Dvě volby

Vrchlabí

 Moje cesta k přirozenému porodu začala už na střední škole, kdy nám profesor biologie (muž!) pustil film o porodu podle F. Leboyera. To téma mě tak chytlo, že jsem začala číst spoustu knih, jako Znovuzrozený porod, Nová doba porodní apod. Hltala jsem všechny články, zkušenosti maminek a dopracovala se k rozhodnutí, že můj porod bude co možná nejpřirozenější. Možná, že můj vlastní příchod na svět, kdy moje máma dostala před císařským řezem omylem dvojitou dávku anestetik, a probrala se z narkózy až druhý den, takže jsem prvních zhruba 20 hodin života strávila opuštěná kdesi a k mámě se dostala s odřeným nosem (?), mě podvědomě hnal nezopakovat takovou zkušenost v další generaci.

Když jsem v 26 letech otěhotněla, intenzita shánění informací se ještě zvýšila a při výběru místa porodu jsem byla celkem zoufalá. Nakonec vyhrálo Vrchlabí, ačkoli je to z Prahy dost daleko. První stahy jsem zaznamenala týden po termínu, kolem osmé večer. Byly po deseti minutách a nebolely, jen mi tvrdlo břicho. Rozhodli jsme se s manželem jít spát a po půlnoci mě probudila bolest a potřeba jít na velkou. Stahy byly po pěti minutách, a jelikož je Vrchlabí kus cesty, kolem 3h ráno jsme vyrazili.

Do porodnice jsme dorazili po páté ráno. Byl tam klid, nikdo další zatím nerodil. Příjem mi znepříjemnil nemluvný a neosobní pan doktor, jehož mumlání pod vousy mi musely tlumočit porodní asistentky. Trochu mě zklamalo, že podle vyšetření jsem otevřená jen 4cm. Měla jsem v porodním plánu, že odmítám holení, klystýr i jakoukoli chemii apod. a že bych ráda rodila jen za asistence PA. Ta nás uložila na pokoj (i s manželem, protože jsme chtěli nadstandard, aby mohl být manžel i po porodu stále s námi) a prý abych ještě zkusila spát. To nešlo, tak jsem si po chvíli sedla a snažila se stahy prodýchávat potichu, abych nebudila manžela :). Moje představa byla rodit do vody, PA připravila vanu až asi v 11 dopoledne. Teplá voda ulevila od bolestí, ale po nějaké době jsem byla tak unavená, že jsem mezi stahy usínala a budila se bolestí při každé kontrakci. Zpětně jsem si uvědomila, že pobyt ve vaně, která na mě byla příliš velká a já, abych se nepotopila, jsem se nohama zapírala o stěny vany, nejspíš způsobil, že porod vůbec nepostupoval a já byla po devíti hodinách v porodnici otevřená jen na 6cm. A tak, když jsem poslala manžela pro PA, že už vážně nemůžu, co by se dalo dělat, přijala jsem její návrh, že propíchne plodový vak. To mělo téměř okamžitý účinek, po pár kontrakcích přišla potřeba tlačit. Skončila jsem na zemi na kolenou, opřená o postel a konečně měla pocit, že se něco děje a že netrpím zbytečně. Čas plynul úplně jinak, než obvykle a mně připadalo, že to netrvalo ani půl hodiny, ačkoli ve skutečnosti jsem na sále strávila ještě hodiny 2. Během té doby mně bohužel ještě stihly PA převést mezi kontrakcemi z relaxačního pokoje na porodní sál, neboť se jim mezi dvěma kontrakcemi nepodařilo slyšet ozvy. Bylo to jen špatným místem poslechu, ale bály se. Já neměla strach nebo pocit nejistoty ani na chvíli, věděla jsem, že se nic špatně neděje. Porodila jsem na zemi v kleče, opřená o židli. PA byly úžasné, empatické, laskavé, milé. Narodil se nám chlapeček. Bohužel mi v porodnici nesplnili přání nechat dotepat pupečník a odstříhli ho hned s odůvodněním, že byl malý trochu fialový (?). Dojem z porodu mi ještě jednou zkazil pan doktor, který mě šil, jelikož se porod neobešel bez lehkého natržení. Nenechal si pro sebe své rozhořčení, že kdybych“ se nechala nastříhnout…“… tak by to přece musel šít taky!

