu: Proč to vůbec řešíš? Vždyť za pár hodin bude po všem, pak to teprve začne… Žádná žena nepřemýšlela nad tím, že nic nemusí být podle lékařů v porodnici. Že mohou říct ne.

Těhotenství probíhalo bez problémů, ale jelikož mě čekal první porod, tak jsme se s přítelem po dlouhém debatování rozhodli pro porodnici v Neratovicích, kde se mi na prohlídce celkem líbilo.

Blížil se sobotní předpokládaný termín porodu, ale už asi týden jsem cítila, že to přijde každou chvíli. Ve středu jsem na procházce se psem myslela, že nedojdu domů, jak jsem byla unavená, takže jsem doma na dvě hodiny vytuhla. V 6 hodin večer se vrátil přítel po týdnu z Brna. V 8 hodin jsem začala cítit nějaké vlhko tam dole, po druhé vložce jsem naznala že to je asi plodová voda. Asi za hodinu přišly kontrakce po 10 minutách. Začala jsem tedy dobalovat tašku do porodnice a zavolali jsme převozovou sanitku, jelikož nemáme auto. Kolem půlnoci jsme dorazili do porodnice (teď už vím, že zbytečně brzy). Odevzdali jsme předvyplněné papíry a porodní plán vytištěný pro jistotou 3x. Ihned začalo monitorování, v této fázi ještě snesitelné. Ovšem vylézt na křeslo na vyšetření byla fuška. Následovalo ubytování na nadstandardu, kde jsem na posteli prodýchávala většinu první doby porodní. Byla jsem opravdu vděčná za lekce gravidjógy, kde jsem se naučila dýchat do břicha a zpracovávat tak tu silnou energii. Později přišla PA a navrhla mi horkou vanu, kde byly kontrakce snesitelnější. Bohužel proto, aby mě mohla vyšetřit, jsem musela vylézt ven. („Do vany tady rozhodně neporodíte.“) Jak jsem byla ráda, že se mnou byl přítel, byl mi pořád po ruce a pomáhal mi stát si za svými názory. Následovalo opět monitorování, po pár minutách jsem ho odmítla, nedělalo mi vůbec dobře ležet. Odchod na porodní sál. Tady jsem zaklekla na všechny čtyři, opírala se o míč a přítel mi masíroval záda. Vůbec nevím, jak dlouho to trvalo, byla jsem ponořená jen do sebe. Z míry mě ale vyvedlo, když se střídaly porodní asistentky a vedly rozhovor o tom, kdo bude sloužit o víkendu. Vůbec jsem nechápala, proč nejsou radši zticha. Další monitor a vyšetření proběhlo na zemi. Bohužel se ale PA nezdály ozvy miminka, najednou jsem musela vylézt na porodní lůžko, přišel doktor a další lidi. Začal zmatek, nikdo mi neřekl co se děje. „Musíme Vás nastřihnout, má ruku na hlavě. Nekřičte tolik, radši se soustřeďte na tlačení.“ Na pár pořádných zatlačení byl syn venku…celý fialový, neplakal, ale pofňukával si… Doktor přestřihl pupečník. Ihned jsem se zeptala, proč ho nenechají dotepat. „Vidíte přece, že je celej fialovej!“ Ihned si ho vzal pediatr a dětská sestra bokem, kde ho začali měřit (!?!), odsáli mu plodovou vodu. Na přítelův dotaz proč ho měří, sestra odpověděla, že prý přece musí zhodnotit jeho zdravotní stav! „Vezmeme si ho na chvilku do inkubátoru, protože má 35 teplotu. Bude to pro něj lepší.“ Bohužel jsme byli tak vystrašení co se děje, že jsme svolili. Teď si myslím, že bych ho dokázala zahřát sama tělo na tělo…ale kdo ví.

Porodník zřejmě využil situace a jen sem zaslechla „Tak coo??“ a najednou zatáhl za pupečník a vytáhl ze mě placentu, jak kdyby to byl kus špinavýho hadru… Asi už ho nebavilo čekat. Byla jsem tak šokovaná…vůbec jsem nechápala, proč to udělal.

Dvě hodiny na porodním sále byly psychické utrpení. Koukala jsem jen na hodiny přede mnou a odpočítávala každou sekundu, kdy už budu moci vidět a pochovat svého syna. Přítel byl u něj a já byla úplně sama. Příšernej pocit. Po více než dvou hodinách, kdy mi občas někdo přišel říct, že už za chvíli mi syna přinesou, což se nestalo, mě PA převezla na pokoj a pomohla mi se osprchovat. Mezi tím přivezli syna a dali ho příteli do postele. Pak jsem si za nimi vlezla i já a konečně jsme byli už spolu.

Celý pobyt v porodnici nebyl vůbec nadstandardní. Počínaje rozkládacím křeslem pro doprovod, ze kterého mu koukaly nohy, přes jídlo, které se nedalo jíst (3 dny po sobě rýže s uho!?), až po stresování s váhou před a po kojení, kdy prcek vůbec nepřibral. Já jsem přitom věděla, že jen potřebujeme být v klidu doma. 4 den jsme konečně jeli domů.

Doma jsme se krásně sehráli a já se zařekla, že v porodnici už nerodím, i když pro mnoho žen by to takto bylo v pořádku…já už do toho znovu nepůjdu. Příště budu více statečná a zůstanu doma.

Děkuji za tyto příběhy, za porodní asistentky a oduševnělé rodiče, kterým není jedno, kde a jak se jejich děti narodí… Přeji více dětem, aby měli svůj rodný dům.

Ivanu sice osobně neznám, ale obdivuji její práci a hlavně výdrž a pevné nervy. Přeji jí i dalším porodním asistentkám, aby mohly v klidu a pokoji vykonávat svoji práci a pomáhat tak ženám, které stojí o tuto báječnou péči.

S úctou Katka
 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 847. Věřila jsem, že vše půjde snadno