fialova_kvetinaSvůj první porod jsem si představovala jako nádherný zážitek, přirozený, snadný, nicméně kontrolovaný v porodnici. Tenkrát jsem si nedovedla představit, že bych zvládla porodit doma. Měla jsem přeci jenom strach z možných komplikací a nechtěla své dítě ohrožovat. Kdybych jen tušila, jaká bude realita, byla bych už tenkrát více naslouchala svému muži, který se mě pár dní před porodem ptal, zda bych nechtěla rodit doma. Já, vystrašená prvorodička, myslela, že se snad zbláznil…

Tedy, můj první porod… Skoro týden už jsem přenášela, ale tři poslední dny jsem cítila, že už to přijde. Ráno, kolem třetí hodiny mi začaly první kontrakce. Muže jsem nebudila a šla si napustit vanu horké vody, která mi hodně ulevila. K ránu jsem dokonce i na chvíli usnula. Ráno jsem se probudila bez kontrakcí, a protože jsem měla jít akorát na kontrolu, volala jsem do porodnice, co mám v mém případě dělat. Radili mi vzít si tašku a jet přímo na porodnické oddělení. Nechtěla jsem muže stresovat, aby musel přijet z práce, nasedla na autobus a dojela do porodnice.

Prohlédla mě lékařka, která měla ten den službu a bez jediného upozornění mi provedla Hamiltonův hmat. Byla jsem tak šokovaná, že jsem se nezmohla pomalu ani na slovo, jen jsem jí se zděšením upozornila, že tohle jsem ale vůbec nechtěla. Byla velmi uražená, přece mi pomohla, to jen já tomu nerozumím! Chtěla jsem domů, ale lékařka mi vyhrožovala, že ohrožuji své a miminka zdraví a že nejlépe udělám, když už tu zůstanu. Po chvíli váhání jsem zůstala. Kontrakce se vrátily po obědě a to v plné síle. Kolem půl šesté jsem měla kontrakce po třech minutách, ale stále to nikoho nezajímalo. Sestry na mé upozornění nereagovaly. Volala jsem muži, ať přijede, že budu brzy rodit. Najednou si mě vzali na monitor a poslali na porodní pokoj. Neměla jsem pojem o čase, ale sestra mi říkala, ať si jdu v klidu do sprchy na balón, že v osm přijde a půjdeme „na to“. Muž přišel akorát včas, aby mi ještě pomohl ze sprchy. V osm přišla sestra. Na porodním křesle mi napíchla plodovou vodu, naprosto čirou a řekla mi, že můžu klidně tlačit, pokud chci. Chtěla jsem, bolesti jsem nezvládala a chtěla mít porod za sebou. Cítila jsem, jak se vnitřně trhám a nevnímala nic jiného než bolest. Najednou tu byl i doktor. Sestra na mě křičela, že netlačím správně a začala mi skákat po břiše, jak moc mi chtěla pomoct. Nedokázala jsem reagovat na nic, ani na nástřih, se kterým jsem souhlasila pouze v případě nutnosti.

Když byl chlapeček venku, hned ho plačícího odnesli kamsi na vážení a měření. Jak to, že mi ho nedali? Deklarují přeci bonding na webových stránkách, počítala jsem s tím, chtěla jsem ho u sebe! Další šokující zážitek, na který vás na předporodním kurzu nepřipraví – doktor do mě sáhl a vyndal placentu. Udělalo se mi strašně zle a chtělo se mi omdlít. Sestra mi píchla něco na uklidnění, protože už jsem nechtěla doktorovi ani dovolit, aby mě zašil. Mluvil pouze anglicky, česky nerozuměl a já i přes svoji plynnou angličtinu se nezmohla ani na „fuck you“. Cítila jsem, že potřebuji alespoň vteřinu na oddechnutí. Po šití mi chlapečka přinesli na kojení. Sestra ho přiložila k prsu a hned mi ho zase vzala, protože mám prý vpáčené bradavky, a že už mi to přeci říkala. Vůbec jsem nevěděla o čem mluví, už byla asi přetažená. Chlapečka mi dala do náruče, ale já ho nedokázala udržet. Jen jsem se na něj koukala, když ho partner celé ty dvě hodiny po porodu držel v náručí. Bylo mi z toho porodu velmi smutno.

Po „uklidňováku“ na sále jsem se ani druhý den nebyla schopná zvednout z postele, takže chlapečka mi vzali hned, jakmile mi ho přinesli. Myslela jsem, že probrečím celý den a neustále se snažila vstát z postele, aby mi ho už konečně mohli přinést. Nedokázala jsem se vzepřít. Cítila jsem, že jsem na všechno sama oproti několika sestrám s výhrůžkami k odmítnutí železa apod. a lékařům, které už jsem po porodu nezajímala. Kojení mi samozřejmě nešlo. Poslední noc mě zachránila jedna sestřička, která ke mně byla ochotná na každé kojení přijít a pomoct mi chlapečka k prsu i několikrát za sebou přiložit. Díky ní jsem se doma rozkojila, ale byl to ještě běh na dlouhou trať.

První chvíle i doma byly těžké, připadala jsem si, jako bych své dítě nedokázala ani nakrmit. Nicméně, přešla nějaká doba, chlapeček trochu vyrostl, začal chodit a téměř mluvit a já už si malovala naše druhé miminko…

Šárka Rubešová