Jelikož už v relaxačním pokoji rodila další paní, odešli jsme z porodního sálu rychle (já po svých). Další dny jsem byla absolutně vyčerpaná, zadýchala jsem se i po cestě na záchod a jistě mi k tomuto stavu pomohla i nemocniční strava. První jídlo po porodu byl rohlík a tavený sýr!!! Po nepříjemném zážitku probdělé noci, kdy mi malého na noc sebrali kvůli žloutence, a jednom zbytečném, brutálním, ačkoli dobře míněním zásahu do bezproblémového kojení, jsem toužila už jenom po domově a klidu. A tak jsem musela konstatovat, že ač nejproslulejší porodnice, ani ve Vrchlabí to není ideální.

Lucie, David a Matěj Adam Bříškovi

Doma

Když jsem dva a půl roku po prvním porodu podruhé otěhotněla, bylo vybírání místa narození našeho dítěte ještě zoufalejší než poprvé. Vrchlabí ztratilo pověst, stejně tak Neratovice, a já celé těhotenství řešila, kde budu teda rodit. Všichni v rodině na mě koukali jako na cvoka už kvůli Vrchlabí a teď, když jsem se přiznala, že bych nejraději rodila doma, mě absolutně odepsali. Marně jsem se hájila, že mám spoustu informací, že to není tak riskantní, jak se snaží lékařská lobby mezi lidmi šířit. Ivana K., kterou by ch si bývala k porodu vzala, měla toho času zakázanou činnost, a tak jsem do poslední chvíle nevěděla, jak to vlastně dopadne. Manžel byl taky proti, nakonec ale rezignoval, a dnes hájí domácí porody s vervou jako já 🙂

Na cvičení pro těhotné se lektorka prezentovala jako PA a když přiznala, že chodí i k domácím porodům, vzala jsem to jako znamení, že mám doma rodit. Doma není úplně přesné – bydleli jsme v té době v panelákové garsonce, a rodit tam bylo nemyslitelné, aspoň pro mě, a tak jsme se v den termínu nastěhovali k mojí mámě. Ještě ten večer jsem si všimla pravidelného tvrdnutí břicha a vše se opakovalo jako při prvním porodu. Ráno odvezl manžel staršího syna s babičkou do naší garsonky a já zavolala PA, která se rozhodla pomalu vyrazit, protože zrovna odjela z Prahy do Tábora. Já si napustila vanu, s myšlenkou, že třeba konečně do té vody porodím…

Manžel se vrátil a chvilku po něm dorazila i naše PA. Všechno bylo v pořádku, s ní přišel i klid a jistota. Já ale po chvíli už nemohla ve vaně vydržet, a tak jsem ani tentokrát do vody nerodila. Manžela jsem poslala do vedlejšího pokoje, protože mi úplně stačila a vyhovovala přítomnost PA. Mezi stahy jsem se houpala na velkém míči a při kontrakci šla na všechny čtyři. Asi v půl třetí se najednou všechno změnilo. Do té doby vše probíhalo jako poprvé, ale v tu chvíli jsem měla z ničeho nic potřebu tlačit a bylo to tak intenzivní a prudké, že jsem byla tím pocitem úplně zahlcená a nechápala jsem, co se děje. Byl to naprostý zlom a během několika kontrakcí vyšla hlavička. V tu chvíli zároveň praskla voda a za dalších pár kontrakcí byl miláček na světě. Byl to nepopsatelný pocit, že jsme to zvládli, že jsme jenom my a už nás nic nerozdělí. Hned jsme volali babičkám, které přijely spolu a se starším synem, který viděl brášku asi 2 hodiny po porodu. Zotavovala jsem se daleko rychleji než poprvé, manžel ještě ten den uvařil hovězí vývar a staral se o mě celý týden, co jsme byli v naší „porodnici“. Jestli se nám ještě někdy poštěstí mít další dítě, doufám, že budeme moci rodit opět doma, tentokrát už ale ve svém.

Lucie, David, Matěj Adam & Štěpán Viktor Bříškovi

Tento příběh vyšel na Příbězích zde:
969. První volba – Vrchlabí
970. Podruhé doma

 

Porod snů – druhorozeně

Svůj porodní příběh bych chtěla věnovat všem porodním asistentkám a dulám, které svou práci dělají s empatií a nadšením. Je to také příběh o tom, že všechno lze, jen je třeba si dobře vybírat, komu se svěříte do péče.

Čekala jsem druhé dítě. Byla jsem už odvážnější, co se testů týče. Odmítla jsem tripl test (protože bych stejně nešla na odběr plodové vody kvůli riziku potratu) i test na cukrovku (protože nejsem obézní a ani nemáme cukrovku v rodině). Můj gynekolog už taky nedělal bububu jako u prvního těhotenství.

