Po čtení „Nové doby Porodní“ od Vlastimila Marka jsem se pevně rozhodl, že náš porod proběhne společně s dulou, které budeme důvěřovat, v nějaké alternativním porodům nakloněné porodnici. Pak jsem jednoho dne svolil, že navštívím předporodní kurz, kam už manželka měsíc chodí. Nemusela mne přemlouvat, šel jsem rád. A zde jsme se seznámili se Zuzkou Sobčíkovou. Byla mi sympatická na první pohled. Po přednášce moje Janička (manželka) uvažovala, že se jí zeptá, zda bychom s ní třeba mohli rodit, ale nebyla si jistá, jestli se ptát už teď. Já jsem neváhal. Domluvili jsme termín předporodní návštěvy, čímž jsme se rozhodli pro porod se Zuzkou.

Náš termín – 29.9.2007 – kolidoval s pracovními povinnostmi naší duly, která se v tu dobu nacházela kdesi v Čechách. Nezbývalo než se domluvit s malým, ať si v klidu plave a Janičku uklidňovat, že si porodíme, až se Zuzka vrátí. V tomto mezidobí nám pomohl telefonát s paní Ivanou Königsmarkovou a její rada k jedné velmi zásadní intimní záležitosti, jejíž zdárné vyřešení umožnilo přirozený porod. 3.10. jsme měli první pravidelné poslíčky, Zuzka ochotně přijela až k nám do Zbyslavic. Poslechla ozvy přenosným přístrojem a pak jsme ji uložili, jakož i sebe, do postele. Bylo 2:15 ráno 4.10. Situace byla klidná, vyčkávali jsme a nakonec usnuli. Děloha trénovala. Ráno po snídani odjela Zuzka ke koupání ospalého miminka a my jsme měli dělat to, co každý normální den… Uběhla další noc, ve které trénovací stahy pokračovaly. Se Zuzkou jsme si stále psali a volali, ale nebylo nutné, aby jezdila.

6.10. jsme jeli k mé mamce do Vřesiny naložit se do vany, jelikož náš dům, který jsme před třemi lety pořídili, je z roku 1890 a rekonstrukce jsou v plném proudu. Zatím máme pouze umyvadlo se studenou vodou. Ve Vřesině Janička vydatně povytírala, jelikož ranní procházku k nastartování porodu přerušil hned v plenkách déšť. Od Zuzky jsme dostali instrukce co dělat pro rozběhnutí porodu: dlouhá procházka, teplá vana, pak skořicový čaj, masáž paty (reflexní oblast pohlavních orgánů) a dráždění bradavek (vyplavování oxytocinu). Posledního pokynu jsem se chytil s takovým nadšením, že jsme najednou měli 5 stahů během 12 minut a volali Zuzce, ať už jede. Do Krnova jsme dorazili asi 21:20. Po cestě jsme si příjemně popovídali. Prostředí porodnice jsme dobře znali. Byli jsme se zde podívat asi před měsícem. Milé překvapení nastalo ve chvíli, kdy se nás ujala ochotná a přívětivá sestra a vše nám ukázala a vysvětlila opravdu vyčerpávajícím způsobem. A to i přes to, že už bylo kolem sedmé hodiny večerní, tedy žádné „návštěvní hodiny“. Po té tady byla Janička ještě na třech kontrolách.

Na příjmu jsme tedy potkali již známou tvář. Dovolila nám s dulou převléci se do vlastního oblečení, zavedla nás na sál, vysvětlila, co kde je atd. Zuzka nainstalovala diskmena s bedničkama.  Hudbou zpříjemněná atmosféra se pro mne ještě zlepšila po snězení první svačiny, kterých jsem si podle Zuzčiny rady připravil dostatek. Na předporodních kurzech s ní a s další dulou Janou Čurdovou jsme se dozvěděli, jak se připravit a co všechno si vzít sebou, což jsme také udělali.

Porod se vyvíjel dobře. Stahy jsme všichni tři prozpívali s „áááá“ a mezi tím vykládali a poslouchali příjemnou hudbu. Zkoušeli jsme různé polohy a pozice při stazích, procházeli se, sprcha… Vše podle velice příjemného a profesionálního vedení naší duly. Krnovská sloužící porodní asistentka byla velice vstřícná a chodila nám přenosným senzorem měřit ozvy i do sprchy. Většinu času jsme byli sami ve své spolupracující a soustředěné atmosféře nikým nerušeni. Při stazích jsem držel Janičku za čelo, kde je analgetický bod, a masíroval jí bedra a zpíval Á se Zuzkou, která měla připravený olej, uvolňovala Janě chodidla, střídala se se mnou v masáži zad, podávala Janě hroznový cukr, ptala se jí jestli chce změnit polohu, že by bylo dobré například trochu pochodit nebo zkusit sprchu, napít, jednoduše věděla, co je pro ni v danou chvíli nejlepší. Cítil jsem to, věděl jsem, že jsme v dobrých rukou. Nechal jsem své potřeby doma a zde jsem se snažil být k dispozici všem tužbám a přáním mé ženy a pomáhat Zuzce v její práci. Vždy, když jsem měl hlad, dal jsem si svačinu – bez toho bych byl po pár hodinách nepoužitelný. Takto jsme bez jakékoli únavy pokračovali až do půl čtvrté, kdy jsme se osvěžili energetickým nápojem, abychom předešli únavě a ospalosti.

Jana byla celý porod úžasně pozitivní. Asistentka ji obdivovala, s jakou vytrvalostí a bez jakýchkoli medikamentů prodýchává sílící stahy. Pak přišlo období, kdy jsme se neposouvali vpřed, otevřeni jsme byli už asi na 10cm. Lem už zašel. Děloha už bolela i mimo stahy, museli jsme do stahů začít tlačit. Zuzka tlačení co nejvíc oddalovala, aby se Jana předčasně nevyčerpala. Situace však začínala být kritická hlavně z psychologického hlediska – velké Janino vyčerpání a únava a cíl se neblížil. Takže jsme ji vyhecovali k pořádnému tlačení, při kterém jsme například dráždili bradavky, aby stahy zesílely a hlavně jsme potřebovali, aby byly delší.

Jana mne ohromila svou statečností. I v této kritické chvíli při stazích křičela „ano, Andrejku, pojď už ven…“ A Andrejek vyskočil. Janička se při tom vsedě opírala zády o mou hruď. A byli jsme všichni tři na sebe přitisknuti. Po dotepání jsem pupečník přestřihl. Za nějakou dobu jsem šel se sestrou a mým chlapečkem k váze, položili jsme jej do předehřátých purpurových ručníků a vrátili mámě na hruď. Neplakal, vždy jsem mu vysvětlil, co se děje, a přestal plakat. Janičku zašili. Zuzka nám pak ještě dvě hodiny pomáhala s přikládáním k prsu. Namíchala nám olejíček na rekonvalescenci rodidel zevních. Chtěli jsme ji mít ještě u sebe, dodávala nám pocit bezpečí. Stal se z ní pro nás velmi blízký rodinný přítel.

Vítězslav