Mé třetí těhotenství, stejně jako předchozí dvě, bylo plánované a očekávané. Miminko k nám přišlo snadno a radostně a mně, stejně jako u předchozích dětí, ani nenapadlo, že by to mohlo být jinak. Byla to holčička a od začátku byla rozhodnutá pro jméno Alice.

Byla jsem právě v devátém týdnu těhotenství a tu novinu jsme se chystali říct mým rodičům. A najednou, v průběhu rozhovoru, jsem pocítila, že už není co říct. Krvácela jsem. Přišla hluboká prázdnota a pochopení. Aha, ten zvláštní pocit, co poslední týden mám, pocit, jako by miminko mlčelo, jako by život utichl, to není únava ani zdání. To je fakt.

Jedeme do nemocnice. Shodou okolností jsme blízko té, kde se před čtyřmi lety narodila dcera. Dostávám záchvat paniky a hysterie. Pláču, třesu se, bojím se, jsem bezmocná. Někde z hloubky se mi vracejí rány, které ve mně zanechal porod v tomto místě. Cítím, jak nutné je se ještě vrátit a ty bolesti vyléčit, teď ale ne. Jsem znovu tady, konfrontována mužem v bílém plášti, tentokrát se svým odcházejícím těhotenstvím. Rozkaz zní jasně: budete tady dva dny na pozorování, určitě jste si spletla termín otěhotnění, možná se nám ho podaří udržet, když tak pak uděláme kyretáž. Říkám, že dítě už není, že si pamatuji, kdy je počaté a kdy odešlo a že kyretáž nechci. Ptám se, jaké jsou jiné možnosti. Lékař mi předpovídá hrůznou budoucnost a barvitě líčí neplodnost v lepším případě, smrt způsobenou otravou krve v horším. To, že neustále pláču, je mu dostatečným důkazem toho, že stejně nevím, co dělám. Nechce mě pustit a ohání se svými povinnostmi a předpisy. Uprostřed vzlyků mě napadá spásná myšlenka. Přislíbím, že hned jak přijedu domů, půjdu do nemocnice u nás, a vše, co doporučil, udělám. Ulehčeně napíše do papírů, že pacientka absolvuje navržený postup v místě bydliště, a my odjíždíme.

Doma sjíždím internet. Pro porod doma spousty odkazů, pro potrat doma – nic. Píše se rok 2009 a na internetu o domácím vědomém potratu nemohu najít ani zmínku.

Rozhodnutí je jasné. Budu hledat někoho, kdo má zkušenosti a provede mě. Začínám oslovovat gynekology – raději telefonicky – cítím, že tak pro mě bude jednodušší ustát situaci, kdy mi budou vysvětlovat nesmyslnost mého požadavku. Vylíčím situaci s tím, že chci potratit dítě bez kyretáže, že potřebuji důvěru, podporu a dohled, zda vše probíhá tak, jak má. Dvakrát ne, ano řekne třetí oslovený – primář místní gynekologie. Jdu k němu druhý den. Dohodneme si postup a termín kontroly. Napíše mi medikamenty s tím, že to považuje za dobré, ale jak je budu brát je na mě. Oceňuji jeho ochotu hledat cestu mimo vyjeté koleje. Odcházím domů.

Následujících několik dní trávím převážně pod sprchou. Krvácím a loučím se s dítětem. Nevnímám smutek, spíš řád věcí a přeji si, ať Alici dokážu nechat jít – beze zbytku.

Po pár dnech jdu kontrolu k lékaři. Není tam, v ordinaci je jeho kolegyně. Vyšetřuje mě a konstatuje, že není možné, že jsem byla těhotná. Ujišťuje mě, že kolega se nejspíš spletl. Po prohlídce a mém pobídnutí vytahuje zprávy a fotky z ultrazvuku a podivuje se. Zázrak?
Život.

Děkuji Alice, že jsi mě učila, jak své dítě nechat odejít.

Jana