Byla jsem domluvená s dulou jako u prvního porodu. Ten trval jen tři hodiny a má hráz byla dost potrhaná. Na rozdíl od matek s nástřihem hráze jsem nepotřebovala plovací kruh na sezení a rychle se to zahojilo, ale lepší by samozřejmě bylo, kdybych žádné potrhání neměla. Proto jsme s dulou vymyslely, že je třeba dítě přibrzdit, aby „nenadělalo tolik škody“. To byl také hlavní bod mého porodního plánu.

První dítě se narodilo v nemocnici Milosrdných bratří v Brně. Porodní asistentka nic moc nebyla, ale neměla čas nijak do porodu zasahovat, protože ji samotnou asi ta rychlost překvapila. Ta tam prý už ale nepracovala a ostatní porodní asistentky prý byly vynikající. Měla jsem velmi dobrou zkušenost s péčí po porodu, tak jsem moc neváhala, jen jsem si na jednom z monitorů vyžádala papíry, které bych těsně před porodem měla vyplňovat. Vyplnila jsem to a informovaný souhlas jsem sice podepsala, ale přeškrtla jsem v něm nástřih hráze a napsala k němu hůlkovým písmem „nesouhlasím“. Mé přípravy byly velké a doufala jsem, že náš potomek nebude mít jiné plány.

Konec těhotenství byl dost otravný, protože se mě neustále někdo ptal, jestli už jsem porodila. Starší dceru jsme poslali k babičce. Paní doktorka vtipně říkala, že podle monitoru se ten náš chlapec má v mém břiše báječně. 11. den po termínu jsem byla objednaná na vyvolávání. Nakonec zřejmě pomohla návštěva kadeřnice, na kterou náš syn čekal, asi chtěl, abychom vypadali pěkně na prvních fotkách. Přenášela jsem nakonec 9 dní.

V den D jsem se probudila v půl druhé ráno a samotnou mě překvapilo, že to tolik bolelo. Kontrakce byly od začátku po dvou minutách a trvaly minutu, tak to bylo jasné. Zavolala jsem dule, domluvily jsme se, v kolik se sejdeme v porodnici, a vzbudila jsem svého muže. Ten se ptal, proč to musí být vždycky v noci (naše první se narodila skoro ve stejnou dobu). Nijak jsem nespěchala, ale můj muž jel autem strašně rychle.

Za dva roky od doby, co jsem tam byla naposledy, porodní sály přesunuli a zrekonstruovali. Přijímala mě vlídná porodní asistentka, monitor jsem natáčela vkleče s hlavou zaraženou do křesla, dula mi držela elektrody na břiše, to mi přišlo jako ta nejlepší poloha. Všude bylo šero a ticho, i když prý na sálech byly další tři rodičky. Porodní sál byl taková malá místnost s postelí, křeslem a koupelnou, také tam bylo šero. S dulou a mým mužem jsme dělali různé věci na uvolnění mých porodních cest, dula mně natírala oleji a když jsem poslouchala její rady, bolelo to míň. PA občas přišla a zkontrolovala mě, ale jinak jsem o ní nevěděla.

Nakonec si můj muž sednul na křeslo, já jsem si klekla mezi jeho nohy a vlastně jsem ho objímala, když náš syn přicházel na svět. PA mě navigovala, kdy tlačit a kdy ne a v porovnání s prvním dítětem se mi zdálo, že to trvá věčnost. A pak byl náš poklad na světě. Dostala jsem ho do rukou, zvláštně voněl, neplakal a jeho otec mu po dotepání přestřihl pupečník. Od první kontrakce to trvalo 3 a půl hodiny. Lehla jsem si na postel, syn na mě a přišel doktor, viděla jsem ho za celý porod poprvé. Nabídnul mi, že mi může udělat jeden steh. Tak fajn, při šití toho jednoho stehu mi porodní asistentka držela ruku, tomu říkám servis. Díky ní jsem neměla skoro žádné poranění při porodu čtyřkilového dítěte. Škoda že u prvního porodu jsem měla asistentku, která mou hráz nijak nechránila.

Chtěla jsem ambulantní porod, podepsala jsem revers za sebe i dítě a 4 hodiny po porodu jsme odjížděli domů. Doma jsem na radu duly 3 dny ležela v posteli s naším synem a můj muž o nás pečoval. Čtvrtý den po porodu jsem vyjela na kole, což je má velká vášeň. To byl porod snů.

Máma dvou dětí

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 976. Porod snů – druhorozeně